Ruský imperialismus a past falešné symetrie
19. 2. 2026 / Fabiano Golgo
čas čtení
10 minut
Začněme jeho základní tezí: že „vše se vyřeší na bojišti", kde mají ruská vojska převahu, a že vůle k vyjednávání není. To je popis, nikoli argument. A navíc neúplný.
Rusko má kvantitativní výhodu v
lidských zdrojích a v dělostřelectvu. To je fakt. Ale moderní války
nejsou jen o objemu palby. Jsou o logistice, technologii, průmyslové
kapacitě, aliancích a ekonomické udržitelnosti. Rusko od roku 2022
ztratilo podle otevřených zdrojů a západních odhadů stovky tisíc padlých
a zraněných. Ztratilo tisíce tanků a obrněných vozidel. Muselo přejít
na válečnou ekonomiku, vyčerpává sovětské sklady a nahrazuje ztráty
starší technikou. Západní sankce omezily přístup k pokročilým
polovodičům a technologiím. Ruský HDP sice neklesl dramaticky, ale je
tažen zbrojní výrobou a státními výdaji – nikoli inovací či růstem
produktivity.
Ukrajina naproti tomu přežila první šok, ubránila Kyjev, Charkov i Oděsu, integrovala se do západních struktur, získala desítky miliard eur finanční pomoci a postupně modernizovala armádu. Její vojenské kapacity jsou dnes nesrovnatelné s rokem 2021. Vojensky se válka může táhnout – ale tvrdit, že ruská převaha znamená nevyhnutelný výsledek, je zkratka. V dějinách se mnohokrát ukázalo, že početní převaha nestačí, pokud druhá strana má vyšší motivaci, lepší přístup k technologii a silnější mezinárodní zázemí.
Druhá rovina Veselého textu je morální: „nejdřív si vyndejme břevno z vlastního oka". Ano, západní intervence – Irák, Libye – byly fatální chybou. Ano, dvojí standardy podkopávají důvěryhodnost. Ano, válka v Gaze vyvolává oprávněné otázky o proporcionalitě, humanitárním právu a odpovědnosti Izraele i jeho spojenců. To vše je legitimní téma.
Ale z toho neplyne, že Rusko má právo na invazi sousedního státu.
Morální selhání jedné mocnosti není amnestií pro agresi jiné. Pokud Spojené státy porušily mezinárodní právo v Iráku, závěr nemůže znít: „proto nyní nemáme právo bránit Ukrajinu". Takový závěr by znamenal konec jakéhokoli normativního řádu. Znamenal by návrat ke světu, kde precedent legitimizuje další precedent. Pokud někdo spáchal zločin, řešením není rezignace na právo, ale jeho důslednější uplatňování.
Veselý zároveň relativizuje otázku důvěry. „Proč věřit Bílému domu více než Kremlu?" To je falešná symetrie. Západní vlády lze kritizovat, volit, odvolat. Politika USA se mění s administrativami. Rusko je personalistický režim bez reálné politické soutěže. Rozdíl není v bezchybnosti, ale v institucionální struktuře. Důvěra v mezinárodních vztazích není absolutní; je relativní a odvozená od předvídatelnosti systému. Demokratické státy jsou – přes všechny chyby – předvídatelnější než režim, který porušil Budapešťské memorandum, anektoval Krym a zahájil plnohodnotnou invazi.
Co se týče Gaze jako „blueprintu budoucích válek": pokud existuje nebezpečný precedent, pak je to právě normalizace silového přepisování hranic v Evropě. Ruská invaze je první pokus od roku 1945 násilně zničit sousední stát v Evropě. Pokud by byla odměněna územním ziskem a politickým podřízením Kyjeva, vyslala by mnohem silnější signál než jakákoli jiná současná válka: že jaderná velmoc může bez zásadních následků rozebrat slabšího souseda.
To by byl skutečný blueprint.
Veselý také naznačuje, že Evropa je manipulována Washingtonem a že by se měla distancovat. Evropa však není bez vůle. Sankce proti Rusku byly přijaty evropskými vládami, často navzdory vlastním ekonomickým nákladům. Finsko a Švédsko vstoupily do NATO z vlastní bezpečnostní kalkulace – nikoli jako loutky. Státy střední a východní Evropy podporují Ukrajinu proto, že mají historickou zkušenost s ruskou dominancí.
Zásadní otázka zní: jaké je realistické řešení?
Mír je žádoucí. Ale mír není jen absence bojů. Je to stav, kdy se jedna strana necítí být donucena k podřízenosti. Pokud by „vyjednávání" znamenalo faktickou ztrátu suverenity Ukrajiny, instalaci proruského režimu nebo neutralizaci pod nátlakem, nebyl by to stabilní mír, ale odklad další války.
Realismus není kapitulace. Realismus je uznání, že agresor reaguje na náklady. Pokud jsou náklady nízké, pokračuje. Pokud jsou vysoké, přehodnocuje.
Morální sebereflexe Západu je nutná. Kritika dvojích standardů je legitimní. Ale tyto otázky nemění základní fakt: Ukrajina byla napadena. Má právo se bránit. A pokud Evropa rezignuje na podporu napadeného státu jen proto, že sama není bez viny, pak skutečně vstoupíme do světa, kde jediné pravidlo je právo silnějšího.
To by nebyl triumf antiimperialismu. To by byl jeho konec. Text Daniela Veselého stojí na silné morální intuici: svět je plný pokrytectví, velmoci mluví o hodnotách a jednají podle síly. To je legitimní výchozí bod. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se z oprávněné kritiky amerického unilateralismu stane relativizace ruského imperialismu – nebo dokonce rezignace na obranu napadené země s odůvodněním, že „všichni jsou stejní". Nejsou.
Pokud chceme mluvit o imperialismu bez ideologických klapek na očích, musíme srovnávat strukturu moci, kontinuitu chování i povahu anexí. A právě zde je ruský případ nejen aktuální, ale i historicky soustavnější než americký.
Ruské impérium – carské, sovětské i postsovětské – bylo po staletí klasickým teritoriálním impériem. Rozšiřovalo své hranice vojenskou silou, kolonizovalo podrobené národy a asimilovalo je nebo deportovalo. V 18. a 19. století pohltilo Kavkaz, Krym, velkou část Polska, Pobaltí, Střední Asii. Vznikl mnohonárodnostní stát, který nebyl federací dobrovolných členů, ale výsledkem vojenské expanze.
Sovětský svaz nebyl dekolonizací tohoto impéria, ale jeho přeznačením. Po roce 1945 Moskva vojensky kontrolovala polovinu Evropy – Polsko, Maďarsko, Československo, NDR, Bulharsko, Rumunsko – a při pokusech o emancipaci (Budapešť 1956, Praha 1968) zasáhla tanky. To nebyla „obrana před NATO". To byla obrana imperiální sféry vlivu.
Po rozpadu SSSR se zdálo, že tato kapitola skončila. Nestalo se. Čečensko bylo v 90. letech a na počátku tisíciletí znovu podrobeno brutální válkou, jejíž civilní oběti šly do desetitisíců. V roce 2008 Rusko vojensky napadlo Gruzii a de facto oddělilo Abcházii a Jižní Osetii. V roce 2014 anektovalo Krym – první násilnou změnu hranic v Evropě od druhé světové války – a rozpoutalo válku na Donbase. V roce 2022 zahájilo plnohodnotnou invazi s cílem zničit ukrajinskou státnost.
To je teritoriální imperialismus v čisté podobě: změna hranic silou, anexe, dosazování loutkových režimů, systematická rusifikace okupovaných území, deportace obyvatel (včetně dětí). Přidejme k tomu dlouhodobou politickou a vojenskou kontrolu nad Běloruskem, vojenskou přítomnost v Podněstří v Moldavsku, tlak na Arménii, manipulaci energetickou závislostí v postsovětském prostoru. Kontinuita je zřejmá.
Ano, Spojené státy mají za sebou invazi do Iráku, intervenci ve Vietnamu, podporu autoritářských režimů během studené války. To vše je legitimní předmět kritiky. Rozdíl je však zásadní: Spojené státy typicky neusilovaly o anexi a trvalé přičlenění dobytého území jako své provincie. Jejich intervence byly destruktivní, někdy katastrofální, ale nebyly projektem obnovy územního impéria. Rusko dnes otevřeně popírá právo Ukrajiny na existenci jako suverénního národa. To je kvalitativně jiná ambice.
Veselý píše, že „vše se vyřeší na bojišti" a že ruská vojska mají převahu. Čistě vojensky je situace složitá, ale převaha sama o sobě válku nevyhrává. Sovětský svaz měl drtivou převahu v Afghánistánu. Spojené státy měly drtivou převahu ve Vietnamu. Imperiální mocnosti opakovaně narážely na limity, když čelily společnosti, která válku vnímala jako existenční.
Ukrajina dnes vede obrannou válku o přežití. Ruský režim vede válku o sféru vlivu a prestiž. To jsou rozdílné motivace. Mobilizační energie společnosti, která brání svou existenci, je historicky hlubší a trvalejší než energie státu, který expanduje.
Argument „neměli bychom nejprve řešit vlastní hříchy?" zní morálně přitažlivě, ale v praxi znamená paralýzu. Ano, Evropa má reflektovat svou roli v Gaze, své koloniální dědictví, své dvojí standardy. To však nijak nesnižuje povinnost reagovat na otevřenou agresi v Evropě. Kritika americké politiky v Latinské Americe není logickým argumentem pro to, aby se Ukrajina vzdala své suverenity.
Jestliže odmítáme „právo silnějšího", pak jej musíme odmítnout univerzálně. I tehdy, když jej uplatňuje Moskva. Pokud budeme ruskou agresi relativizovat poukazem na americké hříchy, de facto přijímáme svět, kde si regionální mocnosti mohou rozebírat sousedy, pokud mají dost tanků a jaderných hlavic.
Imperialismus není jen otázka rétoriky, ale struktury chování. A struktura ruského chování – od Čečenska přes Gruzii až po Ukrajinu – vykazuje jasnou kontinuitu teritoriální expanze a podřizování sousedů. To není whataboutismus. To je empirický záznam posledních tří dekád.
Debata o americké moci je potřebná. Debata o evropském pokrytectví také. Ale tyto debaty by neměly zastínit jednoduchý fakt: v únoru 2022 jedna země překročila hranice druhé s cílem ji podmanit. A dokud budeme tuto skutečnost rozmělňovat v širších úvahách o „úpadku Západu", budeme přispívat k normalizaci světa, kde se impéria vracejí ne jako metafora, ale jako tanková kolona.
Ukrajina naproti tomu přežila první šok, ubránila Kyjev, Charkov i Oděsu, integrovala se do západních struktur, získala desítky miliard eur finanční pomoci a postupně modernizovala armádu. Její vojenské kapacity jsou dnes nesrovnatelné s rokem 2021. Vojensky se válka může táhnout – ale tvrdit, že ruská převaha znamená nevyhnutelný výsledek, je zkratka. V dějinách se mnohokrát ukázalo, že početní převaha nestačí, pokud druhá strana má vyšší motivaci, lepší přístup k technologii a silnější mezinárodní zázemí.
Druhá rovina Veselého textu je morální: „nejdřív si vyndejme břevno z vlastního oka". Ano, západní intervence – Irák, Libye – byly fatální chybou. Ano, dvojí standardy podkopávají důvěryhodnost. Ano, válka v Gaze vyvolává oprávněné otázky o proporcionalitě, humanitárním právu a odpovědnosti Izraele i jeho spojenců. To vše je legitimní téma.
Ale z toho neplyne, že Rusko má právo na invazi sousedního státu.
Morální selhání jedné mocnosti není amnestií pro agresi jiné. Pokud Spojené státy porušily mezinárodní právo v Iráku, závěr nemůže znít: „proto nyní nemáme právo bránit Ukrajinu". Takový závěr by znamenal konec jakéhokoli normativního řádu. Znamenal by návrat ke světu, kde precedent legitimizuje další precedent. Pokud někdo spáchal zločin, řešením není rezignace na právo, ale jeho důslednější uplatňování.
Veselý zároveň relativizuje otázku důvěry. „Proč věřit Bílému domu více než Kremlu?" To je falešná symetrie. Západní vlády lze kritizovat, volit, odvolat. Politika USA se mění s administrativami. Rusko je personalistický režim bez reálné politické soutěže. Rozdíl není v bezchybnosti, ale v institucionální struktuře. Důvěra v mezinárodních vztazích není absolutní; je relativní a odvozená od předvídatelnosti systému. Demokratické státy jsou – přes všechny chyby – předvídatelnější než režim, který porušil Budapešťské memorandum, anektoval Krym a zahájil plnohodnotnou invazi.
Co se týče Gaze jako „blueprintu budoucích válek": pokud existuje nebezpečný precedent, pak je to právě normalizace silového přepisování hranic v Evropě. Ruská invaze je první pokus od roku 1945 násilně zničit sousední stát v Evropě. Pokud by byla odměněna územním ziskem a politickým podřízením Kyjeva, vyslala by mnohem silnější signál než jakákoli jiná současná válka: že jaderná velmoc může bez zásadních následků rozebrat slabšího souseda.
To by byl skutečný blueprint.
Veselý také naznačuje, že Evropa je manipulována Washingtonem a že by se měla distancovat. Evropa však není bez vůle. Sankce proti Rusku byly přijaty evropskými vládami, často navzdory vlastním ekonomickým nákladům. Finsko a Švédsko vstoupily do NATO z vlastní bezpečnostní kalkulace – nikoli jako loutky. Státy střední a východní Evropy podporují Ukrajinu proto, že mají historickou zkušenost s ruskou dominancí.
Zásadní otázka zní: jaké je realistické řešení?
Mír je žádoucí. Ale mír není jen absence bojů. Je to stav, kdy se jedna strana necítí být donucena k podřízenosti. Pokud by „vyjednávání" znamenalo faktickou ztrátu suverenity Ukrajiny, instalaci proruského režimu nebo neutralizaci pod nátlakem, nebyl by to stabilní mír, ale odklad další války.
Realismus není kapitulace. Realismus je uznání, že agresor reaguje na náklady. Pokud jsou náklady nízké, pokračuje. Pokud jsou vysoké, přehodnocuje.
Morální sebereflexe Západu je nutná. Kritika dvojích standardů je legitimní. Ale tyto otázky nemění základní fakt: Ukrajina byla napadena. Má právo se bránit. A pokud Evropa rezignuje na podporu napadeného státu jen proto, že sama není bez viny, pak skutečně vstoupíme do světa, kde jediné pravidlo je právo silnějšího.
To by nebyl triumf antiimperialismu. To by byl jeho konec. Text Daniela Veselého stojí na silné morální intuici: svět je plný pokrytectví, velmoci mluví o hodnotách a jednají podle síly. To je legitimní výchozí bod. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se z oprávněné kritiky amerického unilateralismu stane relativizace ruského imperialismu – nebo dokonce rezignace na obranu napadené země s odůvodněním, že „všichni jsou stejní". Nejsou.
Pokud chceme mluvit o imperialismu bez ideologických klapek na očích, musíme srovnávat strukturu moci, kontinuitu chování i povahu anexí. A právě zde je ruský případ nejen aktuální, ale i historicky soustavnější než americký.
Ruské impérium – carské, sovětské i postsovětské – bylo po staletí klasickým teritoriálním impériem. Rozšiřovalo své hranice vojenskou silou, kolonizovalo podrobené národy a asimilovalo je nebo deportovalo. V 18. a 19. století pohltilo Kavkaz, Krym, velkou část Polska, Pobaltí, Střední Asii. Vznikl mnohonárodnostní stát, který nebyl federací dobrovolných členů, ale výsledkem vojenské expanze.
Sovětský svaz nebyl dekolonizací tohoto impéria, ale jeho přeznačením. Po roce 1945 Moskva vojensky kontrolovala polovinu Evropy – Polsko, Maďarsko, Československo, NDR, Bulharsko, Rumunsko – a při pokusech o emancipaci (Budapešť 1956, Praha 1968) zasáhla tanky. To nebyla „obrana před NATO". To byla obrana imperiální sféry vlivu.
Po rozpadu SSSR se zdálo, že tato kapitola skončila. Nestalo se. Čečensko bylo v 90. letech a na počátku tisíciletí znovu podrobeno brutální válkou, jejíž civilní oběti šly do desetitisíců. V roce 2008 Rusko vojensky napadlo Gruzii a de facto oddělilo Abcházii a Jižní Osetii. V roce 2014 anektovalo Krym – první násilnou změnu hranic v Evropě od druhé světové války – a rozpoutalo válku na Donbase. V roce 2022 zahájilo plnohodnotnou invazi s cílem zničit ukrajinskou státnost.
To je teritoriální imperialismus v čisté podobě: změna hranic silou, anexe, dosazování loutkových režimů, systematická rusifikace okupovaných území, deportace obyvatel (včetně dětí). Přidejme k tomu dlouhodobou politickou a vojenskou kontrolu nad Běloruskem, vojenskou přítomnost v Podněstří v Moldavsku, tlak na Arménii, manipulaci energetickou závislostí v postsovětském prostoru. Kontinuita je zřejmá.
Ano, Spojené státy mají za sebou invazi do Iráku, intervenci ve Vietnamu, podporu autoritářských režimů během studené války. To vše je legitimní předmět kritiky. Rozdíl je však zásadní: Spojené státy typicky neusilovaly o anexi a trvalé přičlenění dobytého území jako své provincie. Jejich intervence byly destruktivní, někdy katastrofální, ale nebyly projektem obnovy územního impéria. Rusko dnes otevřeně popírá právo Ukrajiny na existenci jako suverénního národa. To je kvalitativně jiná ambice.
Veselý píše, že „vše se vyřeší na bojišti" a že ruská vojska mají převahu. Čistě vojensky je situace složitá, ale převaha sama o sobě válku nevyhrává. Sovětský svaz měl drtivou převahu v Afghánistánu. Spojené státy měly drtivou převahu ve Vietnamu. Imperiální mocnosti opakovaně narážely na limity, když čelily společnosti, která válku vnímala jako existenční.
Ukrajina dnes vede obrannou válku o přežití. Ruský režim vede válku o sféru vlivu a prestiž. To jsou rozdílné motivace. Mobilizační energie společnosti, která brání svou existenci, je historicky hlubší a trvalejší než energie státu, který expanduje.
Argument „neměli bychom nejprve řešit vlastní hříchy?" zní morálně přitažlivě, ale v praxi znamená paralýzu. Ano, Evropa má reflektovat svou roli v Gaze, své koloniální dědictví, své dvojí standardy. To však nijak nesnižuje povinnost reagovat na otevřenou agresi v Evropě. Kritika americké politiky v Latinské Americe není logickým argumentem pro to, aby se Ukrajina vzdala své suverenity.
Jestliže odmítáme „právo silnějšího", pak jej musíme odmítnout univerzálně. I tehdy, když jej uplatňuje Moskva. Pokud budeme ruskou agresi relativizovat poukazem na americké hříchy, de facto přijímáme svět, kde si regionální mocnosti mohou rozebírat sousedy, pokud mají dost tanků a jaderných hlavic.
Imperialismus není jen otázka rétoriky, ale struktury chování. A struktura ruského chování – od Čečenska přes Gruzii až po Ukrajinu – vykazuje jasnou kontinuitu teritoriální expanze a podřizování sousedů. To není whataboutismus. To je empirický záznam posledních tří dekád.
Debata o americké moci je potřebná. Debata o evropském pokrytectví také. Ale tyto debaty by neměly zastínit jednoduchý fakt: v únoru 2022 jedna země překročila hranice druhé s cílem ji podmanit. A dokud budeme tuto skutečnost rozmělňovat v širších úvahách o „úpadku Západu", budeme přispívat k normalizaci světa, kde se impéria vracejí ne jako metafora, ale jako tanková kolona.
0
437
Diskuse