O vzniku Československa v roce 1918. Jak to bylo doopravdy
28. 10. 2024 / Derek Sayer
čas čtení
18 minut
Vzhledem k tomu, že mnoho lidí dnes už v podstatě netuší nic o někdejším Československu, k dnešnímu výročí jeho založení (POZOR, 28. říjen NENÍ svátkem vzniku České republiky ani české státnosti, to je lež! Československa, "Stát, který selhal" (viz název historie Československa od Mary Heimannové, skončilo v roce 1993)) citujeme z vynikající knihy kanadského profesora Dereka Sayera The Coasts of Bohemia, jak to bylo doopravdy se vznikem Československa v roce 1918:
Sociální a hospodářský profil Československé republiky, která
povstala z popela první světové války, ani zdaleka neodpovídal portrétu,
který byl již tehdy nepřesně vykreslen na Národopisné výstavě
českoslovanské o čtvrt století dříve. Československo bylo nyní domovem
asi tří pětin průmyslových kapacit bývalého rakouského mocnářství a
většina těchto dolů a továren se nacházela v českých zemích. V roce 1921
bylo v průmyslu zaměstnáno 50,7 % pracovní síly v českém Slezsku, 41 % v
Čechách a 35 % na Moravě. Dělníci, o nichž se hovoří v manifestu České
moderny, nebyli jen segmentem představ pokrokových intelektuálů. Po
většinu meziválečného období měli dost reálných stížností, které brzy
našly politické vyjádření.
Léta bezprostředně
následující po první světové válce byla hospodářsky mimořádně chmurná.
Dopis amerického prezidenta Herberta Hoovera z 19. března 1920 děkuje
Adolfu Kašparovi, oblíbenému ilustrátorovi Babičky Boženy Němcové
a několika románů Aloise Jiráska, za akvarel s názvem „Vděčně
vzpomínáme na pana Hoovera za oceánem“. Obrázek má bukolické vyobrazení,
ale vděčnost se týkala darů potravin a ošacení v hodnotě přes 6 milionů
dolarů od American Relief Administration pro charitativní organizaci
Československá pomoc dětem, které předsedala dcera Tomáše Masaryka Alice
a která šla z velké části na zmírnění městské bídy.
Československá dětská pomoc udržovala v letech 1919 a 1920 v Československé republice 2613 vývařoven a svými příděly mléka, rýže, tuku a mouky denně živila půl milionu dětí, Divoce deflační politika ministra financí Aloise Rašína sice stabilizovala korunu, ale za cenu značných ztrát pro obyčejné lidi. Rašín byl v roce 1916 odsouzen k trestu smrti za velezradu a byl jedním z mužů 28. října, kteří formovali československou nezávislost. O dva roky později měl přesto zemřít rukou českého anarchistického atentátníka v Praze v roce 1923. Trvalo až do roku 1925, než se podařilo obnovit předválečnou úroveň výroby, rychlý růst životní úrovně poté zastavil nástup velké hospodářské krize.
V roce 1929 byla nezaměstnanost nižší než 50 000 osob. V březnu 1933 bylo oficiálně evidováno 978 000 lidí bez práce. Počet se udržel nad půl milionem až do roku 1937. Není divu, že po celá tato dvě desetiletí mnoho Čechů podporovalo strany, které národní nezávislost nepovažovaly ani tak za cíl sám o sobě, jako spíše za východisko k dalšímu druhu sociální přestavby. Nespokojenost s čistě nacionalistickým programem se projevila již před válkou ve volební podpoře sociálních demokratů. A tato válka, stejně jako jinde v Evropě, přepsala scénář levicové politiky.
Československo Tomáše Garrigua Masaryka začalo slibovat nejen národní nezávislost, ale také sociální spravedlnost. V zakladatelských letech československého státu byla v parlamentu prosazena řada radikálních sociálních reforem. Nejenže bylo odmítnuto habsburské nástupnictví, stejně tak i samotná starobylá česká monarchie.
Znovuzrozený národní stát měl být moderní demokratickou republikou. Byly znárodněny německé a rakouské monopoly, pracovní doba byla omezena na 8 hodin a zavedeny státní podpory v nezaměstnanosti. Byly zrušeny šlechtické tituly, pozemkový majetek byl rozbit (limit vlastnictví byl 150 hektarů zemědělské půdy a 250 hektarů jakékoli půdy) a přerozdělen mezi drobné zemědělce.
České šlechtě bylo bohatě vráceno, že v minulosti projevovala údajný nedostatek vlastenectví. V celostátních volbách v roce 1920 zvítězili čeští sociální demokraté s 25,7 % hlasů, což bylo téměř dvakrát více než jejich nejbližší soupeři, agrárníci, kteří získali 13,6 %, třetí byli němečtí sociální demokraté s 11,1 %. Celkem levicové strany získaly 47,5 % odevzdaných hlasů. Krátce nato se česká sociální demokracie rozštěpila. Rok skončil generální stávkou vedenou marxistickým křídlem strany, od níž si někteří slibovali, že přeroste v sociální revoluci po bolševickém vzoru. Rudé gardy obsadily továrny, nádraží a další budovy a na Moravě bylo vyhlášeno stanné právo. Stávka byla potlačena jen za cenu několika obětí na životech v Praze a v severočeském Mostě, kde bylo zabito devět lidí, a na dalších místech.
V roce 1921 se marxistická frakce sociálních demokratů oficiálně obnovila jako Komunistická strana Československa. V celostátních volbách v roce 1925 získala KSČ 13,2 % hlasů a 41 mandátů, čímž se stala druhou největší stranou za agrárníky, kteří získali 13,7 % hlasů a 46 mandátů. V pražských komunálních volbách v roce 1923 získala KSČ 70 202 hlasů (19,17 % všech odevzdaných hlasů) a obsadila 73 z 318 křesel v zastupitelstvech městských částí. Mnozí z těchto zastupitelů byli skutečně synové a dcery dělnické třídy.
Přestože se KSČ nikdy neúčastnila žádné z koalic, které vládly v mezidobí Československa, zůstala po celou dobu první republiky jednou z nejsilnějších politických stran. Ve volbách v roce 1925 získala 933 000 hlasů, v roce 1929 753 000 a v roce 1935 849 000 hlasů. Tvrzení komunistů, že oni a dělnické vrstvy, za které mluvili, byli přesto v těchto letech systematicky vylučováni z politického národa, nebylo nevěrohodné. Slabost všech stran jednotlivě - žádná nezískala v roce 1925 více než 15,2 % hlasů. 1929 nebo 1935 v celostátních volbách a toto procento získala v roce 1935 separatistická Sudetoněmecká strana Konrada Henleina - diktovala koalici jako běžnou formu vlády.
Komunismus nebyl jen nějakou cizí ideologií importovanou do Československa po druhé světové válce Rusou armádou, ať už byla na Jaltě dohodnuta jakákoli sféra vlivu (a ať už to bylo jakékoliv kdekoli jinde ve střední a východní Evropě). Měl silné domácí kořeny ve skutečném českém lidu a dařil se mu zejména mezi organizovanými manuálně pracujícími občany. Gottwald tyto cíle a loajalitu zcela jasně vyjádřil ve svém prvním projevu v československém parlamentu 21. prosince 1929. Nebyl nápadně vlastenecký. Jeho strana napomáhala tomu, aby jiné sociální solidarity byly závaznější než národnost.
Vedle třídního napětí bylo meziválečné Československo rozerváno etnickými zlomy. V československém státě zřízeném v roce 1918 žilo 6 800 000 Čechů, 3 124 000 Němců, 1 967 000 Slováků a 745 000 Maďarů, 462 000 Rusínů, Ukrajinců a Rusů, 181 000 Židů (345 000, pokud se počítá spíše podle náboženství než podle přihlášení se k židovské národnosti), 76 000 Poláků a malý počet Rumunů, „cikánů“ a dalších.
Češi sami tvořili chabou většinu, 51 % obyvatelstva, zatímco lidé československé národnosti, tedy Češi a Slováci dohromady, tvořili pouze dvě třetiny obyvatel republiky. Tuto melanž popisuje jeden západní historik Československa jako kuriózní výtvor, složením podobný zaniklé habsburské monarchii, jenže v mikroskopickém měřítku ... od počátku, v roce 1918, bylo zřejmé, že menšinové problémy a konflikty budou dědictvím monarchie. To však opomíjí důležitou věc. Rakousko-Uhersko totiž nebylo národním státem, ale dynastickou říší. Zaprvé v něm žádná etnická skupina netvořila demografickou většinu. Za druhé, a to je rozhodující, legitimita monarchie jako státního útvaru nebyla nikdy založena na nároku být státem jednoho národa. Císař František Josef začínal své projevy slovy „Mým národům...“.
Československo bylo zcela jiné, ačkoli jeho vznik byl zčásti artefaktem spojenecké diplomacie, jeho oživující myšlenky a celá jeho legitimita se odvíjely právě od takového nároku. Potíž spočívala v tom, že dotyčný národ byl v praxi národem českým a kulturní hranice tohoto pomyslného společenství se v průběhu předcházejícího století poměrně ostře rýsovaly tak, že v různé míře vylučovaly 49 % obyvatelstva, jemuž se nyní vládlo z Prahy.
Nestali se menšinami jen kvůli svému počtu, ale proto, že se národnost a státnost novým způsobem propletly. Vezměme si například tak přízemní státnický moment, jakým jsou poštovní známky Alfonse Muchy. Pro koho přesně byly Hradčany a husitský kalich, významnými symboly identity?
Určitě ne pro 23,3 % obyvatel Československa, kteří se při sčítání lidu v roce 1921 přihlásili k německé národnosti. V Čechách byl podíl samozvaných Němců ještě vyšší, a to 32,6 %, tedy každý třetí člověk.
Jejich začlenění do nového státu probíhalo neochotně. Den po vyhlášení československé samostatnosti v roce 1918 se zástupci českých Němců na říšském sněmu ve Vídni dovolávali stejného práva na národní sebeurčení, jakého se dovolávali Češi a Slováci, a vyhlásili vznik samostatnosti. Provincie Deutschboehmen ve většinově německých oblastech severních Čech. Nezávislé Sudety na severní Moravě, Deutsche Suedmaehren na jižní Moravě a Boehmerwaldgau v jižních Čechách následovaly během několika dní. Vídeň je uznala za součást Rakouska a nárokovala si také německé ostrovy v okolí Brna, Olomouce a Jihlavy. Poté, co jednání ztroskotala, se česká vláda, zastávající stanovisko „historického státního práva“, rozhodla obsadit pohraničí silou. Most byl obsazen 29. listopadu, Liberec 14. listopadu, Znojmo 16. prosince a Opava 18. prosince. Do konce roku 1918 byly celé historické české země opět v českých rukou. Hořkost však přetrvávala. České jednotky rozehnaly 4. března 1919 demonstraci v Mostě a zabily 40 Němců.
Československá republika si však na rozdíl od mnoha jiných států v regionu dala záležet na zajištění práv menšin. Jazykový zákon z roku 1920, který se počítal jako součást ústavy, umožňoval národnostním menšinám používat vlastní jazyk při jednání s úředníky ve všech správních obvodech, kde tvořily 20 % obyvatel, Němci měli vlastní školy, univerzity, tisk, divadla a další instituce a německé politické strany měly ministry ve většině meziválečných kabinetů. Tomáš Masaryk po obsazení Stavovského divadla v roce 1920 do něj už nikdy nevkročil.
Nic z toho však nepřekonalo základní odcizení, které bylo vlastní samotné koncepci státu, jenž byl podle názvu československý a z větší části český. V podstatě silněji industrializovaný německý sever neúměrně trpěl během velké hospodářské krize a lidový hněv se většinou ventiloval v podobě etnické politiky, zejména po triumfu nacistů v Německu v roce 1933. Sudetoněmecká strana Konrada Heinleina, která usilovala o sjednocení pohraničí s Třetí říší, získala v celostátních volbách v roce 1935 67,4 % všech německých hlasů.
Národnostní problémy se však netýkaly jen německé menšiny. I když byly velkým problémem v historických zemích Čechy, Morava a zbytcích českého Slezska. Československá republika zahrnovala také dvě velké oblasti, které nikdy nebyly součástí území středověké Koruny české, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Její hranice sahaly téměř 1000 kilometrů východně od Prahy až na Ukrajinu. Obyvatelstvo těchto nově získaných území představovalo jiné problémy než českoslovenští Němci, ale byly to problémy, které se měly ukázat jako neméně neřešitelné pro pomyslný národní stát.
V průběhu 19. a na počátku 20. století byli Slováci často začleňováni do diskurzu českého nacionalismu. Pěkným příkladem je časopis Naše Slovensko, který vycházel v Praze od roku 1907 a byl z větší části psán česky. Viděli jsme Havlíčkovu dřívější charakteristiku Slováků jako „Čechů na Slovensku“. Mikoláš Aleš i Josef Mánes cestovali po Slovensku za "lidem", Mánesova „Slovenská rodina“ patří k jeho nejslavnějším obrazům. Národopisné cestopisy Boženy Němcové a zahrnují nejen Slovensko, ale i Čechy a Moravu. Na Národopisné výstavě českoslovanské byly vedle českého a moravského protějšku vystaveny i slovenské „národní kroje“. Historické vazby mezi Slovenskem a českými liniemi byly nicméně mnohem slabší, než se v té době na obou stranách obecně hodně připouštělo. Mělo to význam, protože historické reminiscence se staly určující složkou českého národního sebeobrazu. Ta mohla vznik Československé republiky chápat jako obnovení státnosti. Slovensko však bylo po tisíciletí nedílnou součástí Uherského království.
Obnovovaná suverenita nebyla slovenskou suverenitou a její historické symboly nevypovídaly o slovenské zkušenosti. Jan Hus nebyl Slovák, Bílá Hora nebyla slovenská tragédie. Svatý Štěpán znamenal více pro Slováky než svatý Václav. Ty společné rysy, které mezi Čechy a Slováky existovaly, spočívaly na chatrných základech jazykové příbuznosti a panslovanského cítění a stejně jako samotná panslavistická ideologie měly většinou poměrně nedávný historický původ.
Všudypřítomná fikce „československé“ národnosti (tj. etnické identity Čechoslováků, na rozdíl od československého státního občanství, kterému se v zemi rovným dílem těšili Němci, Maďaři atd.) byla za první republiky základní právní kategorií. Byla vpravena, nepravděpodobně, do jazykového zákona, který z československého jazyka - útvaru, jehož existenci jsou schopni stejně horlivě popírat od Štúr jak Češi, tak Slováci - učinil jediný úřední jazyk republiky. Oficiální statistika, podobně pro mnohé účely, Čechy a Slováky jednoduše homogenizovala.
Částečným důvodem této jednotné kategorie bylo prezentovat stát jako důsledněji národnostní, než ve skutečnosti byl, aby se zdůraznilo menšinové postavení Němců jako teutonského ostrova ve slovanském moři. Nejen tato hybridní národnost však stírala slovenská specifika.
Samotný úspěch českého nacionalismu 19. století při rekonstituci subjektivity českého národa znamenal, že jedinou dostupnou pozicí bratra Slováka v rámci tohoto diskurzu byla pozice malého bratra, bratříčka.
Československo nebylo tabula rasa. Slováci byli z velké části asimilováni do již existujícího a institucionálně zakotveného češství, které novému státu poskytovalo velkou část jeho vládnoucích představ.
Dědictví, na které měli Slováci cítit národní hrdost, bylo v podstatě české. Centralizované správní struktury meziválečného Československa tento vztah rutinizovaly .
Pouze Podkarpatská Rus měla určitou míru autonomie, a to i přes záruky dané Slovákům v Pittsburské dohodě z 30. května 1918, že Slovensko dostane vlastní správu, parlament a soudy. Odůvodnění nedodržení tohoto slibu, za daných okolností ne zcela nerozumné, spočívalo v tom, že při neexistenci původní vzdělané slovenské třídy by přenesení moci na Bratislavu prakticky znamenalo její navrácení Maďarům nebo maďarizovaným Slovákům.
Zásadní rozhodnutí týkající se Slovenska se tak přijímala z Prahy, města, jehož slovenská populace byla zanedbatelná: v celé české zemi. Slováci tvořili 0,2 % obyvatelstva v roce 1921, 0,4 % v roce 1930. Není třeba zde sledovat dlouhou historii slovenského nacionalismu 20. století, ať už meziválečného, nebo poválečného. Stačí zaznamenat, že separatistická Slovenská ľudová strana Andreje Hlinky získala v roce 1929 28,5 % slovenských hlasů a v roce 1935 ještě větší podíl.
Pokud jde o Podkarpatskou Rus, komunistický poslanec si 13. září 1928, měsíc před desátým výročím československé samostatnosti, které se mělo v Praze okázale slavit, v parlamentu stěžoval na nevyprovokovanou policejní brutalitu vůči ukrajinským dělníkům a rolníkům v Hustu-Boroňavě. Příčinou byl podle něj koloniální systém, který je temnější než v Africe a který se svými krvavými a sadistickými detaily důstojně řadí k nejodpornějším případům bulharského, rumunského a maďarského bílého teroru.
Jeho projev byl citován s připomínkou cenzorovi, že tento projev má poslaneckou imunitu, v časopise ReD, ilustrovaném měsíčníku pro moderní kulturu pražské skupiny avantgardních umělců a spisovatelů Devětsil. Doprovázela jej fotografie šesti mužů, kteří před kamerou odhaliliu své zjevně solidně ztrestané hýždě.
Dr. Gáti svůj projev uzavřel: "Má lid Podkarpatské Rusi důvod slavit desáté výročí panství buržoazie?Mají tito lidé, kterým byla odňata práva suverenity, práva obsažená ve versailleské mírové smlouvě a v ústavě, lidé, jejichž lesy a půdu odevzdává česká agrární strana svým lovcům hlasů, lidé, jejichž státní občanství bylo zpochybněno, jejichž školy byly zčechizovány, lidé, kteří neustále hladoví a jejichž většina je pronásledována pro své politické přesvědčení, mají tito lidé důvod k oslavám?“
Modřiny po ránách holí na fotografii vypadají podezřele namalované. Přesto KSČ v celostátních volbách v následujícím roce získala na Podkarpatské Rusi 15,2 % hlasů, což bylo nejvíce ze všech 22 volebních krajů republiky, s výjimkou Loun v severozápadních Čechách (15,9 %) a Nových Zámků (16,8 %) a Košic (15,7 %) na Slovensku.
2955
Diskuse