O vědění a víře u příležitosti svátků svatých a zemřelých

1. 11. 2024 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty
30750
Nikdy jej už neuvidím. Nikdy se nevrátí uplynulá chvíle. To strašné „nikdy“ je tu každý okamžik, neboť ten nemůže „prodlít“, abychom nezahynuli. Když dýcháme, jíme, prožíváme, dospíváme, je to díky tomu samému plynutí času, kvůli němuž je minulost nevratná a smrt neodvratná. To „nikdy“ znamená možnost budoucnosti.

A má budoucnost smysl, když náš život končí smrtí? Je budoucnost pro někoho, kdo umírá nebo už zemřel? Budoucnost neustálého chvátání dopředu, budoucnost zapomenutí, prázdno, nic. Nikdy je nic. Marnost nad marnost. Tohle není nějaké objektivní poznání, to je aspekt našeho života, tohle prožíváme. A proti tomu jsou tu jiné prožitky, prožitky víry, naděje a lásky. Jsou úžasné a dávají životu smysl.

Ne ten smysl, který necítíme sami, na který se musíme ptát mudrců, smysl ordinovaný z nějakého poznání kosmu nebo života. Poznání, to zanikne. A kdo má vůbec takové poznání, aby diktoval? I ti, kdo mají nejméně zpochybnitelné poznání, tedy ti, kdo jej dokážou ukázat ve fyzické realitě, mají svou moc v zažívané přesvědčivosti reálné změny: třeba schopnosti najít vodu v poušti nebo operovat slepé střevo.

Lidé často žijí pro „smysl života“, který je pouze diktovaný, mrtvý, umělý, údajně poznaný. Neodpovídá rozvoji lidské bytosti, neodpovídá tomu, co prožíváme, neodpovídá tomu, co je víra, naděje a láska. Kvalita našeho života je přitom něco naprosto reálného. Jak rozpoznat víru od fanatismu? Ducha od litery? Sledováním plodů, tedy reálných důsledků. Víra nemůže být útěkem před realitou, právě naopak. Láska už vůbec ne. A naděje je nadějí právě proto, že doufá, že něco je nebo bude skutečné.

Co tedy znamená to „nikdy“, to „nikdy jej už neuvidím“ pro víru, naději a lásku? Máme se kochat iluzemi, abychom měli kvalitní život? Záleží na nám na našich zemřelých, na naší smrti, a proto budeme věřit v iluze? Iluze, bláhová iluze, by byla představa, že to po smrti je tak a tak. Dokonce i to „nebude nic“, má-li být poctivé, znamená „nevím“. Posedlost tím, co bude po smrti, je ve skutečnosti archaická a primitivní. Milovat ovšem není iluze. Věřit není iluze. Doufat není iluze. Doufat lze v iluzi, věřit lze v iluzi, milovat lze iluzi.

Jak věřit, doufat, milovat, tváří v tvář smrti a pomíjivosti, a vyhnout se iluzi? Proto příběh evangelií je na jedné straně srozumitelný, emocionálně silný, dává nám sílu prožitku, ale zároveň je mystický, nevíme na jeho základě, co to vlastně je ten posmrtný život, nemůžeme pochopit Krista, který je Bohem i člověkem zároveň, stojíme bezradně před otázkou, co je vlastně jeho vzkříšení. Mystérium nás chrání před iluzemi a otevírá nás pro realitu, před kterou bychom pro útěšnost iluzí zavřeli oči

„Nikdy“ spějící do budoucnosti, která není pouhé nic, ale je plnost. Znovu jej potkám ve věčnosti, která dá každému okamžiku smysl. Nic nezůstane ve tmě a bez smyslu. Láska na kříži vítězí nad smrtí a marností. Navzdory temnotě a zapomnění svatost trpících, pohrdaných na dně lidské společnosti. Bůh je s každým trpícím.

Tohle mohou být reálné prožitky a mohou reálně měnit náš život a svět. V jakém smyslu by mohlo být „nic“ pravdivější? Protože víme? Právem stavíme pravdu proti iluzi a jejím následkům. Ale stavět pravdu proti mystériu lásky nemá žádný smysl. Pilát se neptal tváří v tvář lásce, co je pravda, proto, že by mu šlo o pravdu, ale proto, že ze strachu chtěl pravdu popřít. Komu a proč jde vlastně o pravdu, pokud má pravda být jakými titánským ortelem o povaze světa neslučitelné s vírou, nadějí a láskou? Touha po destruktivní iluzi ve jménu pravdy. Pravdy o čem? Mystérium je pravdě našeho života, našich možností a našich pokladů mnohem blíže, když Kristus o sobě říká: Já jsem ta cesta, pravda i život.

2
Vytisknout
2255

Diskuse

Obsah vydání | 5. 11. 2024