Úvod knížky „Žoužel a jiné povídky“ od pana Pavla Kantorka

29. 1. 2026

čas čtení 3 minuty
(Fragment 2007)

Píše Beno Trávníček Brodský:

Mám rád Pavla Kantorka a kamarád mi přinesl z jedné vesnické knihovny jeho úžasnou knížečku povídek. Oslovil mne tam "úvod", tak jsem si ho dovolil opsat - stojí za to. Původně jsem chtěl něco o současné situaci v Česku, ale ono to tam všechno je... 

Být humoristou není žádná legrace. Občas jsou mi kladeny naivní otázky, na které nemohu nalézt odpověď. Jedna z častých je: „Pane Kantorku, jak vás mohou takové pitomosti napadat... proč děláte z lidí takové blbce?“ Na to mohu odpovědět jen obecně, že pitomosti mne napadají zcela přirozeně a z normálních lidí nikdo blbce dělat nemůže.

Jenže, normálních lidí ubývá a humor se vytrácí. Zdravý pohled na život je pomalu nahrazován politickou korektností a je docela možné, že za pár let bude společensky nepřijatelné smát se čemukoli. Zastánci dogmatů, politického nebo náboženského přesvědčení se humoru obávají jako čert kříže. Když se lidí mohou něčemu upřímně zasmát, tak jsou nad věcí, a to je pro většinu vládnoucích autorit nežádoucí. Smích je nakažlivý a epidemie humoru oslabuje možnost manipulovat se širokou veřejností. Proto se také vládnoucí činitelé na humoristy velmi mračí.

Nedávno jsem se střetl s nahodilým chodcem, kterého jsem omylem přetáhl přes hlavu při otevírání deštníku. „Díky“, řekl mi s kolegiálním úsměvem, „já to předám dál“, slíbil a zmizel v zachmuřeném davu. Zřejmě věděl, že brát věci s humorem je vždy ta nejlepší reakce na cokoli. Jenže, to se lidem daří čím dál méně. V zájmu každé vládnoucí skupiny je, aby se lidé nořili do svých soukromých problémů a trápili se osobními záležitostmi, které pro ně za pár let nebudou vůbec důležité. Nepsané krédo všech politiků je založeno na principu: „Zvolte nás a hleďte si svého – my už se o zbytek postaráme“. Běžně se tomu říká demokracie.

Je známo, že chování většiny je ovládáno dvěma lidskými vlastnostmi: chamtivostí a strachem; chamtivostí po penězích, přepychu a společenském postavení, a na druhé straně strachem ze ztráty, nemoci a smrti. Chamtivost a strach ovládají lidské jednání. Znakem chamtivosti u lidí je většinou snaha ukázat svému okolí, že oni jsou na tom lépe než ti druzí. Zřejmě si neuvědomují, že toto plytké úsilí vede vede k duševní záhubě. Podobnými mentálními neduhy zvířata netrpí. Nejsou ani chamtivá, ani nemají obavy o budoucnost. Chamtivost a obavy jsou ryze lidské vlastnosti. Z těch jsou postaveny přepychové paláce a vyrobeny smrtící zbraně. Někde mezi tím vším poletuje něco, čemu se říká lidská duše. Ale co to je, ta lidská duše? Jak ta se projevuje?

Znal jsem jednoho starého pána, který s námi sedával u piva. Ten ztratil nohu v první světové válce a pak mu zabili celou rodinu ve druhé. Zuby mu vytloukli v koncentráku a na předloktí mu vytetovali číslo. Přesto měl úžasný smysl pro humor. Moc rád vykládal vtipy, pěkně se smál a občas nadšeně říkal: „Ať se stane cokoli, já věřím v lidskou duši. Uvidíte, že jednou bude na světě pořádek a všichni lidé budou k sobě hodní – co bylo, to bylo, ono to jednou všechno dobře dopadne.“ A hned na to se vždycky rozplakal. Být humoristou není žádná legrace.

0
Vytisknout
387

Diskuse

Obsah vydání | 29. 1. 2026