Bonbóny, čokoláda a tři roky vězení: Vítejte v novém Iráku
5. 3. 2026 / Fabiano Golgo
čas čtení
5 minut
Křesťanská žena rozdává sladkosti v Bagdádu. Je zbita,
ponižena, zveřejněna a obviněna z trestného činu. Muži, kteří též noci
odpalují rakety na sousední země, jdou domů na večeři. Toto není
paradox. Je to politika.
Buďme přesní v tom, co se v pondělí v Bagdádu stalo. Přesnost je jediným protijedem proti mlže eufemismů, který irácké úřady nyní začnou pumpovat v průmyslových množstvích.
Středověká křesťanka jménem Rana Korkis vyšla z domu ve čtvrti Sa'adún, koupila čokolády a rozdávala je cizím lidem na ulici. Měla radost. Muž, který desetiletí financoval milice, jež terorizují její komunitu, odpalují rakety přes hranice její země, vraždí aktivisty a feministky za bílého dne — ten muž byl mrtvý. Oslavovala to. Šla živě na sociální sítě. Usmívala se.
Do večera byla na policejní stanici, kde ji zbili. Její právník uvádí, že byla v zajetí sexuálně obtěžována. Její jméno, jméno její matky, datum narození a domácí adresa byly přečteny nahlas v televizi provozované milicemi, které s velkým cynismem tvrdí, že jsou ochránci iráckých křesťanů.
Hrozí jí až tři roky vězení za „urážení náboženských symbolů." Rakety, které irácké milice téhož odpoledne odpálily směrem na Kuvajt a americké základny — ty zřejmě nic neurážejí. Muži mávající íránskými vlajkami na bagdádských ulicích a vykřikující pomstu za cízího teokrata — ti využívají svá práva. Žena s čokoládou je zločinec.
Člověk zůstává málem beze slov. Málem.
Člověk zůstává málem beze slov. Málem.
Irák má problém s křesťany. Ne v tom smyslu, že by křesťané byli problémem — jsou to podle jakéhokoli měřítka jedni z nejpronásledovanějších, nejtrpělivejších a nejspolehlivěji opouštěných lidí v zemi. Irák má problém v tom, že systematicky ničí zbytky křesťanské komunity, jež na tomto území existuje od prvního století našeho letopočtu. Čísla vypovídají brutálně úsporně: před dvaceti lety tam žilo 1,5 milionu křesťanů, dnes je jich možná 200 000. Civilizace — odcestovala. Vyhnána, vyčerpána, vyvlastněna a ponechána bez ochrany, dokud odchod nezůstal jediným rozumným řešením.
Islámský stát si odehrál svou část, samozřejmě. Genocida z roku 2014 na Nínivské plošině — znevěcené kostely, vydávaná ultimata, staré vesnice vyprázdněné během jediného srpnového odpoledne — byla katastrofou, jejíž rány se nezahojily. IS byl poražen teritoriálně.
Dnes nástroj vy,mazávání křesťanství nosí jinou uniformu. Babylon Movement — íránsky orientovaná polovojenská skupina, která kolonizovala politické zastoupení iráckých křesťanů, zabrala jejich půdu a dosadila vlastní kandidáty jako starosty křesťanských měst — provozuje televizní kanál. Ten kanál se jmenuje First Channel. A právě First Channel vysílal domácí adresu Rány Korkis. Milice, která se tváří, že chrání křesťany, udala křesťanku.
Pokud existuje dokonalejší symbol toho, co se stalo s těmito křesťany, nebyl dosud vyčerpán.
Mlčení irácké vlády v případu Korkisové není selhání komunikace. Je to prohlášení. Říká: pravidla platí pro vás, ne pro ně. Říká: vaše radost je zločin, jejich rakety jsou legitimní odpor. Říká, jasně jak jen může, že irácký stát rozhodl,na čí citlivosti záleží a čí bezpečí je důležité.
Tato vláda sleduje, jak ozbrojení muži odpalují střely na sousední země z irácké půdy, a neříká nic, protože se bojí frakcí, jejichž zbraně ji udržují u moci. Táž vláda, která léta nechala vrahy novinářů, aktivistů a vůdců protestů chodit na svobodě pod pohodlnou mlhou „neznámých pachatelů". Táž vláda, která ráno dne zatčení Korkisové ztratila jednu z nejodvážnějších žen Iráku — Yanar Mohammedovou, zabitou před jejím domem — a dosud nenabídla nic než mlčení.
Na dně té hierarchie, spolehlivě, najdete křesťany. Světské aktivisty. Feministky. Lidi, kteří rozdávají čokoládu, když diktátor zemře. Na vršku najdete muže s raketami.
Existuje slovo pro stát, který stíhá ženu za rozdávání sladkostí, zatímco přehlíží polovojenské aktivisty ostřelující sousedy: zajetí. Irácká vláda nevládne. Spravuje image okupanta, který se nesmí pojmenovat. Ta okupace je ideologická a přichází z Tehránu, je prosazována tisíci milicemi, médii a poddajnými soudci, kteří vědí dokonale, které případy mají stíhat a které nikdy nezahlédnout.
Rana Korkisová vyjádřila svou radost. To je vše. Nevyzývala k násilí. Nevolala po níčí smrtí. Koupila čokolády, vyšla ven v slunečném odpoledni a dovolila si na jeden okamžik pocítit, že svět se stal pro lidi jako ona o trochu méně nebezpečným.
Mýlila se, samozřejmě. Nestalo se. Jen ukázalo víc, jak nebezpečný tento svět skutečně je.
Propusťte ji. Obviňte muže s raketami. A přestaňte urážet inteligenci všech, kteří se dívají, tím, že předstírate, že to, co se děje v Iráku, není to, čím to zřejmě je.
212
Diskuse