Clintonová začíná scénou, která by v normální společnosti měla vyvolat ticho. Zdravotník v Minneapolisu se ohne k ženě sražené na zem, chce pomoci, a je zastřelen federálními agenty. Nejde o akční sekvenci, ale o morální detail, o okamžik, kdy se kamera zastaví a divák má pochopit, kdo je kdo. Jenže tady se nestaví památník, tady se maže stopa. Oběť je přepsána na „teroristu“ a příběh se posune dál, protože film jménem MAGA nesnese zdržování soucitem.

To, co Clintonová popisuje, není jen politika. Je to změna žánru. Americká pravice kdysi milovala příběhy o hrdinech, kteří pomáhají slabším, o křesťanské skromnosti, o morální páteři. Dnes sledujeme něco, co připomíná béčkový epos o síle, strachu a potupě – film, kde je krutost nejen povolená, ale estetizovaná. „Krutost je pointa,“ připomíná Clintonová slavnou větu Adama Serwera, a má pravdu: tohle není chyba ve scénáři, to je scénář.

Nejpodivnější zvrat přichází ve chvíli, kdy se krutost začne prodávat jako křesťanská ctnost. V americké veřejné debatě se objevují kazatelé a influenceři, kteří tvrdí, že empatie je toxická, že soucit oslabuje společnost, že milosrdenství je past. Kdyby to nebylo skutečné, znělo by to jako satira. Jenže tohle není Buñuel, tohle je Washington. Clintonová, která svou víru nikdy nepoužívala jako rekvizitu, najednou zní jako někdo, komu někdo ukradl jazyk a vrátil ho převrácený naruby.

Clintonová je v textu neobvykle konkrétní. Nezůstává u nálad a metafor, ale opakuje výroky, které by samy o sobě měly znít alarmujícím tónem. Připomíná Trumpova slova: „I hate my opponent and I don’t want the best for them.“ Nenávist tu není přeřeknutím ani afektem, ale deklarovaným postojem. Když Trump dodává, že svým nepřátelům odpustit nehodlá, Clintonová to staví do přímého kontrastu s evangelijním „milujte své nepřátele“ – ne jako teologickou disputaci, ale jako důkaz hodnotového rozchodu.

Podobně přesná je i ve chvíli, kdy cituje své kritiky z řad křesťanské pravice. Výrok kazatele Bena Garretta, že biskupka Mariann Edgar Budde je „nepřítelem Boha“ a že je třeba „správně nenávidět“, Clintonová nekomentuje rozhořčením, ale mlčenlivým údivem. Ještě dál jde označení „toxická empatie“, které podle ní zní buď jako důkaz morální slepoty, nebo morálního bankrotu. V obou případech je to jazyk, který má z lidskosti udělat podezřelý sentiment.

Zvlášť mrazivě působí pasáž, kde Clintonová cituje průzkum mezi republikány a křesťanskými nacionalisty, podle něhož čtvrtina až dvě pětiny z nich souhlasí s tvrzením, že „empatie je nebezpečná emoce, která podkopává společnost řízenou Boží pravdou“. Clintonová tu nepřidává žádnou rétorickou ozdobu. Stačí jí citace sama o sobě – jako věta, která by ještě před pár lety patřila do dystopického románu, a dnes se objevuje v sociologickém šetření.

A konečně se obrací i sama k sobě. Připomíná vlastní výrok o „basket of deplorables“ a nepokouší se ho úplně vzít zpět. Nenávist, rasismus a ponižování slabých podle ní zůstávají „deplorable“, politováníhodné. Zároveň ale říká: jako křesťanka se snaží věřit, že i lidé, kteří se dnes podílejí na krutosti, mají – byť vzdálenou – možnost vykoupení. Empatie tu není omluvou, ale náročným morálním ideálem, který se člověk učí právě ve chvíli, kdy se mu nejvíc příčí.

Zajímavé je, že Trump v tomto textu nepůsobí jako hlavní padouch, ale jako špatný producent. Není to ideolog, je to zesilovač. Bere to nejhorší, co v lidech je, a dělá z toho normu. Kde Reagan nabízel Ameriku jako „zářící město na kopci“, Trump nabízí gladiátorskou arénu. Ne občany, ale kmeny. Ne budoucnost, ale nekonečnou odvetu. Je to estetika zloby, bez ironie a bez nadhledu – což je vždycky varovný signál.

Clintonová si také všímá role technologií. Sociální sítě fungují jako špatný střih: vyhazují ticho, nuance a pochybnost, ponechávají jen křik a zkratku. Empatie se nešíří virálně, proto se nehodí. Výsledkem je kultura, která neumí číst dlouhé texty, ale o to ochotněji přijímá jednoduché viníky. Postgramotnost tu není jen intelektuální problém, ale morální – bez schopnosti porozumět složitosti mizí i schopnost soucitu.

Na konci textu Clintonová nehraje na triumf. Přiznává vlastní selhání, vlastní pokušení k pohrdání, vlastní únavu. To je možná nejsilnější moment celého článku. Empatie tu není líčena jako snadná ctnost, ale jako náročná disciplína. Něco, co jde proti instinktu, proti pohodlí, proti touze mít jasno. V tom je její síla – a důvod, proč je pro hnutí MAGA tak nebezpečná.

Tenhle článek není manifest ani kázání. Je to recenze stavu americké duše. A verdikt není příznivý. Amerika se podle Clintonové ocitla ve filmu, kde se lidskost považuje za slabinu a krutost za důkaz odvahy. 

Vytisknout