Heiddegger a Wittgenstein a kam dál

21. 8. 2026 / Boris Cvek

 

 

Wittgenstein je z bohatého, kosmopolitního židovského prostředí, je posedlý vlastní genialitou a poctivostí, v mládí se domnívá, že vyřešil všechny filozofické problémy a chce žít jako prostý učitel na venkově. Heidegger z venkova, z chudých poměrů zase vychází. Má být katolickým knězem, ale stává se z něj anti-katolický filozof vědomý si vlastní výjimečnosti a frustrovaný průměrností a neschopností svého akademického okolí.

Heidegger jako vychytralý kariérista hlásající autenticitu, návrat k bytí, vrženost, osud, velké cíle pro německý národ a obnovu Západu na základě jeho vlastní filozofie. Wittgenstein jako až groteskně upjatý bojovník za svou vlastní dokonalost, neustále frustrovaný sám sebou, pohrdající společenským postavením a úspěchem – ale také marně usilujícím po první válce vydat své hlavní filozofické dílo.

Wittgenstein jako voják, který na frontě čelil smrti, ale neudělal si z toho téma vlastní kariéry, Heidegger jako ten, komu válka ukázala, jak jiní čelí smrti, což jej radikalizovalo ve smyslu nihilistické kariéry a žvanění za hlubší hodnoty. Ale oba po druhé světové válce nesnášejí technický pokrok moderního světa. Oba jsou zasažení po celý život malostí svého rodného prostředí: Vídeň (jako město odporné malosti ji chápe i Karl Kraus) a Švábsko.

Wittgenstein pohrdající univerzitním prostředím má podporu lidí jako Russell, Keynes, Moore, kteří jej považují za génia. Vášnivý, sebevědomý, víceméně asketický. Nechce žádné učedníky a nechce nikoho vést. Svým obdivovatelům radí, aby odešli ze studií a pracovali rukama. Heidegger jako mág vede své stádce, má ženu a děti, užívá si milenek. Jedna z těch nejbližších milenek, Arendt, autorka knihy o totalitarismu, jej – do konce života nacistu – nakonec přirovnává v pozitivním smyslu k Platónovi.

Wittgenstein zase chtěl jít pracovat do stalinského Sovětského svazu, nesnášel pokrok a vlastně i demokracii a kapitalismus. Celý život se potýkal se stínem Otto Weiningera, který hlásal, že sex je něco odporného (a milostná láska je opak sexu), že skutečný muž je ten, kdo je génius, a žena naopak nemá rozum.

Proč jsou oba filozofové vlastně tak významní? Protože dokázali mást lidi? To dokáže kdejaký šarlatán. Zkusím nejprve svůj vlastní pohled a pak se podívám do Stanford Encylopedia of Philosophy. Pro mě oba představují bod obratu od poznání jako pravdy o vesmíru k poznání jako pravdy o naší praktické zkušenosti. Tak se k nim vlastně hlásí i Rorty: rozbíjejí mýtus o mysli jako zrcadlu reality.

Jenže Rorty zároveň ukazuje sám na sobě ten hlavní problém: kde pak máme objektivitu? Jak vysvětlit objektivní platnost experimentální vědy nebo řemesel? To je to, co je zásadní. Je třeba jít dopředu a nechat Wittgensteina i Heideggera za námi (což neznamená, že bychom neměli jejich myšlení studovat, a nejen jejich, protože bez znalosti filozofie od Platóna nepochopíme, kde to vlastně jsme – ne že bychom se měli Platóna atd. držet, to chraň Bůh!).

A nyní pohled Stanford Encyclopedia of Philosophy. Přeloženo pomocí DeepL. „Právě pozdější Wittgenstein, známý především díky dílu „Filozofické zkoumání“, učinil revolučnější krok, když podrobit kritice celou tradiční filosofii, včetně jejího vrcholu, jímž byla jeho vlastní raná tvorba. Podstata jeho nové filosofie je považována za zcela protisystémovou, přesto však přispívá k opravdovému filosofickému porozumění tradičním problémům.“ Celou tradiční filozofii, protisystémový způsob myšlení. To by se dalo do velké míry říci i o Heideggerovi.

„Ústřední otázkou v Heideggerově díle je „otázka bytí“ – otázka významu či smyslu bytí – a on sám tvrdil, že naše chápání bytí je časově strukturované. V díle Bytí a čas se Heidegger zabýval otázkou bytí prostřednictvím fenomenologického zkoumání způsobu, jakým čas strukturuje náš vztah ke světu. Heidegger byl ontologický pluralista: zastával názor, že existuje mnoho různých druhů bytí. Lidské bytosti neboli „Dasein“, tvrdil Heidegger, je třeba chápat jako bytí-ve-světě, a tedy jako bytí utvářené našimi vztahy k praktickým a sociálním kontextům, které dávají smysl našim činům.“ Myslím, že to má ve srovnání s tradiční filozofií – Platón, Aristotelés, Descartes, Spinoza, Leibniz, Locke, Hume, Kant, Hegel – hodně blízko k americkému pragmatismu nebo k Nietzschemu.

Anthony Kenny takto, čili jako pragmatistu, Heideggera čte. Cheryl Misak zase klade Wittgensteina do kontextu amerikého pragmatismu pronikajícího na Cambridge (kniha Cambridge Pragmatism na mě volá z mé knihovny, abych ji konečně přečetl!).

Heidegger ani Wittgenstein, ostatně ani žádný jiný filozof, neměli svůj projekt pod svou kontrolou. Nejsou to žádní morální vůdci, mudrci nebo něco podobného. Jsou to geniální myslitelé, kteří nenáviděli moderní technickou dobu, ale dávají intelektuální náboj k její záchraně tím, jak radikálně se rozešli s tradicí, jak pohrdali akademismem a jak dobře, jasně viděli, že potřebujeme úplně nové, paradoxně k americké demokratické tradici směřující myšlení. Ale ani Rorty nedokázal najít v tomhle směřování záchranu objektivity vědy, řemesel a naší tělesnosti a společenské praxe. Myslím, že to nepůjde jinak než obratem k tomu, co všichni dávno a dobře víme: že objektivita není ve filozofii, pojmech, rozumu, ale v tom, co dělají fyzická řemesla: ve zopakovatelném, fyzickém zacházení s věcmi.

Klasický pragmatismus tohle bohužel zcela minul svým důrazem na praktické důsledky obecně, což jednak neodděluje fyzické zacházení a společenskou činnost, jednak vnáší do úvah zmatek v souvislosti s tím, co je praktický efekt, kde je pořád tak či onak přítomná užitečnost. Fyzické činnosti jsou zopakovatelné bez ohledu na užitečnost. A téma objektivity vědy a řemesel ve smyslu reprodukovatelných experimentů není pro klasický pragmatismus tématem vůbec. Pro mě osobně se reprodukovatelnost stala filozofickým východiskem jen náhodou v souvislosti s tím, že jsem si nevěděl rady, jak vystoupit z bludiště klasického pragmatismu a kuhnovského pojetí vědy, a nezávisle na tom jsem se jako vědec začal zabývat otázkou nezopakovatelnosti většiny současné „vědecké“ produkce v oboru biomedicíny.