Budoucnost bez Hizballáhu

1. 11. 2024

"Jsme ve velké bitvě, jako nikdy předtím," řekl, jakmile se posadil. "Hizballáh nečelil tomu, co nyní vede Izrael, ani v roce 1982, ani v roce 2006. Je to totální válka."

Mluvil rychle, úzkostlivě. Jen o několik dní dříve byl Hasan Nasralláh, vůdce Hizballáhu, zabit při bombardování bašty této skupiny na jihu Bejrútu a můj společník – požádal mě, abych ho nejmenoval, protože není oprávněn mluvit jménem této skupiny – dal jasně najevo, že je stále ve stavu šoku a zármutku. Izraelské bomby ničily domy a odpalovací místa raket po celém jižním Libanonu, v údolí Bikáa a v Bejrútu. Mnoho jeho přátel bylo zabito nebo zmrzačeno. Slyšel dokonce mluvit o něčem, co se až dosud zdálo nemyslitelné: Írán, který kolem roku 1982 vytvořil Hizballáh, by mohl této skupině přerušit podporu, což by bylo rozhodnutí, které by mohlo přenastavit politiku na Blízkém východě.

Když jsem se na to zeptal, řekl po neklidné odmlce: "Jsou otázky." Řekl, že osobně Íránu důvěřuje, ale pak dodal, jako by se mě snažil přesvědčit: "Je to, jako byste vychovali syna, je to váš klenot, kterému je nyní 42 let, a vy ho opustíte? Ne. To nedává smysl."

Mluvil stále rychle, jako by se snažil obnovit svou sebedůvěru. Odpor má stále své zbraně, řekl, a bojovníci na hranicích jsou připraveni. Izraelští vojáci si vykopali vlastní hroby a brzy začnou prosit o příměří.

Jeho řeč se však zpomalila a pochybnosti se vplížily zpět. Zmínil Ahmada Šukajriho, prvního předsedu Organizace pro osvobození Palestiny, který krátce před vypuknutím Šestidenní války v roce 1967 řekl: "Ti (Izraelci), kteří přežijí, zůstanou v Palestině. Odhaduji, že žádný z nich nepřežije." Šukajriho marnivé iluze nebyly něčím, co by se dalo napodobovat. "Nechci být jako on," řekl muž.

Chvíli trvalo, než jsem si všiml historické analogie: říkal mi, že si myslí, že Hizballáh, hnutí, kterému byl tak oddaný, by mohl být na pokraji totálního zničení. Oba jsme se na chvíli zastavili a upili  čaje. Jediným zvukem byly vlny jemně omývající břeh venku, nesourodě mírumilovný zvuk v zemi zmítané válkou.

"Pijeme tenhle čaj," řekl. "Nevíme, jestli je to náš poslední."

Dva měsíce války změnily Libanon. Hizballáh, šíitské hnutí, které se zdálo téměř neporazitelné, je nyní ochromené, jeho nejvyšší velitelé mrtví nebo se skrývají. Rozsah této změny je pro lidi zvenčí těžko pochopitelný. Hizballáh není jen milice, ale téměř samostatný stát, mocnější než slabá a rozdělená libanonská vláda a rozhodně mocnější než libanonská armáda. Vznikl pod vedením íránských Islámských revolučních gard a dlouho byl vůdčí silou teheránské "Osy odporu", spolu s Hamásem, šíitskými milicemi v Iráku a hnutím Húsiů v Jemenu. Hizballáh je také patronem a tělesným strážcem libanonských šíitských muslimů, neboť v národním parlamentu má řádně zvolený blok (křesťané a muslimové mají stejný podíl křesel). Hizballáh pašuje z Íránu nejen zbraně, ale i miliardy dolarů. Řídí banky, nemocnice, sociální systém a paralelní ekonomiku nezdaněného dovozu a obchodu s drogami, která obohatila a posílila kdysi utlačovanou šíitskou komunitu.

Hizballáh už dlouho ospravedlňuje bezohledné války proti Izraeli apelem na panarabskou hrdost: Osvobození Palestiny stálo za jakoukoli oběť. Devastace tohoto konfliktu však sahá daleko za hranice Hizballáhu a nelze ji tak snadno smést ze stolu. Téměř čtvrtina Libanonců uprchla ze svých domovů a mnozí z nich nyní spí na náměstích, na silnicích a na plážích. Vyhořelé sanitky a hromady odpadků svědčí o dlouhé nepřítomnosti státu. Mnoho lidí je traumatizováno nebo truchlí; jiní maniakálně hovoří o svržení Hizballáhu a spolu s ním možná i o staletí starém libanonském systému sektářské dělby moci. Ve vzduchu je cítit chiliaristická energie, divoká naděje na změnu, která se snadno zvrhne ve strach z občanské války.

Vyniká několik neúprosných faktů. Za prvé, Izrael již není ochoten tolerovat arzenál Hizballáhu na svých hranicích a bude pokračovat ve své kampani leteckých úderů a pozemní války, dokud nebude nucen přestat – ať už z vyčerpání, nebo pravděpodobněji Američany sponzorovaným příměřím, které je velmi nepravděpodobné před složením přísahy příštího amerického prezidenta. Za druhé, nikdo nenabízí obnovu zničených měst a vesnic v jižním Libanonu, až to skončí, jak to udělaly na ropu bohaté státy Perského zálivu po poslední velké válce s Izraelem v roce 2006. Írán také nebude schopen doplnit arzenál této skupiny nebo její pokladny. Hizballáh může a nemusí přežít, ale nebude to entita, kterou býval.

Stejné otázky jsem slýchal každý den během dvou týdnů v Libanonu v září a říjnu, od starých přátel i úplně cizích lidí. Kdy válka skončí? Budou bombardovat i nás – nás, kteří nejsme s Hizballáhem? Dojde k občanské válce? A nejpalčivější ze všeho je dopis od umělce, jehož byt v Bejrútu byl pro mě útočištěm během let, kdy jsem žila v Libanonu: Mám poslat svou dceru pryč z této země?

Jednoho slunečného rána na začátku října jsem vyjel z Bejrútu na jih po dálnici, která vede podél Středozemního moře směrem k hranicím s Izraelem. Hned za městem se po obou stranách silnice objevily tmavé kouřové stopy – letecké údery z minulé noci. Nové se objevují každé ráno, jako vizuální výsledková listina průběhu války. Zpočátku byla na silnici jiná auta, ale za pobřežním městem Sidon byla dálnice prázdná.

Můj řidič, viditelně nervózní, jel rychlostí více než 170 km za hodinu. Žluté prapory Hizballáhu vlály ve větru spolu se zbrusu novými billboardy mučedníků s nápisem Nasralláh Aat ("Nasralláh přichází") – což je hříčka s jeho jménem, což v arabštině znamená "vítězství Boží". Míjeli jsme několik ohořelých a převrácených aut. Na severní straně silnice byly na krajnici zaparkovány desítky opuštěných, ale nepoškozených vozidel. Zanechaly je rodiny prchající před válkou na jihu, vysvětlil mi můj libanonský prostředník. Došel jim benzín a zřejmě pokračovali pěšky. Jeho vlastní rodina uprchla z jihu stejným způsobem.

Po něco málo přes hodině jsme dorazili na okraj Tyru, starobylého města v jižním Libanonu. Obvykle je to živé místo, ale nám připadalo děsivě opuštěné, s rozbitými budovami, které tu a tam označovaly místa bombardování. Míjeli jsme několik římských ruin města a na okamžik jsem si připadal, jako bych se přenesl do jedné z orientalistických skic, které v 19. století nakreslili evropští cestovatelé v Levantě, starobylé krajině zbavené svých obyvatel.

Libanonská armáda – která si udržuje průzkumnou a policejní roli na jihu – nám nařídila, abychom šli do Rest House, uzavřeného letoviska. Tam, na široké terase s výhledem na nádhernou pláž, jsme našli hlouček humanitárních pracovníků a televizních novinářů, kteří kouřili a klábosili pod plachtou, s kamerami umístěnými na stativech a namířenými na jih. To bylo tak blízko, jak se jen mohl pozorovatel dostat k válce. Za námi bylo zvlněné pobřeží a zelené kopce táhnoucí se až k izraelské hranici, asi 12 mil daleko. Tam, mimo náš dohled, bojovaly izraelské pozemní jednotky s bojovníky Hizballáhu poblíž vesnic, které byly proměněny v trosky.

Zíral jsem na moře, fascinován krásou a klidem tohoto místa, když mnou zasyčel svištivý zvuk. Podíval jsem se doleva a uviděl jsem salvu projektilů vystřelující do vzduchu, asi 200 metrů daleko. Zmizely na modré obloze, naklonily se k jihu a zanechaly za sebou chomáče bílého kouře. Pocítil jsem nával paniky: To musí být rakety Hizballáhu. Neznamenalo to, že Izrael vrátí úder na odpalovací místo, strašně blízko nás? Ale jeden z arabských novinářů mé obavy mávl rukou pryč. "Stává se to často," řekl. Válka je taková. Zvyknete si na to, dokud se předpoklady nezmění a rakety na vás nedoletí.

Nedaleko odtud jsem se utábořil na modrých lehátkách v Rest House a našel jsem rodinu dvaceti uprchlíků, kteří opustili svou vesnici před 11 dny. Jednou z nich byla vysoká osmnáctiletá dívka s krásným obličejem jménem Samar, oblečená v černém šátku a šátku na hlavě, která seděla velmi tiše, když popisovala okamžik, kdy se válka příliš přiblížila.

"Viděla jsem raketu přímo nade mnou – myslela jsem si, že nás zasáhne," řekla. "Cítila jsem, že jsem na okamžik oslepla, když rakety zasáhly." Všechno se otřáslo a závan prachu a kouře ztěžoval dýchání. Pět nebo šest raket zasáhlo sousední dům, kde probíhal pohřeb, zabily jednoho ze sousedů rodiny a zranily asi 60 dalších. "Bylo to tak blízko jako ten deštník," řekla a ukázala na slunečník u bazénu asi 15 stop od nás.

Celá rodina utekla, pak se vrátila o několik hodin později pro nějaké věci, jen aby byla té noci probuzena dalším izraelským úderem, který rozbil zbývající okna domu. Všichni běželi na hlavní náměstí vesnice a choulili se tam a modlili se až do svítání, kdy jeli k domu odpočinku. Od té doby nebyli doma. Žijí z almužen od humanitárních pracovníků a novinářů a nevědí, zda jejich dům ještě stojí.

Podobné příběhy jsem slyšel znovu a znovu po celém Libanonu, od rodin, které utekly ze svých domovů, a některých, kteří byli nuceni žebrat. Vysídlení lidé jsou všude a proměnili demografickou mapu země. Ve čtvrti Hamra na západě Bejrútu, historicky levicové a sekulární enklávě, nyní vidíte velké množství žen v islámských šatech. Viděl jsem je v křesťanských čtvrtích, v horách, dokonce i na dalekém severu. Když procházíte kolem, můžete téměř cítit podezření, že místní obyvatelé míří na ně.

Někteří místní obyvatelé přivítali vysídlené lidi a nabídli jim jídlo zdarma; jiní je odmítli a mnoho majitelů půdy je okradlo za účelem zisku. "Všichni říkají: 'Proč přicházíte a pronajímáte si byty v našich civilních čtvrtích? Ty ohrožuješ všechny kolem sebe,'" řekl mi přítel v Tripolisu na severu země. Nebezpečí bylo reálné a bylo vidět ve vyvíjejícím se vzorci izraelských úderů, které se přesouvaly ze šíitských enkláv do oblastí, které byly považovány za bezpečné oblasti v horách a na severu. Zdá se, že bojovníci Hizballáhu unikají z nebezpečné zóny, mísí se s uprchlíky a Izrael je nadále sleduje a útočí.

Někteří uprchlíci utekli ze svých domovů, jen aby narazili na ještě nebezpečnější místa. Julia Ramadanová, 28 let, byla bombovými útoky v Bejrútu tak vyděšená, že se stáhla do bytu svých rodičů v šestipatrové budově na svahu kopce v Sidonu. Oblast je převážně křesťanská a desítky jižanů zde také hledaly útočiště. Dva dny po příjezdu strávila Julia několik hodin rozdáváním jídla zdarma dalším válečným uprchlíkům se svým bratrem Ašrafem. Byla doma se svou rodinou, když do budovy dopadla raketa.

"S druhou raketou se budova začala třást," řekl mi Ašraf, když jsem se s ním později setkal. Mohutně stavěný muž, který pracuje jako fitness trenér, měl obvazy na noze a paži. "U třetího a čtvrtého jsme cítili, že se budova začíná hroutit."

Ašraf se instinktivně otočil a pokusil se použít své tělo, aby ochránil svého otce, který seděl vedle něj na pohovce v obývacím pokoji. Budova se uvolnila a otec se synem se ocitli naživu, ale uvězněni pod troskami. Záchranářům trvalo osm hodin, než je vykopali, a pak se dozvěděli, že mezi mrtvými jsou Julia a její matka. Podle libanonského ministerstva zdravotnictví bylo zabito nejméně 45 lidí (místní obyvatelé mi řekli, že jich bylo 75). Izraelští představitelé později uvedli, že v budově byl místní velitel Hizballáhu a několik operativců.

Jedním z prvních, kdo dorazil na scénu, byl Muhammad Ahmad Džiradi, jednatřicetiletý muž, jehož teta, strýc a bratranci žili v budově. Řekl mi, že slyšel křik lidí přišpendlených pod troskami. Jedním z nich byl jeho strýc a řekl, že jeho žena a děti jsou mrtvé. Džiradi se zběsile snažil přemístit rozbitý beton a ocel, ale neměl žádné nástroje a nemohl toho moc zvládnout. Mnoho uvězněných lidí zemřelo dříve, než mohli být zachráněni, jejich křik postupně slábnul.

"Viděl jsem, jak tetu vytáhli," řekl mi Džiradi. "Její vnitřnosti se vylévaly ven; měla rozbitou hlavu. Tohle je poslední obrázek, který o ní mám. Vždycky jsem si o ní myslel, že je tak krásná. Moje matka ji chtěla vidět. Řekl jsem, že ne. Řekl jsem jí: 'Její tvář se usmívala.' Ale není to pravda."

Džiradi mi to vyprávěl v apatické monotónnosti, když jsme seděli v křeslech v jeho spartánském bytě. Došly mu peníze na zaplacení nájmu a jídla pro ženu a děti. Mluvil bez přestání hodinu a pravidelně opakoval: "Už to nemůžu vydržet." Neřekl to s žádnou viditelnou bolestí nebo emocí, ale se skelným pohledem někoho, kdo ztratil veškerou naději.

Kdo nese vinu za tyto hrůzy? Když jsem se zeptal, mnoho z nich mi dalo předem připravené odpovědi: Sionistický nepřítel, samozřejmě. Ale někteří Libanonci mi řekli, že nechtějí umírat za Palestince. To byl nepřímý způsob kritiky Hizballáhu, který toto nové kolo bojů zahájil odpálením raket na izraelské civilní cíle den po masakru ze 7. října, údajně jako projev solidarity s Hamásem.

"Nevím, kdo tuto válku začal," řekl mi Džiradi. "Chci jen žít v míru."

To může znít neutrálně, ale v Libanonu, kde Hizballáh vyzývá k odporu vůči Izraeli za každou cenu, může být absence ideologického zápalu tichým odmítnutím podřídit se. Lidé často vyjadřují únavu v soukromí, kde se nebojí, že budou obviněni z toho, že straní nepříteli. Ale viděl jsem to i na několika billboardech na dálnicích. Už toho bylo dost – jsme unavení, uváděl jeden z nich. Každý v Libanonu ví, co to znamená.

Jednoho odpoledne mi můj řidič, šestapadesátiletý muž jménem Hasan z jižního Libanonu, ukázal na svém telefonu fotografii zničeného domu. Byl jeho vlastní, ve vesnici Bint Džbajl, poblíž hranic s Izraelem. Strávil desítky let jeho budováním a nyní jej Izraelci rozbombardovali na ruiny. Očekával jsem, že vybuchne hněvem na Izrael, ale pak mi řekl, proč se to stalo: Několik bojovníků Hizballáhu hledalo úkryt v jeho domě a Izrael se na ně zaměřil. Dal jasně najevo, že činí Hizballáh odpovědným za jeho ztrátu.

Někteří Libanonci vítají útoky na Hizballáh, navzdory škodám způsobeným civilistům. "Izraelci – je nešťastné, že umírají civilisté, ale dělají nám velkou laskavost," řekl mi jeden obchodník ze severu. Požádal, aby nebyl jmenován ze strachu z odvety. "Dnes jsem byl na schůzce a všichni jsme říkali: 'Zhoršuje se to, ale čím horší to bude, tím rychleji se z toho dostaneme.'" Ve stejném rozhovoru tento muž popsal svůj vlastní blízký kontakt s izraelským leteckým úderem – zážitek, který nezmenšil jeho hlad po zničení Hizballáhu.

Hizballáh si je velmi dobře vědom své domácí zranitelnosti. Na začátku října se mediální křídlo pokusilo získat sympatie veřejnosti tím, že zorganizovalo prohlídku nejhůře postižených částí Dahíje, hustě osídlené čtvrti na jihu Bejrútu, kde sídlí jeho ústředí. Ve 13:00 toho dne se ve válečné zóně shromáždilo asi 300 novinářů, mnoho z nich Evropanů, oblečených v helmách a neprůstřelných vestách, a trpělivě čekalo na své vůdce Hizballáhu.

Dahíja se obvykle hemží lidmi, ale bombardování ji vyprázdnilo. Následovali jsme naše pečovatele z Hizballáhu ulicemi posetými krátery, mnozí z reportérů vzrušeně fotili místo, které jsme až dosud nemohli vidět. Na každém místě bomby povstal představitel Hizballáhu a přednesl projev, ve kterém prohlásil, že tam byli zabiti pouze civilisté, nevinné ženy a děti zavražděny izraelskými "teroristy". (Nevzali nás na místa, kde byl zasažen Hasan Nasralláh a další velitelé.) Reportéři vystrčili mikrofony, aby zaznamenali každé jeho slovo. Někteří šplhali přes hory sutin, na některých místech stále kouřili a lačně se navzájem vytlačovali, aby získali ty nejlepší záběry.

Na jednom místě jsem viděl muže, který proklouzl davem, aby se dostal do svého autoservisu. Přišel jsem k němu a zeptal se ho, jestli si můžeme promluvit. Řekl mi, že si vybral tento okamžik, aby zkontroloval svůj obchod poté, co se doslechl o mediálním turné Hizballáhu, "protože vím, že Izraelci vás nebudou bombardovat".

Měl pravdu. Izraelští operátoři dronů pravděpodobně sledovali celou tu podivnou show z oblohy. V Bejrútu můžete slyšet hlasité bzučení dronů nad hlavou celý den a celou noc. Někteří lidé mi řekli, že jim ten hluk bránil ve spánku. Lidé jim v žertu říkají Umm Kamel, neboli "Kamelova matka", což je hříčka s názvem dronu typu MK. Je to snaha o domestikaci reality, která je pro většinu Libanonců velmi děsivá: Izrael na ně může kdykoli udeřit. Poté, co muž z opravny pronesl svůj komentář, jsem se přistihl, že se dívám na oblohu a přemýšlím, jak jsem se zaregistroval na obrazovkách izraelských dronů. Mohli by vidět moje americké telefonní číslo? Byl jsem jako americký občan a novinář pohyblivou zónou zákazu zabíjení?

Izraelské sledovací technologie vnesly do této války nový druh intimity. V září Izrael odpálil tisíce pagerů, které tajně prodal Hizballáhu o několik měsíců dříve, a zranil členy skupiny, když se věnovali své každodenní rutině. Některé z obětí byly zasaženy do slabin, možná dokonce vykleštěny, protože měly pager na boku. Jiní přišli o oči a ruce. Mluvil jsem s lékařem v jedné z nejlepších libanonských nemocnic, který popsal chaos onoho dne, kdy byly desítky mladých mužů přijaty bez registrace jejich jména – což bylo porušení obvyklých protokolů, ale Hizballáh nehodlal prozradit identitu svých členů. Jiný lékař mi řekl, že přijal několik mužů zraněných pagery, kteří byli všichni uvedeni pouze jako "George", což je typicky křesťanské jméno. Nechal to projít.

Dokonce i izraelské snahy minimalizovat civilní oběti vytvořily podivnou blízkost k nepříteli. Většina lidí, které znám v Libanonu, sleduje X feed Avichaje Adrajeho, arabsky mluvícího izraelského vojenského představitele, který zveřejňuje varování před nadcházejícími útoky. Izraelci však také telefonují jednotlivým obyvatelům v ohrožených oblastech. Mluvil jsem s čtyřiatřicetiletou ženou jménem Lajal, která mi řekla, že mnoho lidí v její vesnici na jihu země, včetně jejích rodičů, obdrželo telefonáty od izraelských představitelů, kteří jim říkali, aby se evakuovali. "Ale někteří lidé dělají žerty, předstírají, že jsou Izraelci," řekla mi, a to způsobilo zmatek. Musel jsem vypadat zmateně, protože Lajal dodala – jako by to chtěla vysvětlit – že někteří z těch šprýmařů byli syrští uprchlíci. Mnoho uprchlíků nenávidí Hizballáh, který vyslal své bojovníky, aby posílili syrský režim během brutální občanské války v této zemi.

Lajal mi řekla, že jedné z jejích sousedek, ženě jménem Ghadir, koncem září zavolal někdo, kdo mluvil arabsky s palestinským přízvukem. "Ty jsi Ghadir?" ozval se hlas. Ona to popřela. Volající jmenoval jejího manžela, její děti, obchod přes ulici. Každý detail byl správný. Volající jí řekl, aby opustila svůj byt. Ghadir tak neochotně učinila a té noci byla celá její budova zničena leteckým úderem. Layal brzy poté uprchla, aniž by čekal na telefonát; když jsem ji potkal, žila v pronajatém domě v horách.

Tu noc jsem z tmavé střechy svého bejrútského hotelu sledoval oranžové plameny šlehající z jižního okraje města, které byly důsledkem leteckého útoku. Vypadalo to jako erupce sopky. Zvuky úžasu se ozývaly z hloučku mladých Libanonců u vedlejšího stolu. Zvedli své mobilní telefony, aby zachytili scénu, zveřejnili své snímky na sociálních sítích a vrátili se ke svým koktejlům.

Hizballáh má v Libanonu násilnou minulost a jeho domácí nepřátelé nyní zkoumají vítr a hledají známky slabosti. Jedním z nich je Achraf Rifi, bývalý šéf jedné z hlavních libanonských bezpečnostních agentur. Téměř před dvěma desetiletími pomohli Rifiho vyšetřovatelé identifikovat operativce Hizballáhu, kteří zorganizovali vraždu řady libanonských veřejných osobností, počínaje bývalým premiérem Rafíkem Harírím v roce 2005. Toto bombardování zničilo celý blok na bejrútském nábřeží a zabilo 23 lidí. Rifiho zarputilá policejní práce veřejně odhalila ochotu Hizballáhu zabíjet každého, kdo se mu postaví do cesty. To ho také zařadilo na seznam cílů skupiny.

Rifimu je 70 let, má přísné vystupování se strnulými zády a žije v elegantně zařízeném bytě v centru Tripolisu. Když jsem ho tam šel navštívit, vyvedl mě na terasu a ukázal mi do večerního šeru na červenou závoru na druhé straně ulice. Řekl, že toto místo bylo zaparkováno auto naložené 300 librami TNT, když v srpnu 2013 explodovalo, což byl jeden ze dvou simultánních bombových útoků v centru Tripolisu, které zabily 55 lidí. Rifi mi řekl, že bombový útok v autě byl společnou operací Hizballáhu a syrské rozvědky a že jeho cílem bylo ho zabít. V té době byl uvnitř a byl otřesen, ale nebyl vážně zraněn.

Rifi zná obě strany této války dobře: Nejen že byl cílem bombového útoku Hizballáhu, ale jako šéf Vnitřních bezpečnostních sil se seznámil s izraelskou špionáží tím, že rozbil 33 izraelských buněk v Libanonu (tři z nich byly v Hizballáhu). Boj proti izraelské špionáži byl jedním z mála cílů, které on a Hizballáh sdíleli. Rifi mi řekl, že úspěšná infiltrace Izraele do Hizballáhu, která mu pomohla zabít mnoho vysokých vůdců této skupiny, byla možná během let, kdy skupina strávila bojem v Sýrii na ochranu režimu Bašára Asada. Mimo svou domovskou půdu byli vojáci Hizballáhu vystaveni izraelskému sledování. Syrská válka také vytvořila příležitosti pro sebeobohacování a korupci uvnitř organizace – problém, který se zhoršil s následným ekonomickým kolapsem Libanonu, protože nově potřební lidé mohli být v pokušení špehovat výměnou za izraelské peníze.

Rifi mi řekl, že si myslí, že asi 20 % velitelů Hizballáhu ve středních a vyšších funkcích bylo zabito při izraelských operacích letos na podzim, včetně některých z nejefektivnějších vůdců skupiny. Řekl, že si myslí, že krvácení bude pokračovat. Jako kritik Izraele by nedoufal, že Hizballáh bude tímto způsobem odzbrojen. Ale práce se děje.

"Myslím, že íránské období skončilo," řekl mi Rifi. "V Libanonu, Sýrii, Iráku, Jemenu."

Možná má pravdu. Smrt Nasralláha – nejmocnější postavy v Libanonu – připadala mnoha lidem jako konec jedné éry a zažehla horečné úzkostné spekulace o tom, co se bude dít dál. Porážka Hizballáhu, pokud k ní dojde, v žádném případě nepřinese mír nebo pořádek. Den za dnem jsem slyšel lidi, jak prohledávají minulé kapitoly libanonské historie a hledají vodítka ohledně budoucnosti.

Jednoho večera v Tripolisu jsem poslouchal skupinu přátel, jak se celé hodiny dohadují o vynikajícím jídle v restauraci Crop, která vyrábí z farmy na stůl. (Libanonští restauratéři se naučili brát války s nadhledem.) Jeden z hostů, místní městský správce, který strávil roky v zahraničí, přednesl jízlivý projev o neschopnosti Libanonu sjednotit se jako země. "Nevidím nikoho, kdo by věřil v národ jménem Libanon," řekl. "Vidím křesťany, sunnity, šíity, drúzy – každý je loajální ke své vlastní komunitě nebo straně. Neexistuje žádný veřejný zájem."

Mladý historik Charles al-Hayek ho přerušil a začal vášnivě argumentovat, že Libanon není bez naděje. Země měla zvláštní rysy, které ji odlišovaly od ostatních arabských zemí: Tradice náboženské rozmanitosti, demokracie, vyššího vzdělání, individuální a veřejné svobody. Ty by mohly Libanonu pomoci vytvořit osvícenější společenskou dohodu.

Třetí host začal tvrdit, že Libanon potřebuje silného vůdce s podporou Západu, který by odrazil íránský projekt a našel novou cestu vpřed. Hayek netrpělivě zavrtěl hlavou. Arabský svět, řekl, se vždy dožadoval rádžul muchalísího – doslova "muže, který dokončuje věci". Tato snaha o charismatického vůdce vždy končila tyranií, řekl Hayek. Totéž platilo o libanonských sektářských apelech na zahraniční patrony – Francii pro křesťany, Saúdskou Arábii pro sunnity, Írán pro šíity. Země se musí naučit stát sama za sebe, řekl Hayek, a konec íránské hegemonie by mohl poskytnout příležitost.

Na další večeři, tentokrát v bejrútské čtvrti Sursok, hostitelka – nádherně oblečená žena v raném středním věku – požádala všechny u stolu, aby popsali své nejlepší a nejhorší možné scénáře pro Libanon. Jeden host se dovolával možnosti občanské války a další řekl: "Občanská válka? No tak, občanské války jsou drahé. Nemáme na to peníze." Lidé se smáli. Ale nedělal si srandu. Ekonomický kolaps Libanonu je tak vážný, že politické frakce v zemi – které kromě Hizballáhu nebojovaly po celá desetiletí – postrádají zbraně a munici k udržení vážného konfliktu.

V jednu chvíli se hostitelka rozpustile rozhlédla po místnosti a řekla: "Prosím, chci vědět, kdo je nejlepší urolog v Bejrútu."

Proč? zeptal se někdo.

"Protože se ho zeptám, kdo má v Libanonu největší koule, a ten muž nás zachrání."

Lidé se smáli. Ale znovu, nebyl to jen vtip. Mnoho Libanonců, s nimiž jsem mluvil, zoufale toužilo po deus ex machina a zdálo se, že chtějí mnohem víc než politika známého ražení. Finanční tíseň země spolu s výbuchem, který v roce 2020 zdevastoval přístav Bejrút, odhalily zkaženost libanonské politické třídy. Jak mi řekl jeden libanonský přítel, jdete do politiky v Libanonu, abyste vydělávali peníze, ne abyste sloužili veřejnému zájmu. Korupce není vedlejším produktem; je to podstata systému. V důsledku toho se diskuse o novém vedení obvykle točí kolem libanonské armády, která je často popisována jako poslední nedotčená národní instituce v zemi. Mnozí si přejí někoho, kdo prosadí moc armády proti Hizballáhu, rozbije celý zkorumpovaný politický systém a vybuduje lepší: Al radžul al muchalis.

Libanonští mocenští handlíři uvízli na mrtvém bodě od doby, kdy v roce 2022 vypršelo funkční období předchozího prezidenta – zatím ho nikdo nenahradil – a Bidenova administrativa tlačí na nové volby, které by mohly posílit vládu ochotnou postavit se Hizballáhu. Libanonský prezidentský úřad je vyhrazen maronitským křesťanům (každý z nejvyšších vedoucích postů v libanonské vládě je zákonem přidělen určité náboženské komunitě). Současný šéf armády, Josef Aún, se kvalifikuje. Ale i kdyby se volby mohly konat – což je v chaosu této války těžko představitelné –, Aúnovy pravomoci by byly omezeny libanonským systémem dělby moci.

Některé z rozhovorů, které jsem slyšel o touze po vojenské intervenci, jsem tlumočil vysloužilému vysokému důstojníkovi libanonské armády, který má k Aúnovi blízko a je obeznámen s jeho myšlením. Setkali jsme se v důstojnickém klubu v horském městečku Baábda, nedaleko vojenského velitelství, na zeleném pozemku na svahu, který kdysi patřil kuvajtské princezně. Přes větve cedrových stromů se nám naskytl nádherný výhled na Bejrút hluboko pod námi a na Středozemní moře za ním.

Důstojník, hladce oholený a v civilním oděvu, mi řekl, že armáda by nikdy neopustila svou ústavně definovanou úlohu. I kdyby byl Hizballáh podstatně oslaben, její angažmá by zažehlo občanskou válku. Ptal jsem se na možnost odzbrojení Hizballáhu – což je vroucí touha jeho domácích rivalů i zahraničních protivníků. Řekl: "Jediný, kdo může odzbrojit Hizballáh, je Írán." A to, řekl, se může stát pouze v kontextu politického urovnání mezi Íránem a Spojenými státy, jeho nejmocnějším nepřítelem. To byla střízlivá slova. V podstatě mi říkal, že Libanon nemá žádné slovo ohledně své vlastní budoucnosti.

Zatím nikdo s jistotou neví, kolik síly Hizballáhu ještě zbývá. Navzdory útokům na své nejvyšší šarže a rozhodující činitele má v jižním Libanonu silný sbor bojovníků, kteří mohou operovat nezávisle. Ale časem, řekl mi důstojník, "Hizballáh pocítí nedostatek peněz. To bude ten největší problém. A až se šíité vrátí na jih, kdo bude znovu stavět?"

Když jsem letěl z Bejrútu, viděl jsem kouř stoupající z trosek nedaleko letiště. Middle East Airlines – libanonský národní dopravce – stále fungují, ale jiné společnosti již nejsou ochotny podstupovat riziko. Koupit si letenku je tak obtížné, že někteří lidé spí před letištěm a doufají, že budou zrušeny. Jiní hovoří o útěku lodí na Kypr, pokud se situace zhorší. Více než 300 000 syrských uprchlíků, kteří uprchli do Libanonu během občanské války v jejich zemi, uprchlo za poslední měsíc zpět přes hranice, což svědčí o hloubce jejich strachu.

Když se letadlo naklonilo a vzneslo z bejrútského letiště, cestující mohli na jedné straně vidět Středozemní moře, třpytící se ve slunci. Ale v opačném směru, hned za ranvejí, bylo vidět něco, co nabízelo náznak války, která nyní zuří v Libanonu: Přeplněný pruh skladišť a chatrčí, které postupně vyrostly během 80. let, postavené šíitskými migranty z jihu, s malým nebo žádným dohledem státu. Nyní skladují komodity všeho druhu, které jsou letecky přepravovány do a ze země bez jakýchkoli daní nebo cel. Šedá ekonomika, umožněná vymahači Hizballáhu, postupně obohatila a živila širší šíitskou populaci.

Toto uspořádání je pro moc Hizballáhu zásadní a svázalo životy a živobytí většiny libanonských šíitů s revolučním krédem íránského režimu. Mnozí lidé se obávají, že pokud ztratí Hizballáh, zůstanou bezbranní. Někteří stařešinové si stále pamatují dny, kdy se většina šíitů utápěla ve venkovské chudobě a špatně s nimi zacházely nejen ostatní libanonské sekty, ale i jejich vlastní polofeudální vládci.

Ale jejich víra v Hizballáh je zkoušena. Jedna šíitská žena, která uprchla z jihu a nyní žije v pronajatém domě v horách, se mi svěřila se svým zklamáním. "Chlapík z Hizballáhu nám zavolal a zeptal se: 'Co potřebujete?', ale neměl toho moc, co by mohl nabídnout," řekla. "Jen polštáře. Žádala jsem o léky pro děti, ale nic nám nepřinesli. Před válkou Hizballáh řekl, že má nouzový plán. Kde je plán?"

Někteří lidé hořce srovnávali s reakcí Hizballáhu na válku s Izraelem v roce 2006. Tehdy vůdci skupiny rychle rozjeli energickou stavební kampaň a slíbili, že znovu postaví každý dům, který bude zničen. Mladí dobrovolníci se schránkami vtrhli do šíitských čtvrtí během několika hodin po příměří a přinášeli peníze, potraviny a zásoby. Málokdo očekává, že se to stane znovu. Pokud budou potřeby uprchlíků nadále nenaplněny, Hizballáh by mohl ztratit podporu. Mohlo by to umožnit novou éru v Libanonu, osvobozenou od diktátu Teheránu?

Loajalisté Hizballáhu jen zřídka sdílejí své pocity s lidmi zvenčí. Ale měl jsem možnost nahlédnout do atmosféry uvnitř skupiny od mladé ženy, jejíž bratr, bojovník Hizballáhu, byl zabit při izraelském leteckém útoku koncem září. Setkal jsem se s ní prostřednictvím přítele v horském městečku Alaj, kam se uchýlila.

Její bratr se jmenoval Hamúdí a byl to nepravděpodobný militant. "Nemodlil se," řekla mi jeho sestra. (Požádala mě, abych neprozradil její jméno ani příjmení rodiny.) "Moje matka řekla: 'Nestaneš se mučedníkem; ty se nemodlíš.'" Někteří členové rodiny, která je velmi loajální k Hizballáhu, řekli, že Hamúdí vypadal téměř jako ateista. "Nečetl Korán," řekla jeho sestra. "Poslouchal hudbu. Je haram" – zakázané – "dotýkat se dívek", ale Hamúdí, statný pětadvacetiletý mladík s růžovými tvářemi a nakažlivým úsměvem, miloval ženy a nesnažil se to skrývat.

Byl filmovým producentem a střihačem a řemeslu se vyučil sám, vypracoval se z asistenta produkce na kameramana a osvětlovače. Založil si vlastní firmu, která dělala na sociálních sítích pro restaurace, oděvní společnosti a kavárny. Když se přestěhoval z rodinné vesnice na jihu rodiny do Bejrútu, našel si byt ne v Dahíji, ale v kosmopolitnější čtvrti Hamra, kde často zůstával dlouho do noci na večírcích s přáteli.

Jeho sestra mi ukázala fotky a videa na svém telefonu: Hamúdí se pohupuje do rytmu hudby v autě, nechává se ostříhat, předvádí se na pláži. "Byl to můj přítel, můj bratr, moje skříňka s tajemstvími," řekla a oči se jí zalily slzami. "Ten, ke kterému jdu jako k prvnímu ve svém smutku i štěstí."

Hamúdí byl vždy rozpolcený mezi rodinnou tradicí mukavama – odporu – a vábením Bejrútu a jeho půvabem. Teprve na konci léta se vrátil do rodinného domu na jihu. V té době se izraelské nálety staly častějšími a zprávy byly stále chmurnější. Sedmnáctiletý přítel v rodinné vesnici byl těžce zraněn, když mu v polovině září explodoval pager v ruce. Chlapcův otec byl brzy poté zabit. V den, kdy byl Nasralláh zabit, zavolala Hamúdímu a požádala ho, aby přijel do Bejrútu a utěšil ji. Řekl, že nemůže. Ve stejný den se formálně připojil k Hizballáhu jako bojovník, řekla jeho sestra.

Zdálo se, že Hamúdí se se svou smrtí smířil hned po svém nástupu. Dokonce se umyl, jak se na mučedníky patří, a natočil mučednické video, řekla mi – jestli proto, že se zdálo, že všichni kolem něj umírají, nebo proto, že mu byla přidělena mise, to nevěděla. Ale hned následující den zasáhla izraelská bomba dům, kde se ukrývali Hamúdí a další dva bojovníci Hizballáhu, a všechny je zabila. Sestra mi řekla, že to tušila ještě předtím, než se o tom dozvěděla. "Něco jsem cítila," řekla. "Před lety měl nehodu na motorce a já jsem něco cítila v okamžiku, kdy se to stalo. Tentokrát to samé."

Hizballáh vydal plakát s Hamúdího fotografií a jeho jménem, na němž bylo ve smyčce arabským písmem oznamující jeho mučednickou smrt. Tyto plakáty vidíte v těchto dnech po celé Dahíji a v jižním Libanonu, vždy s novými tvářemi. Hamúdího rodina zatím nemohla uspořádat pohřeb, protože jejich vesnice je stále velmi nebezpečná. "Až uvidíme jeho hrob, ten den zemře znovu," řekla jeho sestra. "Bude to jako první den."

Hamúdího sestra je oddaná muslimka a podporovatelka Hizballáhu. V Libanonu jsem potkal mnoho žen, jako je ona, a neurčitě jsem očekával, že přednese projev o nadcházejícím vítězství odporu, nebo že mě ujistí, že se nikdy nevzdá. Ale když si utírala slzy, nic takového neřekla.

"Přemýšlím o tom, že opustím zemi," řekla.

Zdroj v angličtině: ZDE