Průsvitnost

21. 8. 2026 / Jiří David

 

Nejdřív si jen všiml, že lidé při hovoru mizí dřív, než domluví větu. Seděli proti němu v kavárnách, pohybovali rty, smáli se, rozčilovali se, ale jejich slova se rozpadala ještě ve vzduchu, jako popel z cigaret ve vlhkém větru.

Pak začal pozorovat něco ještě podivnějšího.

Tváře lidí se měnily v zapomenuté fotografie.

Jejich gesta byla průsvitná.

A celé dny se mu zdálo, že město je přeplněné bytostmi, které už dávno zmizely, jen o tom dosud nevědí.

Tomás kvůli tomu přestal chodit mezi lidi. Sedával na balkoně svého domu porostlého břečťanem a pozoroval průvody obyvatel, kteří spěchali za svými starostmi s vážností odsouzenců. Politikové pronášeli projevy, milenci si slibovali věčnost, obchodníci počítali mince, umělci psali manifesty — a nad tím vším se vznášela stejná vůně pomíjivosti jako nad květinami položenými na hřbitově.

Jednoho dusného odpoledne, kdy vzduch chutnal po železe a bouřce, navštívila Tomáse stará žena jménem Soledad, o níž se tvrdilo, že umí slyšet hlasy zapomenutých.

„Proč se straníš lidí?“ zeptala se.

Tomás dlouho mlčel, než odpověděl:

„Protože už je vidím takové, jací jednou budou.“

Soledad se neusmála. Jen přikývla, jako by slyšela něco dávno známého.

„To není prokletí,“ řekla tiše. „To je jen pozdní střízlivost.“

A potom mu vyprávěla o zvláštní nemoci času.

Řekla, že většina lidských slov umírá ještě v okamžiku svého zrození. Že celé životy bývají pohřbeny v několika generacích prachu. Že dobro i zlo mizí často stejnou rychlostí, protože paměť světa není chrámem, nýbrž sítí proděravělou tisíci zapomenutími.

„Podívej se na hřbitovy,“ řekla. „Jsou plné lidí, kteří kdysi věřili, že jsou nepostradatelní.“

Toho večera Tomás dlouho chodil městem.

Míjel domy, z nichž jednou nezůstane nic než vlhká skvrna v zemi. Poslouchal rozhovory, které za pár dní nikdo nevysloví znovu. Díval se na hádky, vášně i ambice s podivným klidem člověka, který už zná konec příběhu.

A tehdy poprvé pocítil úlevu.