Proč lidi nekriticky podporují lháře, populisty, jako je Trump nebo Babiš?

29. 7. 2024

Možná největší záhada současné politiky se týká Donalda Trumpa - muže, který vyvolává stejnou měrou mesiášskou horečku i odpor. Lhář a sériový záletník, kterého obhajují náboženští fanatici; zločinec, kterého podporují nadšenci „zákona a pořádku“; muž, který se chlubí osaháváním žen, a přesto byl zvolen většinou bělošských voliček; miliardář, který rád pózuje ve zlatém výtahu svého newyorského mrakodrapu a zároveň se vydává za zastánce dělnické třídy. Jak to proboha může dávat smysl? Jak ale zároveň může Kamala Harrisová - pokud bude, což je téměř jisté, korunována demokr

Zkušení lídři totiž nereprezentují jen skupiny. Hrají klíčovou roli při definování skupin, které se snaží vést, a následně při reprezentaci sebe sama jako „člena“ skupiny, který pro ni pracuje a přináší jí výsledky. Efektivní lídři musí být zkušenými „podnikateli identity“. A , Donald Trump je (opět) na pokraji moci, protože je zatraceně dobrý podnikatel v oblasti identity.

Trumpův pohled na „nás“ a „je“ je nejzřetelnější v jeho Argumentu pro Ameriku, reklamě, kterou zakončil svou úspěšnou prezidentskou kampaň v roce 2016. Je  přesvědčivý ve stylu něčeho, o čem víte, že je to pro vás špatné, ale nemůžete se od toho odtrhnout. Neustále se opakuje,vytváří rytmus uspořádaný kolem antagonismu mezi „establishmentem“ a „americkým lidem“, který vrcholí tvrzením: „Dělám to pro lidi a pro hnutí, vezmeme si tuhle zemi zpátky pro vás a uděláme Ameriku zase velkou.“

Tento kontrast mezi „establishmentem“ a „lidem“ je samozřejmě klasickým populistickým tropem. Trumpova verze se však odlišuje třemi způsoby. Prvním je pružnost jeho  „establishmentu“, který zahrnuje outsidery (Číňany, přistěhovalce, globalisty), konvenční politiky (washingtonskou „bažinu“) a všechny, kdo mu oponují (média, soudce, vědce). Druhým je jeho autokratické prosazování dějinnosti.  Trump naznačuje, že lidé sami se nemohou establishmentu postavit sami. Potřebují právě Trumpa jako svého spasitele. Třetím důvodem je, že „lid“ je definován spíše v národních/kulturních (a implicitně rasových) než třídních termínech.

To poslední je rozhodující, protože umožňuje Trumpovi využít svého velkého bohatství k tomu, aby se s lidem spojil, místo aby to sloužilo k jeho distancování. On a jeho rodina jsou vykresleni jako drsní a připravení „obyčejní chlapi“, jejichž úspěch je příkladem amerického snu. A nejde jen o to, že využívá svého bohatství k tomu, aby se stal „jedním z nás“. Umožňuje mu také tvrdit, že pracuje „pro lidi“, zatímco jeho protivníci se dají koupit a jsou „plně pod kontrolou lobbistů, dárců a zvláštních zájmů“. Ve svém projevu při ohlášení prezidentství v roce 2015 Trump tvrdí, že odmítl půjčku 4 miliard dolarů od velké banky, čímž dal najevo svou údajnou nezávislost na korporátních zájmech. Jeho bohatství mu zaručuje, že bude pracovat pro lidi a zároveň že lidi vysvobodí od jejich nepřátel.  (Totéž se říká o Babišovi, že?) Je tím, na koho čekají, aby je učinil opět velkými: mesiášský komplex, který nedávný pokus o atentát a Trumpova vzdorovitá reakce na něj jen posílily.

Shrnuto a podtrženo, Trumpovi se daří díky, nikoli navzdory jeho prohřeškům. Pokaždé, když mu je za ně vyčítáno, jednoduše zdvojnásobí odmítnutí svých kritiků (ať už novinářů, právníků nebo soudců) jako součásti establishmentu. Navíc místo toho, aby se za následnou kritiku a sankce styděl, on i mnozí jeho příznivci se jimi ohánějí jako důkazem, že jsou ochotni ve jménu lidu snášet útoky establishmentu. „Odsouzený zločinec“ se stává čestným odznakem a „podporuji odsouzeného zločince“ se stává populárním memem.