Mnichovský syndrom Daniela Veselého

17. 2. 2026 / Fabiano Golgo

čas čtení 4 minuty
 
Nedávná pitva mnichovské bezpečnostní konference z pera Daniela Veselého (https://www.blisty.cz/art/131745-macinka-versus-clintonova-a-sikorski-o-rubiove-projevu.html) operuje na předpokladu, který je intelektuálně svůdný, ale historicky zcela nepřesvědčivý. Tím, že splétá narativ propojující tragickou zkázu v Gaze a přízraky války v Iráku se současnou obranou Ukrajiny, se pokouší postavit morální lešení pro to, co je v jádru požadavkem na západní kapitulaci. Veselý se stylizuje do role jasnozřivého analytika, který prohlédl „liberální dogmata", přesto jeho vlastní rámec spoléhá na tak selektivní výklad dějin, že by se v něm strůjci Mnichovské dohody z roku 1938 cítili jako doma.

Ústředním pilířem Veselého argumentace je delegitimizace „řádu založeného na pravidlech" poukazováním na nepopiratelná selhání západních intervencí.

 
K nelegálnosti invaze do Iráku či chaosu v Libyi nepřistupuje jako k poučení, z něhož je třeba vyvodit důsledky, ale jako k trvalé morální diskvalifikaci Západu se kdykoli příště postavit agresi. Jde o klasický „whataboutismus" z éry studené války, pouze přelakovaný pro publikum roku 2026. Podle Veselého je současná podpora suverénního státu bránícího se doslova vyhlazovací válce inherentně podezřelá jen proto, že Hillary Clintonová před dvěma desetiletími hlasovala pro jinou válku. Je to logika naznačující, že pokud lékař kdysi pokazil operaci, nesmí mu být nikdy dovoleno zabránit právě probíhající vraždě.

Když se Veselý vysmívá „válečné stezce" Radosława Sikorského a Clintonové, pohodlně přehlíží fakt, že tuto stezku kompletně vydláždil Vladimir Putin. Označuje-li tvrzení o ruském nedostatku dobré vůle za pouhé západní dogma, nenabízí žádný faktický protidůkaz. Člověk se musí ptát: kde se tato ruská „dobrá vůle" nachází? V troskách Mariupolu? V systematických deportacích tisíců ukrajinských dětí, což je akt klasifikovaný mezinárodním právem jako genocidní? Nebo snad v opakovaném porušování každé diplomatické dohody, kterou Rusko podepsalo od Budapešťského memoranda z roku 1994? 

Veselého kyselý tón vůči „liberálním fosiliím" maskuje hluboké mlčení o skutečné povaze ruského režimu – režimu, který, jak správně poznamenává Jan Čulík (https://www.blisty.cz/art/131748-delal-by-daniel-vesely-mirovou-smlouvu-i-s-hitlerem.html), opakovaně demonstroval, že smlouvy nepovažuje za závazky, ale za taktické pauzy pro přezbrojení. 

Historická paralela, které se Veselý tak zoufale snaží vyhnout, je právě ta, která jeho postoj nejvíce usvědčuje. V roce 1938 tehdejší „realisté" tvrdili, že Československo je umělý stát, že křivdy sudetských Němců jsou legitimní a že „mír pro naši dobu" stojí za oběť suverenity malého národa. Veselého trvání na „jednání" v době, kdy ruské rakety dál dopadají na civilní infrastrukturu, je moderní ozvěnou deštníku Nevilla Chamberlaina. Mluví o „systému, který umožňuje páchat genocidu", přesto se zdá být naprosto ochoten připustit systém, v němž jaderná autokracie může vymazat svého souseda z mapy jen proto, že je jí jeho existence nepohodlná.

Veselého kritika Marca Rubia a „břímě bílého muže" je možná jeho nejcyničtějším řečnickým kouskem. Hledá přízraky kolonialismu 19. století v projevech amerických diplomatů, zatímco ignoruje skutečný kolonialismus 21. století prováděný Kremlem. Ruská válka je učebnicovým koloniálním podnikem: snaží se těžit zdroje, osidlovat území vlastním obyvatelstvem a jazykově i kulturně asimilovat „méněcennou" populaci. Tím, že konflikt rámuje jako „zástupnou válku" mezi USA a Ruskem, Veselý zbavuje Ukrajince jejich samostatnosti a redukuje čtyřicetimilionový národ na pouhé figurky Washingtonu. To není antikolonialismus; je to ultimátní imperialistický pohled, který odmítá vidět Ukrajinu jako cokoli jiného než nárazníkové pásmo nebo žeton u hazardního stolu.

Veselého narativ je ve výsledku narativem morálního nihilismu maskovaného za sofistikovaný disent. Horlí proti „politickým dinosaurům" a „populistickým epigonům", ale nenabízí žádnou vizi světa, kde by mezinárodní právo skutečně chránilo slabé před silnými. Místo toho navrhuje návrat ke „koncertu velmocí", kde o osudu národů rozhodují „realisté" přes hlavy lidí, kteří jsou právě vražděni. Pokud má být Západ vinen z „popírání" reality v Gaze, jak tvrdí Veselý, pak on sám musí nést stejnou odpovědnost za své systematické popírání reality v Buče a Irpini. 

Naznačovat, že obrana Ukrajiny je „liberálním kultem", znamená plivnout do tváře historii a pozvat budoucnost, kde jediným platným pravidlem zůstane pravidlo predátora.


0
Vytisknout
623

Diskuse

Obsah vydání | 17. 2. 2026