24. 5. 2024
Měl by se Kongres modlit za Davida Dukea? Mělo by za něj ministerstvo zahraničí truchlit? David Duke, bývalý velký čaroděj Ku Klux Klanu a politický poskok, který kandidoval na amerického prezidenta za demokraty, ale pak získal křeslo ve Sněmovně reprezentantů v Louisianě jako republikán, je ostudou obou stran. Nikdy se nevzdal svých rasistických a antisemitských názorů. Voliči sice nakonec Duka potrestali, když si uvědomili, za co stojí, ale on si v Íránu našel novou voličskou základnu.
V listopadu 2005 Duke odcestoval do Sýrie, kde na konferenci v Damašku pěl chválu na syrského prezidenta Bašára Asada. Syrskému novináři Nidalu Kabalanovi dal výtisk své knihy Židovský supremacismus: Mé probuzení k židovské otázce. Kabalan pak údajně předal knihu íránskému prezidentovi Mahmúdu Ahmadínežádovi. Duke si připsal zásluhu na probuzení buřičského íránského prezidenta, aby si uvědomil "lež" holocaustu. Možná to bylo z Dukeovy strany sebezveličování, ale není pochyb o tom, že udělal dojem na íránské vedení. Následující rok ho Ahmadínežád pozval do Teheránu, aby promluvil na konferenci o popírání holokaustu.
Duke dnes živoří v ústraní a jednoho dne zahyne ve stínech. Až zemře, jen málokdo bude truchlit, natož aby ho velebil. Na některé muže je lépe zapomenout.
Jak ironické tedy je, že jak ministr zahraničí Antony Blinken, muž, který hledá morální legitimitu na základě zkušenosti nevlastního otce s holokaustem, tak kaplan amerického Kongresu vyjádřili soustrast a modlitby. "Spojené státy vyjadřují oficiální soustrast nad smrtí íránského prezidenta Ebráhíma Raísího, ministra zahraničí Amira-Abdollahiana a dalších členů jejich delegace při havárii vrtulníku v severozápadním Íránu," uvádí se v tiskovém prohlášení ministerstva zahraničí. Někteří diplomaté toto prohlášení odmítli jako pro forma a poukázali na následné prohlášení o podpoře íránského lidu, ale to je nesmysl. Diplospeak by nikdy neměl převážit nad realitou. Ve skutečném světě si odchod nepřátel nezaslouží o mnoho víc než ticho. Je skutečně něco velmi špatného, když vláda Spojených států nejen posílá kondolence nad smrtí muže, který nepřál Spojeným státům a Američanům nic jiného než zlo, ale také muže, jehož odchod Íránci oslavili ohňostrojem.
Dne 21. května 2024 vystoupil kaplan Barry Black na pódium Kongresu, aby prohlásil: "Pane, modlíme se za íránský lid, který truchlí nad smrtí svého prezidenta." Propagandisté íránského režimu si takovou připomínku vzali k srdci. To, že Black, Afroameričan ve výslužbě, kontradmirál amerického námořnictva, učinil takové prohlášení, zdvojnásobuje ironii. Koneckonců, opovržení, které Raísího režim chová k černochům, je v pořadí hned po jeho znechucení Židy.
Jednoduše řečeno, ideologicky je jen malý rozdíl mezi nenávistí, kterou zastává Duke, a nenávistí, kterou dnes praktikuje íránský režim. Jsou stejně odporné. Modlit se za Islámskou republiku nebo se chovat k zesnulému "řezníkovi z Teheránu" se špetkou úcty, je jako chválit Duka a jeho zhoubný rasismus. Jediný skutečný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že Raísí nashromáždil moc k uskutečnění své vražedné vize; Duke zůstává karnevalovou vedlejší show.
Ostuda ministerstva zahraničí a kaplana amerického Senátu by měla být budíčkem. Amerika je nejsilnější, když svou politiku morálně zakoření a když rozlišuje mezi demokraty a diktátory, spojenci a nepřáteli. Pokud se ministerstvo zahraničí domnívá, že respekt k Raísímu je diplomaticky správný, možná by širší otázkou pro Blinkena a Kongres bylo, kdy ministerstvo zahraničí začalo normalizovat a legitimizovat nenávist, rasismus a antisemitismus.
Íránci si dnes zaslouží vědět: Cožpak ministerstvo zahraničí nezná skutečný charakter režimu, proti němuž Íránci bojují? Copak je nezajímá, že Raísí sloužil ve výboru smrti, který odsoudil tisíce lidí k popravě bez spravedlivého procesu? Cožpak je nezajímá, že Raísího muži znásilňovali ženy ve vězení, aby je ponížili, než vykonali rozsudek smrti?
Možná nastal čas na lakmusový papírek americké diplomacie: Byl by David Duke hoden pocty nebo dokonce uznání? Je Ku-klux-klan legitimní organizací? Je-li odpověď záporná, pak by se stejné opovržení, s jakým Američané pohlížejí na Dukea a Ku-klux-klan, mělo vztahovat i na zahraniční subjekty, které přijímají a šíří podobné ideologie.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse