Izrael reagoval s rutinní, až mechanickou obranou: novinář Anas al-Sharif, prominentní tvář Al Jazeery, byl prý vedoucím teroristické buňky. A jako důkaz? Izrael tvrdí, že má "zpravodajské informace a dokumenty", které však odmítl zveřejnit. Irene Khan, zvláštní zpravodajka OSN, to označila za "nepodložené tvrzení" a "flagrantní útok na novináře". Sara Qudah z Výboru na ochranu novinářů to nazvala "izraelským zvykem". Je to ten zvláštní, únavný tanec, kde se fakta a důkazy stávají irelevantními a kde je oběť posthumánně obviněna, aby se legitimizovala její smrt. A tento tanec se opakuje znovu a znovu, až se z něj stala morbidní rutina.

Reakce světa je hlasitá, ale jakoby bezmocná. Francouzský prezident Macron odsoudil izraelské plány v Gaze jako "katastrofu, která se stane", Austrálie se rozhodla uznat palestinský stát a celá OSN odsoudila útok jako "závažné porušení mezinárodního humanitárního práva". Izrael však pokrčil rameny. Netanjahu prohlásil, že "naše pozice se tím nezmění" a že země, které uvažují o uznání Palestiny, "upadají do králičí nory". Všechny tyto proklamace, tyto pokusy o uplatnění mezinárodní morálky, se zdají být pro Izrael pouhým ozvěnou z dalekého a dávno ztraceného světa. Je to svět, který byl možná jen iluzí, svět, kde instituce, jako je OSN, měly nějakou autoritu. Nyní se zdá, že jejich hlas je pouhý šum.

A pak jsou tu ty tiché, ale přesto hrozivé signály z míst, kde byste je nečekali. Graffiti na posvátné Západní zdi s nápisem "V Gaze probíhá holocaust". Protesty na střechách datových center společnosti Microsoft v Nizozemsku. Tyto činy, ať už je vnímáme jakkoli, odhalují něco hlubšího než jen nesouhlas s politikou. Jsou to hluboké, existenciální otázky, které se vynořují ze samotné podstaty konfliktu a poukazují na to, že válka již dávno překročila své hranice. Začíná rozkládat samotné základy civilizované společnosti.

A tak se vracíme k těm tichým tělům v Gaze. K tomu, co se stane s naší civilizací, když se novináři, ti, kteří by měli být neutrálními pozorovateli, stanou cíli. Ztrácíme nejen jejich životy, ale i naši společnou schopnost rozeznat dobro od zla, pravdu od lži. A v tom tichu, které po takových činech zůstává, se možná skrývá ta nejděsivější pravda. Nejenom to, že si někteří myslí, že mohou ignorovat mezinárodní společenství, ale to, že už pro to nemáme ani společný jazyk, jak je zastavit.