Vládní mateníky kolem údajné důchodové reformy II.

15. 6. 2011 / Stanislav A. Hošek

čas čtení 27 minut

Žádný systémový odborník nepochybuje o tom, že před jakoukoliv změnou v systému musí být provedena komplexní analýza jeho současného stavu, zahrnující i rozbor předchozího vývoje. Dovoluji si konstatovat, že žádná politická moc nic takového u penzijního systému -- a nejen u něho -, v polistopadové době neprovedla. Záměrně. - Chovala se a dosud se stále chová jako typická revoluční diktatura vnucující veřejnosti bezohledně své představy o změnách všech systémů -- od politického přes ekonomický po sociální.

Potřebná poznámka

První část mých textů o změně penzijního systému byla v BL publikována před poměrně delší dobou. Předpokládal jsem tehdy, že budu pokračovat v průběhu týdne až čtrnácti dnů. Jenže mezi tím byly v BL otištěny materiály národohospodářských odborníků naší největší odborové konfederace, které byly nejen daleko fundovanější, ale při tom dokonce stylisticky přehlednější. Dále v téže době, rovněž do BL, napsal svůj text na stejné téma i svižně a odlehčeně píšící sociolog Keller. Abych neopakoval jimi řečené, musel jsem přepracovat celou svou koncepci, jejíž část si dovoluji až nyní předložit čtenářům BL.

Pochyby nad fundamentálním argumentem o nezbytnosti změny penzijního systému

O změnách penzijního systému (ZPS) se v polistopadovém období začalo hovořit poměrně brzy. Ale teprve před několika lety se podařilo veřejné mínění natolik zmanipulovat, že velká většina veřejnosti podlehla tvrzení, že ZPS je už nyní naprosto nevyhnutelná, jinak že v budoucnu nebude dostatek finančních prostředků na starobní penze. Mediální masáž o katastrofickém scénáři budoucího vývoje se opírala o jeden zdánlivě nezpochybnitelný argument. O dlouhodobý trend demografického vývoje, v němž se prodlužuje lidský věk a rodí se méně dětí.

Mnohaletá intenzivní propaganda dokázala své. Všichni už dneska věří, že je to nesporně demografický vývoj, který nutí celé lidstvo ke změnám zajišťování stáří. Dneska již skoro nikoho ani nenapadne, že k zásadnímu zvratu v demografickém vývoji v naznačeném směru došlo v bohatých zemích již několik roků po druhé světové válce a definitivně pak koncem šedesátých let díky souhře dvou medicínských objevů. Antikoncepční pilulky a průmyslově levné výroby antibiotik a dalších účinných léků. Již od té doby se totiž začalo rodit podstatně méně dětí, prodlužoval se věk dožití a zvětšoval se počet penzistů.

Přesto všechno penzijní systémy zmíněných zemí po celá další desetiletí pořád fungovaly, stačilo jen sem tam změnit některé jejich parametry. Stejně tak i v naší zemi uzákoněná forma penzijního systému funguje prakticky bez velkých problémů již šedesát let a nebýt negativních zásahů do ní, nebylo by ji potřeba měnit ještě velmi dlouho. Demografický argument proto v mých očích není v žádném případě tím hlavním důvodem, proč příslušníci současné vládní trojky jsou ochotni pošpinit své svědomí, zpochybnit svou čest, zesměšnit se, ničit politickou kulturu země, ba dokonce zpochybnit mravnost veškeré politiky a slušnou pověst jejich aktérů, a to jen a jen proto, aby splnili svou údajnou historickou úlohu a provedli jakousi "důchodovou reformu".

Potvrdila se stará pravda, že stačí určité tvrzení neustále opakovat, aby v něj nakonec všichni uvěřili. Nestálé opakování mantry o tom, že současný systém penzí je neufinancovatelný, populisticky zakrývá velice složitou soustavu mnoha faktorů ovlivňujících penzijní systém. Ty měly být napřed komplexně analyzovány. Zmíněné obludné české slovo nemělo být do veřejného prostoru vpuštěno dříve, než by rozbory vyhodnotily reálné působení demografického vývoje na penzijní systém a odhalily vlivy dalších faktorů ovlivňujících financování současné metody zajišťování penzí. Místo odborných analýz stávajícího stavu byla však veřejnost vědomě a záměrně zmanipulována k přesvědčení, že změna je bezpodmínečně nutná, aniž se kdo pokoušel skutečně dokázat proč.

Mnohem horší ale je, že propaganda o nezbytnosti reforem byla při tom jen tím menším matením, kterého se vůči veřejnosti současná moc dopouštěla. Mnohem horší bylo, že nová politická moc se v polistopadové době zvráceně vyžívala v neustálé devastaci penzijního účtu, aniž o tom veřejnost informovala, jak je povinností každého správce veřejného majetku.

Vývoj právního řádu našeho penzijního systému

Dodnes v podstatě fungující penzijní systém byl ustaven zákonem č. 99/1948 Sb., jímž bylo od 1. října 1948 zavedeno u nás široce pojaté sociální pojištění všech obyvatel země. Zákon byl za celých čtyřicet let své platnosti novelizován pouze pětkrát, v letech 1956, 1959, 1964, 1975 a naposled v roce 1988 zákonem č. 188/1986 Sb. Čtyřicet let tedy fungoval systém prakticky beze změn a jen se měnily některé parametry.

Polistopadový politický režim do penzijního systému zasáhl poprvé zákonem 589/1992 Sb., kterým byly zrušeny důchodové kategorie, čili zvýhodnění pro dělníky v těžkých provozech, především havíře, ale též kupříkladu baletní umělce. V mých očích zůstalo symptomatickým, že privilegovanost ozbrojených složek zůstala nedotčena. Ještě podstatnější bylo, že osoby samostatně výdělečně činné, laicky řečeno řemeslníci, byli oproti zaměstnancům zvýhodněni, protože jim politická moc stanovila strop odvodů na pojištění. Byl to první devastační krok vůči penzijnímu účtu, protože vzniklá ztráta inkasa penzijního účtu nebyla nijak kompenzována. Šlo o první případ realizace dlouhodobého politického záměru, kterým bylo vědomé snižování příjmů do penzijního systému. Zvýrazňuji tento fakt proto, že již tehdy nastoupila politická moc na trajektorii neustálého omezování příjmů penzijního účtu a zahájila tak dnešní prokazatelnou devastaci penzijního zajištění občanů. V pozdějších dobách tak činila prakticky při každé významnější novelizaci zákonů o sociálním pojištění, což znamená, že po celých dlouhých dvacet let vědomě a záměrně snižovala tvorbu prostředků jak pro vyplácení penzí, tak pro poskytování zdravotní péče.

Následným zákonem č. 42/1994 Sb. byl naopak zaveden první soukromý pilíř v našem penzijním systému, čili takzvané penzijní připojištění se státním příspěvkem, čti lákadlem, které mělo začít vytvářet atmosféru jakési osobní zainteresovanosti a tím budování závislosti na individuálním vytváření úspor na stáří. Je příznačné pro dnešní politický režim, že lákadlo, státní příspěvek, bylo později systematicky ohlodáváno až k dnešnímu zdanění.

Fundament nové úpravy penzijního systému byl položen zákonem 155/1995 Sb., jímž se již spustila údajná reforma. Že byla od samého začátku víc než chaotická, dokazuje nejlépe jedinečný fakt. V dalších letech byla, jmenovitě do konce roku 2010, novelizována celkem devětasedmdesátkrát. Laskavý čtenář mi jistě odpustí, jestli jsem se o jednu či dvě novelky zmýlil. Pro srovnání jenom připomínám. Za čtyřicet let nadvlády KSČ byl systém zákonem upraven pětkrát, za dalších dvacet, fakticky jenom patnáct let, pak skoro osmdesátkrát.

Soudného člověka musí na první pohled napadnout, zda právě v tomto zmateném zákonodárství se neskrývá jádro pudla. Od počátku jsem přesvědčen, že politická moc vytvářela složitost právního řádu kolem penzijního systému rovněž vědomě a záměrně, aby zneprůhlednila systém tvorby příjmů do celkového sociálního pojištění země, nejen tedy pouze do penzí. Vládní moci šlo nejen o to, aby se v právním (ne)řádu laik, ale i poučený odborník, nedokázal orientovat, ale především, ne-li jenom o to, aby skryla další a mnohem větší úbytky ve tvorbě finančních zdrojů pro penzijní systém, která pokoutně způsobovala.

Zmetková práce první Bezděkovy komise (BK)

Jakmile se ve slušném a rozumně spravovaném společenství začíná projevovat disproporce v nějakém jejím systému, je prvním krokem k nápravě provedení podrobného rozboru jednak stávajícího stavu, ale i předcházejícího vývoje celého systému. Jen tak se dají odhalit důvody vzniku disproporcí a tím najít cesty k řešení. Když byla většina veřejnosti a především všichni politici propagandou už definitivně přesvědčeni o nezbytnosti "důchodové reformy", byla ustavena komise, která měla připravit její skutečný návrh.

Ještě Špidla jako premiér inicioval vznik komise, která se ale ustavila až v říjnu 2004, když už Špidla premiérem nebyl. Jejím vedoucím se stal Vladimír Bezděk a vžilo se pro ni pojmenování Bezděkova komise. Jak se říká, pozdě, ale přece. V mých očích totiž měla vzniknout už tak o deset let dříve. Byla to jediná instituce, která mohla a podle mého přesvědčení naprosto jednoznačně měla provést v prvé řadě komplexní analýzu financování penzijního systému v ČR za celou dobu jeho existence, tedy od přijetí zákona č. 99/1948 Sb., ale naprosto bezpodmínečně pak od roku 1990. Jednak proto, že jejím expertům by musely všechny zainteresované instituce dodat patřičné podklady, a pak i proto, že v ní byli zastoupeni odborníci ze všech politických stran, včetně KSČM, čímž byla zaručena vysoká míra objektivity takového "auditu" dlouhodobého vývoje penzijního účtu v ČR.

Ovšem už ve Špidlově zadání pro práci komise byl skryt základ všech dosavadních vládních mateníků, které mocní s veřejností až dodnes provádějí. Podle Špidly totiž komise měla za úkol pouze analyzovat návrhy důchodové reformy, které předložily jednotlivé politické strany, a porovnat je. Špidlu ani jeho stranu vůbec nenapadlo, že by komise měla přednostně provést analýzu polistopadových mocenských zásahů do penzijního systému. Že by měla hledat a dát jasnou odpověď na otázku, proč se v systému nějak podivně nedostává financí. Pokud půl století systém fungoval, proč nějak podezřele přestává být funkčním po změně politického režimu. Tvrdím, že ve věci důchodů bylo největší politickou chybou ČSSD, že podlehla povrchnímu a propagandistickému tlaku, nebo se na něm dokonce podílela, a nepostarala se o to, aby byl veřejnosti předložen vývoj penzijního účtu naší země od roku 1990. Jednak by tehdy odhalila jak konkrétní legislativní a exekutivní zásahy do penzijního systému, které jej postupně decimovaly, tak by s vysokou pravděpodobností zabránila ještě větší devastaci především za Topolánkova vládnutí.

Komise, která měla hledat odpověď na kardinální otázku, která jako první napadá každého přemýšlivého člověka, když mu začínají na něco chybět peníze -- v případě penzí tedy na zjištění opravdových příčin deficitu penzijního systému -- nakonec na tomto problému vůbec nepracovala. Při sebelepší vůli proto konečným výsledkem její práce byl zmetek. Špidla totiž sám a všichni ostatní, kteří se cítili být oprávněni o penzijním systému rozhodovat, si totiž již dávno vsugerovali přesvědčení, že odpověď na tuto otázku je tak jasná, že si ji není ani zapotřebí položit, nadtož vůbec zkoumat. Troufám si konstatovat, že politická moc ve věci penzí systematicky již nejpozději od roku 1992 sváděla myšlení odborné veřejnosti a tím více všech obyvatel na scestí. Nejtragičtějším vedlejším výsledkem individualistické demagogie moci a její scestné ideologické indoktrinace veřejného prostoru je fakt, že byla navíc iniciována mezigenerační nevraživost, ba dokonce až nenávist.

Kdyby BK nedostatek financí v systému skutečně všestranně analyzovala, pak by s vysokou pravděpodobností odhalila, že demografický argument není zdaleka jediným, který ovlivňuje funkčnost penzijního systému. Asi by se jí také podařilo odhalit i další faktory a určitě zhodnotit váhu toho demografického, mezi všemi ostatním. BK, která byla později označována jako první BK, nezačala podle mého soudu svou činnost od zkoumání počátků vznikání problému, ale kdesi uprostřed cesty. V mých očích určitě někteří členové tak jednali vědomě a dokonce se záměrem, který se pak v celé úplnosti zřetelně a jednoznačně provalil při činnosti druhé BK složené už jen z odborníků a navíc prominentů několika penzijních fondů, bank a dalších finančních institucí. Veřejnost se tak nikdy nedověděla úplnou pravdu o faktorech, které způsobují nedostatek financí pro zajišťování starobních penzí. Chybí pořád odpověď na prvotní otázku: Proč není skutečně dneska dostatek peněz na financování penzí? Jsem hluboce přesvědčen o tom, že právě na zodpovězení této otázky má ale veřejnost doslova ústavní nárok. Nárok každého skutečného vlastníka, který svěřil své finanční prostředky do správy, která je proto povinována vlastníka v úplném rozsahu informovat.

Nikdo jiný než první BK totiž nebyl povolanější k tomu, aby veřejnosti sdělil, jak se v průběhu polistopadových vlád měnily podmínky tvorby finančních prostředků určených na penze, stejně jako data a čísla o tom, kolik bylo z penzijního systému použito na penze a kolik bylo odčerpáváno kupříkladu do rozpočtu, či dokonce převedeno jinam, dnešním politickým jazykem řečeno, vytunelováno z penzijního systému.

Polistopadové decimování penzijního systému

Žádný systémový odborník nepochybuje o tom, že před jakoukoliv změnou v systému musí být provedena komplexní analýza jeho současného stavu, zahrnující i rozbor předchozího vývoje. Dovoluji si konstatovat, že žádná politická moc nic takového u penzijního systému - a nejen u něho -, v polistopadové době neprovedla. Záměrně. Neměla absolutně žádnou potřebu vytvářet argumentační materiály, které by poskytovaly občanům informace, umožňující veřejnou -- čti jedině demokratickou - kontrolu rozhodování vládců. Chovala se a dosud se stále chová jako typická revoluční diktatura vnucující veřejnosti bezohledně své představy o změnách všech systémů -- od politického přes ekonomický po sociální.

Není v silách jedince sestavit komplexní přehled o účetnictví penzijního systému od roku 1990 do dneška. V prvém období, ještě za platnosti zákona o sociálním pojištění vytvořeného za nadvlády KSČ, totiž nebyl vůbec oddělen od státního rozpočtu. A i později se s ním více či méně "prolínal", jak je tomu až dodnes. Od roku 1995 nejedna novela polistopadového zákona měnila pravidla příjmů sociálního pojištění a později i alespoň samostatně vedeného penzijního účtu. Složitost je vytvářena i změnou struktury pojištění, změnou jeho rozsahu -- přibylo kupříkladu pojištění pro případ nezaměstnanosti -- a konečně až nedohádatelnými změnami legislativních vlivů jak na straně tvorby, tak čerpání. Zmatek vytváří i roční účetní uzávěrky státního rozpočtu spočívající v různých metodách převádění zálohových plateb penzí na přelomu jednotlivých let. Nakonec je velice těžké očistit data v jednotlivých letech od inflace, která se nevykazovala u cen spotřeby seniorských domácností odděleně po celé polistopadové období. Tyto a další vlivy způsobují obrovskou pracnost eventuálního auditu penzijního účtu na starobní důchody. Penzijní účet sám navíc v sobě zahrnuje rovněž penze invalidní a pozůstalostní.

Abych alespoň trochu čtenářům přiblížil celou šířku polistopadové decimace penzijního účtu, uvádím některé příklady jako ilustraci, tak jak jsem se jich dopídil z neúplných internetových zdrojů.

Po komunistické převzala polistopadová vláda jen na státních finančních rezervách 85 miliard Kč, a k tomu více jak sto tun zlata. Podle zasvěceného odborníka v nich bylo předběžným plánem na penze předurčeno 30 -- 35 miliard, což znamenalo objem všech, nejenom starobních penzí na jeden až jeden a půl roku. Přičemž zdůrazňuji, že v té době starobní penze tvořily 55,3% průměrné mzdy. Veškeré tyto prostředky nenávratně zmizely díky hospodářské praxi státu pod vedením dvou Klausových vlád. Jak jinak by její ideologové mohli přece dokazovat svou mantru, že stát je špatný hospodář.

Jak jsem již naznačil, tak do rozdělení státu nedošlo k žádné podstatné právní úpravě sociálního, a tedy ani penzijního pojištění, které bylo za nadvlády KSČ nastaveno poměrně štědře, takže byly každoročně vytvářeny neustále přebytky v penzijní kapitole státního rozpočtu. Jelikož byl penzijní účet neoddělitelnou součástí státního rozpočtu, tak již tehdy docházelo k jejich finančním "přelivům". Kolik ze sociálního pojištění vlády přesunuly k sanování rozpočtu se dá jen velice těžko vypátrat. Z doby po osamostatnění ČR se podařilo dohledat, že od roku 1993 do roku 1997 Klausova vláda přebytek na penzijním účtu ve výši asi 45 miliard využila na jiné rozpočtové výdaje. Konkrétně v roce 1994 na pokles výběru daně z příjmu právnických osob ve výši necelých 10 miliard. Přesto všechno byl ještě v roce 1996 penzijní účet přebytkový ve výši 5,6 miliard.

Konkrétní příklady legislativní a exekutivní decimace penzijního systému

Klausova vláda nejenže doslova zalepovala rozpočtové díry penězi ze sociálního pojištění, ale postupně snižovala příspěvky z podnikových odvodů do systému skoro o tři procentní body. Což platilo až do roku 2003, kdy byly odvody zase zvýšeny. Oproti původnímu příjmu sociálního pojištění se tak jeho příjem snižoval postupně od 9 do 15,5 miliard ročně.

Klausova vláda využila každé další příležitosti, aby oslabila příjmy. Tak v roce 1995 se kupříkladu z peněz určených na penze dokonce vyplácel takzvaný vyrovnávací příplatek, čímž z nich ubylo dalších 12 miliard. Oslabila penzijní účet i převedením jeho části na nově vytvořený fond pojištění v nezaměstnanosti. Na něm vznikl do nástupu Špidlovy vlády přebytek 16 miliard, který se celý nikdy nevrátil zpět, ačkoliv v té době byl údajný deficit penzí prakticky ve stejné výši.

Samostatně podnikající osoby platí do systému od samotného počátku příliš málo. Zákony jim navíc umožňovaly takové manipulace s daní z příjmu, že celé dlouhé roky kupříkladu mnozí vykazovali ztrátu při svém podnikání, i když bylo jejich jediným zdrojem obživy. Ještě v roce 2006 byl kupříkladu měsíční průměrný odvod na sociální zabezpečení od jedné osoby samostatně výdělečně činné 2044 a u zaměstnanců 5951 korun. Jelikož tehdy bylo evidováno kolem třičtvrtě milionu takových osob, tak to představovalo jenom za jmenovaný rok nepřímou ztrátu inkasa penzijního účtu ve výši 35 miliard.

Obrovská devastace penzijního fondu byla dále zaviněna přímo zákonem. Do výpočtu starobní penze byly zahrnuty takzvané náhradní doby, čili vojenská prezenční služba, doba péče o malé děti, studia na VŠ a další. Jenže stát za onu dobu za tyto osoby žádné finanční prostředky do penzijního účtu neodváděl. Tím byl penzijní účet každým rokem uměle snížen o dalších asi 12 procent inkasa z příjmů od zaměstnanců. Konkrétně odborným odhadem jen v roce 2006 až ve výši 40 miliard.

Ztrátou pro penzijní systém bylo i umožňování předčasného odchodu do penze, aniž by ta byla výrazně snížena. Za léta působení zákona nepotřebně zvýšené čerpání z penzijního systému představuje také asi dvě desítky miliard.

K tomu všemu ještě připočtěme liknavé vymáhání plateb na účet sociálního pojištění. Od roku 1993 do roku 2006 nebylo do pojišťovacího účtu odevzdáno kolem 59,7 miliard. Ty celé byly později v rámci zákonů o státních rozpočtech umořeny. Poslancům, nadtož vládě, vůbec nevadilo, že mnoho z těchto peněz bylo fakticky zpronevěrou, tedy velmi těžkým trestným činem, protože je firmy svým zaměstnancům strhly ze mzdy, ale státu nikdy nepoukázaly.

Vrcholem všech machinací bylo, že ke konci druhé Klausovy vlády došlo k propojení celého systému sociálního pojištění a státní rozpočtu s institucemi hospodařícími s výnosy z privatizace.

Od roku 1996 vznikal stále větší deficit , který se podařilo zastavit až v roce 2004, kdy byl účet důchodového pojištění k 31.12.2004 podle statistiky ČSSZ na chvíli opět v přebytku 10,6 miliard. Deficit by byl mnohem větší, kdyby přitom Klausova vláda systematicky nesnižovala výplaty penzí. V tomto materiálu není místo na hlubší rozbor právního řádu, kterým to bylo prováděno. Dovoluji si jen konstatovat, že už v roce 1994 se penze propadly pod limit 45% hrubé mzdy, z předlistopadových 55,3%. Tehdy poprvé jsme nedodrželi Úmluvu MOP č. 128. Což žádnou vládu netrápilo, a tak tento poměr nadále klesal až na dnešních 40,4%. Lze jenom konstatovat, že kdyby byly penze vypláceny v trendu, jaký založila KSČ, tak by stát musel vyhlásit již dávno bankrot. Pravicové vlády tedy soustavně snižovaly příjmy do penzijního účtu, a aby udržely jakous takous jeho stabilitu, tak snižovaly životní standard penzistů. Konkrétně šlo v letech 1990 -- 2001 o celých 350 miliard -- to je 350 tisíc na jednoho penzistu.

Vlády ČSSD přechodně zajistily přebytek na penzijním účtu ve výši 16,8 miliard v roce 2004 a 15 miliard v následujícím. To dovolilo první BK konstatovat, že penzijní účet bude mírně přebytkový až do roku 2025. Od té doby se ale situace dramaticky obrátila, protože nastoupily opět pravicové vlády. Už pro rok 2006 byl schválen státní rozpočet, který opět 13,3 miliardy z penzijního účtu rozpouštěl na jiné výdaje. Za Fischerovy vlády si Rada seniorů u premiéra stěžovala, že podle jejich šetření bylo od roku 1993 do roku 2007 zcizeno z penzijního pojištění 76 miliard. Podle mého zkoumání to byl velice nízký odhad.

K dalšímu devastování penzijního systému došlo za Topolánkových vlád, díky jeho pověstnému "batohu" a následného Janotova balíčku. Přehled jimi vzniklých ztrát na účtu sociálního pojištění shrnul Hofman, takže jej nebudu opakovat. Jenom sečtu jím specifikované ztráty, které za jediný rok činily 50,4 miliardy na celkovém sociálním pojištění. Jak je důležité provést analýzu působení všech novel penzijního zákona ne jeho účet si dovoluji ilustrovat namátkově na uzákonění slevy v odvodech pro zaměstnavatele, kteří uplatnili slevu na pojistném, když místo zaměstnání vykazovali školení svých zaměstnanců. Odborníci SSSZ odhadli, že účet byl ochuzen jen za jediný rok o 10 miliard.

Částečný závěr z dosud napsaného

Politická moc záměrnou masivní manipulací vytvořila atmosféru nezbytnosti " důchodové reformy", správněji změny penzijního systému. Neposkytla ale k důkazu oné nutnosti ani jediný relevantní argument podložený číselnými daty o vývoji penzijního účtu v polistopadovém období.

Nikdy neprovedla analýzu vývoje penzijního účtu od roku 1990. Především pak příjmů a výdajů jen na penze, což bylo její povinností z titulu správce veřejného majetku .

Veřejnosti nebylo nikdy oznámeno, kolik politická moc vyvedla financí z celého účtu sociálního pojištění tím, že je využila na jiné účely. Za ta léta se to blížilo určitě ke stovce miliard.

Nikdy se ani nepokusila dokladovat, kolik ztrát na příjmech do penzijního účtu způsobily jednotlivé novelizace penzijních zákonů. Příjem do penzijního účtu byl tak salámovou metodou neustále snižován, takže oproti původním pravidlům je v současnosti, díky zákonným novelizacím, o desítky miliard každým rokem nižší.

Stejně tak nikdy veřejnosti nesdělila, jak jinými novelami snižovala nominální příjmy penzistů na dnešní úroveň, která je jednou z nejnižších v zemích EU.

Nikdy se také nepřiznala k tomu, že instituce pověřené inkasem příjmů do penzijního fondu svou liknavostí nevybraly dodneška okolo sta miliard, které byly z účtu definitivně odepsány.

Všechny tyto ztráty jsou projevem svévole politické moci, vědomou devastací penzijního účtu a záměrným, leč uměle vytvářeným stavem, který je podvodnou argumentací vydáván za jakousi objektivní situaci, jež vyžaduje okamžité a nezbytné změny. Bez decimace příjmů do penzijního účtu by původně nastavený systém mohl totiž fungovat ne dvacet let, jak ještě v roce 2005 konstatovala první BK, ale možná celou stovku.

K tomu co již bylo řečeno, politická moc nezveřejnila alespoň odborný odhad ztrát, které sociálnímu pojištění způsobila národohospodářská politika polistopadové moci, jejímž důsledkem je nezaměstnanost, předčasné odchody do penze, změny daňových zákonů a především převod celého národního hospodářství z plánovaného na tržní. Na ono posledně jmenované se hodlám soustředit v dalším pokračování tohoto textu, který by měl definitivně vyloučit vliv demografického argumentu vynucujícího si reformu.

0
Vytisknout
12410

Diskuse

Obsah vydání | 16. 6. 2011