Západní filmová produkce stála Izraeli za zády vždy

Izraelský seriál Fauda jako anestetikum represivního kulturního establishmentu

24. 9. 2026 / Daniel Veselý

Zdá se, jako by se koncept kulturní hegemonie stal nadčasovým fenoménem. Předchozí prostředky k indoktrinaci společnosti a vytváření apatie uvnitř nás nemohou zastínit sofistikovaný systém digitální kontroly v protodystopické společnosti. A bude hůře, jelikož planeta bude ještě intenzivněji prošpikovaná ultramoderními technologiemi dozoru a kontroly poddaných. Izrael a jeho high-tech kontrola okupovaných teritorií je předlohou.

Mám tu čest s minulými sériemi této zfilmované hasbary. Zhlédl jsem 5. sérii izraelského seriálu Fauda o srdnatých, nicméně traumatizovaných příslušnících izraelského vojenského aparátu, kteří se snaží zhatit teroristické komploty Palestinců – rozuměj Hamásu – a jejich zbloudilých evropských sympatizantů. V éře Netflixu je patřičně woke, že tito agenti hovoří plynně arabsky. Evropská mládež, již otevřeně šokují izraelské zločiny, je zde vykreslena v patřičně temných barvách. Sympatie s palestinským národním sebeurčením autoři seriálu účelově zaměnili za temné pudové bažení Arabů po izraelské krvi.

Fauda přímo čpí xenofobií a rasismem. Přitom naši charakterově ladění hrdinové, trpící běžnými lidskými hříchy, beztrestně provádějí rejdy po okupovaném Západním břehu, aniž by se akcentovala otázka izraelského apartheidu. Dnes, téměř tři roky po vypuknutí genocidy v Gaze, Palestinci na Západním břehu stojí tváří v tvář zostřené okupační mašinérii a teroru osadnických band, a to za zrychlujících se čistek a krádeží palestinské půdy – i pro výstavbu nových izraelských osad, které už dávno definitivně pohřbily dvoustátní řešení. Ostatně ani o něm nechce Tel Aviv slyšet. Co na tom sejde, že jedna z nejvyspělejších jaderných armád na světě, v zádech s globální supervelmocí, stojí proti převážně bezbranné populaci bez domova, bez státních struktur, rozprášené po milionech po celé západní Asii? Populaci, která se může dopustit hříchu, že už nadále nechce žít za mřížemi největšího koncentráku všech dob (izraelský sociolog Baruch Kimmerling). 

Obyvatelstvo dlouhodobě trpící pod apartheidem, které nyní v Gaze čelí pomalému vyhlazování, navíc nemá vlastní zemi, armádu, regulérní vojsko ani zámožné zahraniční patrony. Jak chcete za takové situace hovořit o konfliktu, který si ze své podstaty vyžaduje dva přibližně stejné váhové soupeře? Notabene jste-li příjemcem několikamiliardové vojenské pomoci ročně ze Spojených států plus nadstandardní asistence od zahájení demolice Gazy od října 2023. 

Jen od října 2023 do září 2025 utratila americká vláda téměř 22 miliard dolarů na vojenských zakázkách pro Izrael. Existuje provázaný vztah mezi exponenciálním nárůstem úmrtí v Gaze a podstatným zvýšením americké vojenské pomoci, kdy Izrael ve velkém nakupuje americkou munici, zbraně a nové technologie.  Pouto mezi USA a Izraelem je nezlomné, jak už se hlásalo za Bidenových časů. A nezlomná je i víra tvůrců Faudy ve spravedlivost jejich propagandistického dílka.

Hlavní hrdinové seriálu však v reálu tvoří páteř represivního systému, který terorizuje Palestince na Západním břehu. Fakt, že jde o Izraelem okupované území, které by měl Izrael podle verdiktu ICJ z roku 2024 opustit, vyklidit „co nejrychleji, jak je to jen možné” a zaplatit odškodné obětem okupace, tvůrci ignorují. Herci ztvárnili operativce/vojáky a agenty opresivní složky Státu Izrael, který před zraky světa bezostyšně páchá genocidu, vesměs v kladných barvách, jako by to byli v jádru bodří chlapíci. Palestinci, kteří jsou ve skutečnosti obětí značně asymetrického násilí, jsou líčeni jako záští pohánění extrémisté z Hamásu, nejlépe z vojenských komand Nuchba.

Naivní a svedení evropští sympatizanti Hamásu, kteří se ukrývají ve francouzském Marseille – hnízdě záludného islámského fundamentalismu maskujícího se za charitu (zjevná narážka na nesmysl o humanitárních organizacích spolupracujících „s teroristy z Hamásu”) – se nakonec přidají k sebevražedné misi „evropského Sinvára”. Osvědčeným tropem proizraelských agitek jsou sebevražední atentátníci převážně evropského původu. Přitom éra sebevražedných atentátů, i díky usilovné činnosti Šabaku a obecně radikalizace okupačních orgánů, je už dávnou minulostí. I když i tehdy – jako tradičně – trpěli hlavně Palestinci. 

V průběhu let 2000 až 2005, tedy v období druhé intifády, izraelská armáda a ozbrojené teroristické bojůvky na Západním břehu zabily téměř 3400 Palestinců, většinou nekombatantů. Organizace Be-celem uvádí počet obětí na izraelské straně na jeden tisíc. Dlouhodobě poměr zabitých Palestinců dalece převyšoval izraelský (třeba během jedné z trestných výprav do Gazy s názvem Cast Lead na přelomu let 2008 až 2009 bylo usmrceno více než 100 Palestinců na jednoho Izraelce), což ani v nejmenším nezvedlo obočí ve vyšších západních kruzích. A což rovněž dokládá asymetrickou podstatu násilností páchaných okupačními složkami proti (ne)ozbrojenému odporu týrané populace, která nedisponuje adekvátním vojenským potenciálem a odpovídajícími silami. Poměr obětí se během druhé intifády ustálil zhruba na tři zabité Palestince na jednoho zabitého Izraelce. A proto přitahovala i ta zevrubná mediální pozornost, mesmerizovaná fotogenickými bombami v izraelských ulicích, kavárnách a autobusech. Prostě bomby proti nám, privilegovaným bělochům, se nesluší.

Jenže aktuální sága reflektuje traumatizující období pro izraelskou společnost po útocích Hamásu ze 7. října 2023, kdy jednomu z agentů hamásovští bojovníci zavraždí manželku a děti a jeho jedinou spásou je život v pomstě, další se nedokáže vyrovnat s tím, že nemohl pomoci více lidem během 7. října, a podstupuje terapii. Prostě bychom příště mohli zhlédnout psychická traumata a PTSD příslušníků Wehrmachtu z východní fronty, jednotek SS a sonderkomand, jak se při dobývání lebensraumu potýkali s těmiž problémy. Včetně úmrtí jejich soukmenovců v nesmyslných dobyvačných válkách.

Samotné útoky Hamásu a dalších palestinských radikálů 7. října 2023 tvůrci Faudy zobrazují jako vypuknutí regulérní války, kdy jsou Izraelci nemile zaskočení intenzitou útoků a infiltrací na izraelské území, které považují uprchlíci z Gazy za historickou domovinu. Přitom Netanjahuova vláda měla s předstihem operační plány Hamásu na útok, provedený 7. října, jakož i varování určené Netanjahuovi od prezidenta Spojených arabských emirátů týden před úderem. I další zpravodajci se k varováním připojili. Co udělali Benjamin Netanjahu a spol.? Dokázali využít tragédie k prosazení mocenské rekonfigurace v regionu za cenu neustálého válčení, kam patří i Írán. Ve Faudě jako by vězeňská vzpoura v Gaze doprovázená zabíjením civilistů i členů ozbrojených složek byla děsivá vražda ukazující naprostou odlidštěnost vrahů z Hamásu. Kdepak, seriál se nezabývá takovými podružnostmi, že podle interních izraelských vojenských zdrojů IDF 7. října vystřílela ohromné množství munice na osoby prchající ve vozech do Gazy. Reportér listu Yedioth Ahronot dodává, že během tohoto osudného dne 28 bojových helikoptér vyprázdnilo své zásobníky a muselo si doplnit munici. Kolik lidí tohoto dne musela tak velká palebná síla usmrtit? Stovky? Kdo ví? A kdo za to ponese zodpovědnost? Izraelské politické a vojenské vedení nebylo podrobeno nezávislému vyšetřování. Proč? Jak je možné, že se palestinští militanti dostali za bezpečnostní bariéru? Ve vzduchu visí řada znepokojivých otázek. Naštěstí autoři seriálu Fauda upustili od grafické prezentace původně široce akceptovaných bludů, které se 7. října nikdy nestaly: stětí 40 miminek či pečení nemluvňat v troubě jako součást známého konceptu „atrocity propaganda“.

A tolik názorně demonstrovaného utrpení na izraelské straně, zatímco „válka v Gaze” a zabití desetitisíců, nyní už patrně statisíců, se přehlížejí, vezme-li se v potaz neviditelná, a o to hrozivější úmrtí na podvýživu a snadno léčitelné nemoci. Pokud Izrael přímo v Gaze za první dva roky genocidy zabil více než 100 000 lidí, přičemž skutečný počet usmrcených může být podle autorů studie z Planckova institutu mnohem větší (data Hamásu jsou zjevně podhodnocena, jak dokazuje i západní vědecký výzkum), na každou přímou oběť připadnou čtyři nepřímé, aplikujeme-li konzervativní metodologii. Tvůrci seriálu mají nepochybně hroší kůži a cynismus v DNA, když zametají nejhorší zločin 21. století a statisíce mrtvol pod koberec.

Fauda přirozeně není prvním hasbarickým dílkem, neboť západní filmová produkce vždy stála Izraeli za zády. Vzpomeňme na historické drama o vzniku Státu Izrael nahlíženém růžovými očima evropských přeživších holocaustu (Exodus 1960) v hlavní roli s Paulem Newmanem. Jako by domorodé obyvatelstvo se vznikem Státu Izrael nezažilo svou národní katastrofu. Jako by sionistické síly nespáchaly více než 70 masakrů, při nichž zahynulo 15 tisíc Palestinců a dalších 800 tisíc bylo vyhnáno z domovů. Sionistické jednotky během dobývání 78 procent historické Palestiny zničily asi 530 arabských vesnic. 

Jak by asi podobnou tragédii prožívali Čechoslováci v přepočtu na obyvatele, kdyby cizí okupační síla zabila více než 70 tisíc z nás, mnohé při tuctech ohavných masakrů, a více než 3,5 milionu Čechoslováků by vypudila z domovů? Agresoři by srovnali se zemí zhruba 2 500 českých vesnic. Jenže teror by zdaleka nepominul. Podle konzervativního izraelského historika Bennyho Morrise izraelská armáda, policie a civilisté v následujících sedmi letech pozabíjeli mezi 2700 a 5000 „arabských infiltrátorů”, zejména neozbrojených pastevců, farmářů, beduínů a uprchlíků. Jak bychom reagovali, kdyby okupanti zabírající čtyři pětiny země v 50. letech zabili až 20 tisíc převážně bezbranných Čechů, vracejících se do svých narychlo opuštěných domovů? Právě neřešená uprchlická krize a vykořenění statisíců a později milionů palestinských uprchlíků vedly v roce 1964 k založení OOP. Neuplynulo by ani 20 let a přibližně 1,4 milionu dalších by bylo vysídleno v rámci další etnické čistky (naksa). A co hypotetický osud desítek tisíc uprchlíků-Čechoslováků a Maďarů pozabíjených Izraelem v sousedním Maďarsku, kam se přesunula exilová vláda a ozbrojené složky (izraelská invaze do Libanonu v roce 1982 během tří měsíců připravila o život více než 19 tisíc Libanonců a Palestinců, většinou civilistů)?

Někteří již podruhé. Po roce 1967 by cizí mocnost okupovala celou naši bývalou domovinu, postupně by si zabírala naše území a beztrestně si budovala ilegální osady. Miliony Čechů by se staly občany druhé kategorie, vydanými na milost a nemilost vojenským soudům. Miliony z nich by skončily krátkodobě, či dlouhodobě za mřížemi. Nebo si vezměme Spielbergův politický thriller Mnichov z roku 2005, který se sympatiemi popisuje izraelskou strategii mimosoudních poprav v režii Mosadu. Nesmíme zapomenout na několik snímků věnovaných společné špičkové operaci Mosadu a IDF v ugandském Entebbe, kde Izraelci vysvobodili 102 rukojmích. Dokonce i Spielbergův epos Schindlerův seznam v závěru filmu koketuje s myšlenkou židovského exodu do Brity spravované mandátní Palestiny po hrůzách druhé světové války. Sovětský voják se na konci snímku přeživších holocaustu zeptá, kam chtějí jít, když je na východě ani západě nechce. Odpověď je nabíledni, byť je tlumočena implicitně: Váš nový domov je od nynějška v Palestině. Nelamte si hlavu s tím, že ta země je dlouhodobě osídlena.

Hollywood a ideově spřízněné streamovací platformy povýšily činnost zločinného izraelského aparátu na jednoduchou kovbojku „good guys“ (IDF, Mosad, Šabak) versus „bad guys“ (Hamás, Fatah, Hizballáh, Islámský džihád). Kulturně se tak vyrábí souhlas s likvidací ozbrojeného odporu, který je vylíčen v nejtemnějších barvách. Filmoví producenti mohou být spokojeni a bez výčitek usnout na vavřínech.