Nostalgické vzpomínání na Václava Havla je vysoce kontraproduktivní

20. 12. 2018 / Daniel Veselý

Pro českou společnost je příznačné, že se nedokáže vypořádat s nepříjemnými okamžiky vlastních dějin, jež má naopak tendenci lakovat narůžovo. Není tudíž vůbec divu, že ani sedm let po úmrtí bývalého prezidenta nejsme schopni kriticky zhodnotit odkaz Václava Havla. Jednostranná záplava chvály doprovázená nostalgií, již znásobuje existence bezcharakterních politiků typu Zeman, Babiš a Okamura, neposkytuje prostor pro žádné pochybnosti. A to je vždy krajně zavádějící, ba nebezpečné.

Tato groteskní ikonizace, kdy je v podstatě zapovězeno říci cokoliv kritického na adresu Václava Havla, se už dříve projevila v nekompromisním zavržení exprezidenta v manipulativních médiích, což je stejně škodlivé a hloupé jako jeho jednostranné velebení v mainstreamových sdělovacích prostředcích.

Absence nadhledu a neschopnost akceptovat i Havlovy stinné stránky, jakož i kontroverze, vytvářející kontraproduktivní stesk po starých dobrých časech, kdy naši domovinu nesužovali populističtí politikové, vede nejen k osudnému přehlížení dřívějších chyb a nešvarů, ale i zjevné kontinuity mezi minulostí a dneškem.

Zdá se, jako by česká společnost ztratila soudnost a soustředila se pouze na bezútěšný dnešek; jako by snad současná opovrženíhodná politická reprezentace vyrašila na zelené louce. Není tomu tak a my to podvědomě cítíme. Není to však jen ryze český problém, neboť totéž lze pozorovat i ve Spojených státech, kde byl nedávno zesnulý prezident George H. W. Bush téměř svatořečen.

Jedině sebevědomá a sebekritická společnost, která měří všem týmž metrem a která se nebojí nepříjemných pravd, se může vyvarovat nežádoucích excesů politické moci. Mytologizace kontroverzních politiků naopak vytváří falešný kontrast mezi hrdinnými a zavrženíhodnými politiky a přispívá k umělé polarizaci společnosti. A odtud je jen krůček k celospolečenskému konfliktu. 

1
Vytisknout
4525

Diskuse

Obsah vydání | 27. 12. 2018