Několik vět pro ty, kdo přicházejí

13. 9. 2019

Narodili jsme se do světa, šokovaného nejstrašnější válkou v dějinách lidstva. V zemi, která od té doby několikrát změnila jméno, svoje dějiny i politický režim. Která miliónům svých občanů vzala vlast a dokázala se zaprodat zločinné ideologii. Už neexistuje. Dnes naše generace odchází a učí se postupně kriticky pohlédnout na svoji cestu. Předáváme dál ideály generací předchozích, i společnou zkušenost, že za ideály je potřebné se brát bez ohledu na hrozící i reálné prohry, zastrašování mocí, proti obavám většiny i proti strachu. Předáváme dál povědomí o všech úspěších, slabostech i zločinech.

Dnes už víme, že to, co dýcháme, není český vzduch. Nepijeme českou vodu. Půda, po které kráčíme, není půdou a krví v našem vlastnictví. Jsme občané různých národností, etnik, náboženství, politických vyznání, kultur a subkultur. Pestrost a různobarevnost jsou pro nás normální a obohacují nás. Proto jsme tady doma.


Přežili jsme holocaust i komunismus, ale to z nás neudělalo hrdiny - ani zodpovědné občany pro dobu svobody. Hrdiny byli ti, kdo se tváří v tvář útisku vzepřeli a riskovali nebo dokonce obětovali své osobní štěstí. Předáváme dál příběhy hrdinů naší historie, kteří prokázali, že prožít život důstojně a smysluplně je možné i za ostnatými dráty a v bídě. Nebylo jich nikdy mnoho a musejí zůstat součástí naší kolektivní paměti. Vzepřít se a riskovat v časech míru a prosperity je však někdy těžší než v kritických situacích.

Dnešní svět je lepší a lidštější, než ten, který jsme zdědili my. Tmářství a fanatismus ale nezmizely. Poznávat a komunikovat přes hranice předsudků, náboženských věr a politických ideologií samo o sobě nestačí. Je třeba pro budoucnost konat. Trpělivě a tvrdohlavě, s myšlenkou na změnu a výsledek, a s jistotou, že jedině právo je civilizačním půdorysem bezpečného soužití různých názorů. Právo, které je nad politikou a politickou soutěží, právo jako demokratický princip a ústava všech - a nikoli jen odraz nebo souboj názorů a zájmů momentálně mocných.  To je naše společná evropská kultura, na kterou tolik generací nedosáhlo. Jsme si tohoto závazku a privilegia vědomi?

V historii a svobodě této země jsme uspěli vždy, když jsme byli užiteční i ostatním, v Evropě i jinde. Pomohli jsme zbavit Evropu ze strachu zničující války, pomohli jsme jejímu sjednocení i překonání destruktivního nepřátelství. To nebylo a není málo. Vyšli jsme z řad nepřátel a včlenili se do nového demokratického a právního společenství.  Co však nabízíme jako svou hodnotu Evropanům dnes?

Vzýváme pravdu a toleranci, ale přesto v čase míru a relativního blahobytu činíme jiným, co bychom sami sobě nikdy neudělali. Naše postoje ke kulturní, etnické, náboženské i politické jinakosti vyvolávají tenze, které mohou kdykoliv přerůst do konfliktu.

Fakt, že významná část občanů a politických elit ztratila nebo dokonce programově rezignovala na náš zájem prosazovat lidská práva pro utiskované nebo válkou ničené a prchající, že klesl náš zájem podporovat mezinárodní právo pro druhé v nouzi - jen pro jejich náboženskou, rasovou nebo kontinentální vzdálenost od našich zkušeností a zájmů – všechno to vyvolává otázku, zda se nám potřebná kuráž vrátí, pokud by znovu došlo na nás. Dokázali bychom se vrátit k těmto principům sami ze své vůle ke svobodě? Pamatujeme si ještě vůbec, co princip solidarity s druhým v nouzi znamenal pro nás a naše práva v době nesvobody?

Upínáme se ke svobodě, která je pro život stejně důležitá jako vzduch nebo voda. Ke svobodě, která je člověku dána už při jeho zrození. Ke svobodě jednotlivce, která se dokáže uskromnit s ohledem na svobodu druhého a není nikdy zneužita k pošlapání důstojnosti jiných lidských bytostí. Protože po svobodě touží i hyena či sup. Upínáme se ke svobodě, která přijímá jen jedno omezení – mravnost.

Sdružujeme se do komunit a společenství, abychom hodnoty svobody a demokracie jako občané obhájili. Nečiníme si nárok na pravdu a okamžitá vítězství. Prohry v historii naší země i naše vlastní prohry nás motivují. Nebojíme se nejistot, protože jsme se o našich pochybnostech, chybách a obavách naučili přemýšlet a mluvit s ostatními. I v tom je jádro vzdělání, poznání a kritického myšlení, kterému věříme a trváme na něm.

Díky rozvoji informačních technologií jsme stále častěji vystavováni náporu záměrně zkreslených a nepravdivých informací, mířících proti naší svobodě i schopnosti zjistit a ověřit si pravdu. Lež není alternativní názor, ale pouhá a nemravná lež. Vidíme upadající prestiž povolání, která nesou odpovědnost za rozvoj schopnosti poznávat a ověřovat. Poznali jsme přitom, jak skvělé je postavit do čela ty nejlepší, jejichž kredit není ve slibech či zobrazování vymyšleného nepřítele, ale  jen v jejich skutcích a v jejich morálce. Protože jejich navigací je obyčejná, neokázalá lidskost a solidnost.

Laskavost a solidnost jsou však dnes ve veřejném diskurzu vnímány často jako naivita, „sluníčkářství“ a od života odtržené „kavárnictví“. Řeči o morálce jsou „žvanění“ a aktivní občanství dokonce jako politická subverze. Lidé neslušní a nenávistní vědomí lháři jsou nebezpeční pro pozitivní vztahy mezi  lidmi i pro celou společnost. Používají-li přitom slovník „vlastenců“ jsou nebezpeční o to víc. Nereflektované omyly, zejména politiků a státních institucí, ve veřejném životě zasévají nedůvěru i k institucím státu a práva. Bez jejich důvěryhodnosti však právo neexistuje a ohroženo je zajištění všeho, co člověk sám nezvládne, od školství, přes zdravotnictví až po obranu země. Primitivní nacionalizmus v hávu „národních zájmů“ z nás znovu může učinit chatrnou bárku v současném světě, který je – ať se nám to líbí, anebo ne – globální a globalizovaný. Evropská unie a NATO jsou naší jistotou. Dnes jsme však v západním světě proslulí svým málo opodstatněným euroskepticismem. Ironicky přitom nadále více důvěřujeme institucím EU než institucím našeho vlastního státu.

Svými životy a jednáním všichni vtiskujeme svou stopu do historie. Nepatrnou, ale trvalou. Vše dobré i špatné najde odezvu v životech našich dětí a následujících generací. Prohlásili jsme se vrcholem přírody na této zemi. Naše generace je první, která si musí přiznat zodpovědnost za celek našeho světa, a ne jenom za soukromá políčka pod okny našich příbytků. Musíme se pokoušet naučit se podle toho žít. Po všech bojích a konfliktech v nás zesiluje poznání, že žijeme v jednom z konečných vesmírů. Pokora před touto nesmírností nás tak konečně vede k uměřenosti také v našich individuálních životech.

Naše generace postupně kriticky hodnotí svou cestu. Ti, kdo přicházejí po nás, jinou cestou přijít nemohou. Mohou se jenom nepoučit z našich omylů a chyb – a opakovat je jen z vlastního rozhodnutí. Zdědí v mnohém nový, komplikovaný a konfliktní svět. Budou potřebovat odvahu, opřenou o uznání lidské rovnoprávnosti. Budou muset chtít a usilovat o mír. To je naše společná evropská kultura, na kterou tolik generací nedosáhlo. My ano, po mnoha porážkách a neúspěších. Předáváme to jako závazek, a v dnešním světě i privilegium.

Ivan Gabal, sociolog, v roce 1989 spoluzakladatel Kruhu nezávislé inteligence a OF

Fedor Gál, spoluzakladatel Verejnosti proti násiliu a její předseda.

Michael Kocáb, spoluzakladatel iniciativy MOST a Občanského fóra, bývalý ministr

Jan Ruml, spoluzakladatel časopisu Respekt a bývalý ministr vnitra

Jan Urban, spoluzakladatel a bývalý hlavní představitel Koordinačního centra Občanského fóra



0
Vytisknout
5391

Diskuse

Obsah vydání | 17. 9. 2019