O hledání vzoru správné sexuality u zvířat

5. 10. 2018 / Boris Cvek

Jedna z nejabsurdnějších představ aristotelismu, která pak zlidověla a stala se potravou pro tzv. přirozenou teologii a různé lidové mudrování, je obrázek přírody jako účelně uspořádané struktury, která odráží naše společenské hodnoty. Typický příklad: sex přirozeně slouží ku plození potomstva a toto plození se přirozeně děje v rodině. Tak to mají zvířata a tak to je tedy přirozené.

 

Problém je, že zvířat jsou miliony druhů, které se v přístupu k rozmnožování velmi liší. Naši běžní skokani se po spáření v rybníku a nakladení vajíček o své potomky v žádné „rodině“ nestarají. Nechají je být svému osudu. A samozřejmě se nepáří proto, že by věděli, že to povede k potomkům. U mořských koníků dochází k tomu, že oplozená vajíčka samice předá samci, a ten se o ně stará a „porodí“ je. Ano: samice samci. Jako jiný příklad si vezměme dobře známé uspořádání u včel a mravenců nebo notorický příklad kukačky. Z koho si vlastně máme vzít příklad?

Největší riziko pro dospívání mladých lvů, kteří vyrůstají zpravidla v „rodině“, kde je jeden lev a několik lvic, jsou cizí samci. I medvědí samci (u medvědů zase o mláďata zpravidla pečují jen samice) mívají tendenci zabíjet cizí mláďata. Je to přirozené? Ve smyslu „dobré, správné, účelné“ není „přirozené“ v přírodě nic. Různé strategie rozmnožování různých druhů jim prostě jen umožnily jejich přežití.

A pokud měly nějaké strategie, které to neumožnily, pak vymřely. Žádný druh neví, zda jeho strategie bude fungovat, nevytváří si ji na základě nějaké znalosti biologie nebo ekologie, klimatu atd., je to prostě náhoda. A samozřejmě nikdo nemá záruku, že jeho strategie přežití bude schopna čelit novým výzvám. Jisté je, že všechny druhy nakonec jednou vymřou.

Dobře, teď už víme, že když řekneme „zvířata“, tak máme skupinu milionů druhů, které se dají v drtivé většině těžko srovnávat s člověkem. Zkusme se tedy podívat na naše nejbližší příbuzné. U orangutanů je péče o mládě převážně na matce, u goril existují tlupy, v nichž má jeden samec několik samic, které ho mohou opustit, jakmile jim jiný samec přijde atraktivnější. Šimpanzi žijí v tlupách. Za zmínku stojí především šimpanzi bonobo, naši nejbližší příbuzní. Jsou to podle všeho velmi mírumilovná, inteligentní, společenská zvířata, která jsou ovšem sexuálně velmi promiskuitní. Sex u nich hraje roli pozdravu. V této sexuální aktivitě nerozlišují mezi věkem a pohlavími. Užívají si přitom nejrůznější sexuální praktiky.

Aby bylo jasné: já z toho nedělám žádné závěry o tom, jak vypadá nebo má vypadat sexualita u lidí. Přinejmenším od vzniku civilizací je totiž jasné, že podoba lidské sexuality je kulturně daná. A tady bychom museli začít debatovat o sexualitě v té či oné kultuře a civilizaci. Jestliže tedy někdo tvrdí, že lidská sexualita má nějak přirozeně kopírovat tu zvířecí, tak by jednak měl říci, kterou zvířecí, a měl by taky zvážit to, že se tak ocitá v situaci mudrce, který šimpanzům bonobo radí, ať se chovají jako orangutani. To je samozřejmě naprosto směšné. Řekněte včelám, ať se chovají jako vosy, nebo zebrám, ať se opičí po žirafách.

Neexistuje dokonce ani žádný argument, proč by naše sexuální normy měly kopírovat sexuální normy antického Řecka, středověké Indie nebo starého Egypta. Homo sapiens sapiens jsou samozřejmě také paleolitické kmeny nebo lidé z ještě starších období. Zemědělství bylo vynalezeno někdy před 10 tisíci lety. Homo sapiens sapiens je na této planetě několik statisíců let. Budeme se chovat jako naši pradávní předkové na základě argumentu, že naše všechny kultury a civilizace, vzniklé po vynálezu zemědělství, jsou vysoce nepřirozeným a velmi krátce trvajícím a veskrze katastrofálním výstřelkem nové módy? Jestli je nějaká „esence člověka“ – jako že není – tak je to člověk z období dávno před dobou kamennou, člověk lovec a sběrač, člověk tlup. Všechno ostatní, tedy rolník, pastýř, měšťan, námořník, kosmonaut, je pouze bizarní experiment. Viděno biologicky.



1
Vytisknout
4259

Diskuse

Obsah vydání | 9. 10. 2018