Ředitel sirotčince v Gaze: Chlapce s dětskou mozkovou obrnou jsem odnesl do bezpečí, ale brzy poté zemřel

26. 7. 2024

 

Rozhodli jsme se odejít v prosinci, po bombardování. Cítil jsem, že nemáme na výběr. Pomohli nám sousedé, kteří odnesli děti do velkého bytu na jihu města, který vlastnil můj přítel. Všude bylo slyšet dělostřelectvo a děti byly velmi vystrašené. Poté jsme čekali na přestávku v bojích, abychom mohli jít dál na jih. Téměř nám došlo jídlo. Museli jsme sehnat dobrovolníky - cizí lidi -, aby děti odnesli po evakuační cestě na jih.

Bylo to velmi těžké. Nesl jsem Iyase, pětiletého chlapce s mozkovou obrnou, který je slepý a hluchý, a vedle mě šel můj šestiletý syn. Moje žena a další tři děti šly za mnou a izraelská armáda je svévolně nepustila se mnou, když jsme opouštěli město. Od té doby tam uvízli. Ne vždy se mi ozvou, protože tam není elektřina ani telefonní signál, ale dělám si o ně neustále starosti.

Nejdříve jsme jeli do Chán Júnisu. Snažil jsem se postavit dětem stany, někteří lidé tam pomáhali, Bůh jim žehnej. Ale nedaleko došlo k dalšímu leteckému útoku a někteří z nás byli zraněni.

Iyas zemřel, když jsme byli v Khan Younis. Ne na následky náletu; dostal několik infekcí a měl záchvat. Došly nám jeho léky. Vlastně nevíme, co se stalo, protože jsme nemohli najít žádného lékaře. Byl to velmi milý chlapec a velmi trpěl. Ať Bůh dopřeje jeho duši klid. Nemohli jsme ho zachránit.

Poté izraelská armáda postoupila i na Chán Júnis. Šli jsme do al-Mawasi.

V pásmu Gazy není žádné bezpečné místo. Izraelská armáda prohlásila al-Mawasi za bezpečnou oblast, ale byla nejednou napadena; v posledních dnech došlo k několika smrtelným útokům. Strach naplňuje naše srdce. Bojíme se všude: když jsme ve stanu, když si jdeme pro něco ven. Kdykoli na nás může spadnout bomba.

Zatím jsme fyzicky v pořádku. Je tu spousta lidí, kteří nám dobrovolně pomáhají, děti mají čisté oblečení a stany jsou v pořádku. Je to lepší než pro spoustu lidí. Někteří humanitární pracovníci přivážejí většinu toho, co potřebujeme. Hlavním problémem je jídlo. Stále se snažíme sehnat umělé mléko a pleny. Několik krabic umělé výživy stojí 2 000 dolarů.

Od začátku války se snažíme vyjednat, abychom dostali děti z Gazy, ale Egypťané chtějí 6 000 dolarů za dítě. Libyjská vláda nabídla, že děti převezme, což jsme považovali za požehnání, ale palestinský velvyslanec v Tripolisu to zablokoval s odůvodněním, že Izraelci se snaží Palestince z naší země vytlačit, takže jsme nezískali spolupráci, abychom děti zapsali na výjezdní seznam.

Další výzvou, kterou jsem nečekal, je, že dostáváme nové děti, o které se musíme starat. Máme tříměsíčního chlapce - říkáme mu Malek -, dvouměsíční holčičku Yazan a pětitýdenní holčičku s Downovým syndromem. Pojmenovali jsme ji Yaffa.