K nelegálnosti invaze do
Iráku či chaosu v Libyi nepřistupuje jako k poučení, z něhož je třeba
vyvodit důsledky, ale jako k trvalé morální diskvalifikaci Západu se
kdykoli příště postavit agresi. Jde o klasický „whataboutismus" z éry
studené války, pouze přelakovaný pro publikum roku 2026. Podle Veselého
je současná podpora suverénního státu bránícího se doslova vyhlazovací
válce inherentně podezřelá jen proto, že Hillary Clintonová před dvěma
desetiletími hlasovala pro jinou válku. Je to logika naznačující, že
pokud lékař kdysi pokazil operaci, nesmí mu být nikdy dovoleno zabránit
právě probíhající vraždě.
Když se Veselý vysmívá „válečné stezce"
Radosława Sikorského a Clintonové, pohodlně přehlíží fakt, že tuto
stezku kompletně vydláždil Vladimir Putin. Označuje-li tvrzení o ruském
nedostatku dobré vůle za pouhé západní dogma, nenabízí žádný faktický
protidůkaz. Člověk se musí ptát: kde se tato ruská „dobrá vůle" nachází?
V troskách Mariupolu? V systematických deportacích tisíců ukrajinských
dětí, což je akt klasifikovaný mezinárodním právem jako genocidní? Nebo
snad v opakovaném porušování každé diplomatické dohody, kterou Rusko
podepsalo od Budapešťského memoranda z roku 1994?
Veselého
kyselý tón vůči „liberálním fosiliím" maskuje hluboké mlčení o skutečné
povaze ruského režimu – režimu, který, jak správně poznamenává Jan
Čulík (
https://www.blisty.cz/art/131748-delal-by-daniel-vesely-mirovou-smlouvu-i-s-hitlerem.html), opakovaně demonstroval, že smlouvy nepovažuje za závazky, ale za taktické pauzy pro přezbrojení.
Historická
paralela, které se Veselý tak zoufale snaží vyhnout, je právě ta, která
jeho postoj nejvíce usvědčuje. V roce 1938 tehdejší „realisté" tvrdili,
že Československo je umělý stát, že křivdy sudetských Němců jsou
legitimní a že „mír pro naši dobu" stojí za oběť suverenity malého
národa. Veselého trvání na „jednání" v době, kdy ruské rakety dál
dopadají na civilní infrastrukturu, je moderní ozvěnou deštníku Nevilla
Chamberlaina. Mluví o „systému, který umožňuje páchat genocidu", přesto
se zdá být naprosto ochoten připustit systém, v němž jaderná autokracie
může vymazat svého souseda z mapy jen proto, že je jí jeho existence
nepohodlná.
Veselého kritika Marca Rubia a „břímě bílého muže" je
možná jeho nejcyničtějším řečnickým kouskem. Hledá přízraky
kolonialismu 19. století v projevech amerických diplomatů, zatímco
ignoruje skutečný kolonialismus 21. století prováděný Kremlem. Ruská
válka je učebnicovým koloniálním podnikem: snaží se těžit zdroje,
osidlovat území vlastním obyvatelstvem a jazykově i kulturně asimilovat
„méněcennou" populaci. Tím, že konflikt rámuje jako „zástupnou válku"
mezi USA a Ruskem, Veselý zbavuje Ukrajince jejich samostatnosti a
redukuje čtyřicetimilionový národ na pouhé figurky Washingtonu. To není
antikolonialismus; je to ultimátní imperialistický pohled, který odmítá
vidět Ukrajinu jako cokoli jiného než nárazníkové pásmo nebo žeton u
hazardního stolu.
Veselého narativ je ve výsledku narativem
morálního nihilismu maskovaného za sofistikovaný disent. Horlí proti
„politickým dinosaurům" a „populistickým epigonům", ale nenabízí žádnou
vizi světa, kde by mezinárodní právo skutečně chránilo slabé před
silnými. Místo toho navrhuje návrat ke „koncertu velmocí", kde o osudu
národů rozhodují „realisté" přes hlavy lidí, kteří jsou právě vražděni.
Pokud má být Západ vinen z „popírání" reality v Gaze, jak tvrdí Veselý,
pak on sám musí nést stejnou odpovědnost za své systematické popírání
reality v Buče a Irpini.
Naznačovat, že obrana
Ukrajiny je „liberálním kultem", znamená plivnout do tváře historii a
pozvat budoucnost, kde jediným platným pravidlem zůstane pravidlo
predátora.
Diskuse