Hitlerova totalitární revoluce

12. 4. 2024 / Boris Cvek

Pokračuji ve čtení Hitlerova životopisu od Volkera Ullricha.

Ullrich věnuje celu jednou kapitolu Hitlerovu vztahu k ženám a pak další kapitolu Hitlerovi jako lidské bytosti v roce 1933. Zmíním jen pár věcí. Hitler zřejmě nebyl sexuálně tak či onak abnormální. Přitahovaly ho ženy ve věku kolem patnácti dvaceti let a velmi blízko, možná šlo dokonce o sexuální vztah, měl ke své neteři (cca 20 let), která nejspíše kvůli Hitlerově žárlivé kontrole svého života spáchala sebevraždu. Zdá se, že Hitler především nechtěl snášet omezení plynoucí z blízkého milostného vztahu. V tom smyslu fungoval také vztah s Evou Braunovou.

Jako osobnost byl Hitler i v roce 1933 velmi rozporuplný. Odmítal cestovat do zahraničí nebo se učit cizí jazyk. Nesportoval. Neuměl plavat ani řídit auto. Auta ale miloval. Mercedes mu daroval ještě před jeho nástupem k moci nejnovější model. Nechal se rád vozit, dělal pikniky v přírodě u cest. Nesnášel samotu, chodil pozdě spát a pozdě ráno vstával. Těžká rozhodnutí odkládal, jak to jen šlo, a mezi svými podřízenými rád vytvářel soutěžení o zvládnutí téhož úkolu (rozděl a panuj).

Bál se smrti, zejména atentátu nebo rakoviny, na níž umřela jeho matka, byl hypochondr, ale zároveň měl sebevražedné sklony. Na lidi působily nejvíce jeho oči a ruce, jinak vypadal dost průměrně a choval se nudně, v soukromí ale dokázal být zábavný a propadnout dobrému rozmaru (zejména rád karikoval v hereckých vystoupení různé publiku známé lidi). Nesnášel jakoukoli veřejnou kritiku, na tu reagoval zuřivě. Rodinu mu nahrazovali Goebbelsovi a Wagnerovi (rodina syna Richarda Wagnera).

Vyhýbal se práci, ale uměl tvrdě pracovat na svých projevech, nedodržoval termíny, choval se bohémsky, nejlépe si cítil mezi umělci. Sám se stále považoval za umělce. Miloval kupování obrazů, nesnášel moderní umění, podle něj bylo tzv. židovské, a za vrchol umění považoval německé malíře 19. století. Miloval sladké a dokázal si v soukromí dělat srandu sám ze sebe. Vyhýbal se masu a alkoholu a až na zuby byl docela zdravý.

Nyní bych rád stručně zachytil Hitlerovu totalitární revoluci, jak to pojmenovává Ullrich, která proběhla z větší části už během jara 1933. Je to série děs budících událostí, během nichž se ukázalo, jak falešné byly všechny naděje konzervativců, že Hitlera zkrotí a využijí pro své cíle. Hned na začátku Hitlerovy vlády Hugenberg navrhl, že je třeba zakázat komunistickou stranu a rozdělit si její mandáty. To se ale kancléři zdálo příliš radikální a nebezpečné. Naopak souhlasil s Papenovým návrhem, že příští volby, na začátku března, budou poslední vůbec. Pak už se vláda obejde bez demokracie. Hitler se také poprvé dostává k tomu, aby měl projev v rádiu. Brzy se pak měl rozhlas stát dějištěm mistrovství nacistické propagandy.

Na soukromém jednání s vedením armády byl Hitler mnohem otevřenější než ve svém prvním projevu v rádiu, kde na voliče apeloval, aby dali vládě prostor čtyř let, než jí budou soudit u dalších voleb. Kancléř velitelům armády vylíčil nutnost zlikvidovat demokracii, vyzbrojit armádu – a vést válku směrem na východ. Sklidil podporu. Během předvolební kampaně plné násilí nacistických ozbrojenců proti komunistům a dalším oponentům došlo k tomu, že začal hořet Reichstag. Zřejmě šlo o akci jednoho pomateného člověka. Nicméně vláda neměla zájem na prošetření, co se vlastně stalo. Dokonce i ne-nacistický ministr financí Kosigk si na večeři na francouzské ambasádě v reakci na zprávu o požáru řekl „díky Bohu“.

Požár byl Hitlerem a dalšími nacisty a vládními představiteli podáván jako důsledek spiknutí komunistů ve snaze o komunistickou revoluci, proti čemuž je třeba zakročit co nejtvrději. Vláda vydala dekret, schválený prezidentem, který zrušil prakticky všechny osobní svobody a právní záruky. Formálně jen dočasně, fakticky na celou dobu nacistické diktatury. Komunisté, včetně poslanců, byli zatýkání. Rozpoutal se teror a mučení. Střední třída to v zásadě schvalovala, ostatně byla pod vlivem představ o hrůznosti komunistického nebezpečí po mnoho let. Navzdory této atmosféře zastrašování a při vysoké účasti voličů ve volbách 5. března (téměř 89 procent) si socialisté a komunisté v součtu udrželi kolem 30 procent hlasů (s centristy a dalšími demokraty to byla skoro polovina voličů) a nacisté měli „jen“ necelých 44 procent. Hitler si dobře všiml propadu svých koaličních partnerů a začal otevřeně dávat najevo své pohrdání. Navzdory slibu, že vláda se po volbách nebude měnit, jmenoval Goebbelse ministrem osvěty a propagandy. Postupně získali nacisté ve vládě většinu (začínali přitom jen se třemi členy vlády). Za zmínku stojí také ovládnutí Pruska Göringem na úkor Papenův, který ztratil prakticky veškerou moc a vliv, dokonce i u Hindenburga.

Ve jménu boje proti komunistům a vymýcení marxismu Hitler chytře ovládl všechny německé státy, včetně Hamburku a Bavorska. Recept byl jednoduchý: SA konaly teror, vláda vydala centrální správu státu ve jménu ochrany obyvatel. Bavorský ministr vnitra byla takto vytažen z postele a mučen. Předseda hnutí „Bavorští katoličtí farmáři“ si stěžoval v dopise Hindenburgovi, že je to horší teror než za vlády komunistů. Bezvýsledně. Ostatně prezident se definitivně přitiskl k Hitlerově kurzu během inaugurace nově zvoleného Reichstagu. Celá akce byla pečlivě připravená Goebbelsem. Hitler zde řečnil tak podlézavě vůči bývalému maršálovi, až ho dojal k slzám. Dokonce i kancléřovi odpůrci měli dojem, že se z něj stal konečně státník. Byl to tragický omyl. Vraždění a mučení pokračovalo v takové míře, že si sami nacisté uvědomovali, že to musejí začít dělat jinak. Proto byl už na jaře 1933 založen pod Himmlerovým vedením koncentrační tábor v Dachau, který měl sloužit k těmto účelům.

Mezitím se do NSDAP hrnulo tak mnoho nových členů, že to začalo vadit samotnému vedení strany a na nějakou dobu bylo nabírání členů zastaveno. I tak jsou čísla výmluvná: 30. ledna bylo ve straně 850 tisíc členů, o tři měsíce později přibyly celkem dva miliony. Lidé tímto způsobem hledali osobní výhody. Kolovaly na tohle téma i vtipy. V každém případě zavření NSDAP pro nové členy přispělo k růstu počtu SA-manů: v lednu 1933 půl milionu, v létě 1934 o 4 miliony více.

Dalším Hitlerovým krokem po volbách bylo získat od parlamentu absolutní moc. Dokonce i na úkor prezidenta. K tomuto účelu připravený zákon potřeboval ovšem dvoutřetinovou, ústavní většinu, kterou nacisté ani s podporou dalších vládních stran neměli (dokonce ani s ohledem na to, že komunistické mandáty propadly). Sociální demokraté, zastrašování jednotkami SA přímo v jednacím sále, zákon odmítli. Hitler se rozzuřil a veřejně vzkázal, že jejich podporu ani nechce a že si moc mohl vzít i sám, ale je tak velkorysý, že dává šanci parlamentu. Tento jeho výstup byl pokládán režimem za vrchol řečnického a politického umění, ačkoli v něm jen ukázal svou pravou tvář. Přes velké spory uvnitř katolické strany Centrum její poslanci nakonec jako jeden muž zákon podpořili. Tím bylo dosaženo ústavní většiny a tím také došlo k definitivnímu konci výmarské republiky. Hitler měl v rukou absolutní moc.

Hindenburg s vývojem souhlasil, vnímal ho jako naplnění cesty k velkému a silnému Německu, která si vyžaduje občas krvavá, rázná řešení. Zastal se Hitlera i při vládou organizovaném bojkotu židovských obchodů, kanceláří atd., který měl být podle kancléře reakcí na velké demonstrace v Británii a USA proti násilí nacistického režimu vůči lidem židovského původu. Hitler tento několikadenní bojkot prosadil navzdory obavám některých ministrů z toho, že to poškodí ekonomiku. S čím měl prezident větší problém, to byl zákaz pro lidi židovského původu vykonávat vybrané profese, protože mu to přišlo nespravedlivé vůči židovským veteránům z první světové války. Na to Hitler reagoval vychytralým dopisem, v němž chválí Hindenburgovu šlechetnost a stěžuje si, že by rád sám dal přednost šlechetnosti, kdyby nebyl nucen jednat jinak.

V Německu během jara postupně došlo k zániku všech politických stran kromě NSDAP. Komunisté byli zahnáni do ilegality, socialisté se rozštěpili a ta část, která emigrovala, pak z Československa informovala o mučení, jemuž jsou v Německu vystaveni političtí oponenti vlády (konkrétně šlo akci SA známou jako Köpenicker Blutwoche), což byla záminka k zakázání sociální demokracie jako takové; různé menší konzervativní a nacionalistické strany, včetně té Hugenbergovy, který se zničil tím, že na konferenci v Británii požadoval bývalé německé kolonie, se rozpustily samy, částečně v důsledku odchodu členů do NSDAP; nakonec se rozpustily i katolické strany, zejména s ohledem na bezpečnost svých členů a na to, že Vatikán při vyjednávání s nacistickým režimem přistoupil na požadavek, že kněží nebudou moci být politicky aktivní. Německo se stalo státem jedné strany. Zakládat nebo obnovovat politické strany bylo zakázáno zákonem.

Poslední hrází nacistického režimu mohly být nezávislé odbory se svými čtyřmi miliony členů. Hitler se jich bál. Nicméně odboroví předáci zvolili strategii nikoli konfrontace, ale hledání kompromisu. Vzdali se sociální demokracie a deklarovali, že cílem odborů je za každého režimu hájit zájmy pracujících. Goebbels mezitím pracoval na grandiózních oslavách prvního máje, kam přišlo milion lidí. Odbory byly takto převedeny na státní organizaci a nezávislé odborové centrály byly zlikvidovány násilím.

Nacisté poměrně snadno dostali pod svou kontrolu noviny, kulturu a univerzity. Pálení knih na univerzitách 10. května bylo organizované studenty s podporou univerzitních vedení. Jenže ve společnosti zhruba po roce od nástupu nacistů k moci začalo být cítit rozčarování. Zejména z nepotismu a korupce. Ekonomika se mírně zlepšovala, částečně asi i díky Hitlerově asi miliardě marek do politiky zaměstnanosti. Začaly se realizovat starší a na nacistech nezávislé projekty dálnic. Nicméně prioritou bylo vyzbrojení armády: přes 4 miliardy ročně.

Zrovna armáda byla ovšem v prekérní situaci, protože vedení SA chtělo pokračovat v revoluci a Röhm se nebál ani poměrně agresivní rétoriky. Zejména veřejně požadoval, aby se SA staly skutečnou armádou a naopak z armády aby byly učiněny milice pro vnitřní potřebu. Hitler stál jasně za armádou a s Röhmem hrál nějakou dobu hru nepřímého veřejného vyhrožování a soukromých ubezpečení o loajalitě. Hitler měl uvnitř vedení SA svého informátora, který přinášel zpráva o Röhmově nenávisti k Führerovi. Napětí uvnitř nacistického hnutí bylo podnětem pro kroužek mladých politiků kolem Papena, aby vicekancléř pronesl na univerzitě v Magdeburku projev, v němž zaútočil na brutalitu Hitlerova režimu. Policie, gestapo, armádní tajné služby pak vytvořily smyšlené spiknutí Papena s Röhmem, Strasserem, Schleicherem a francouzskou ambasádou, které se stalo záminkou pro tzv. Noc dlouhých nožů na přelomu června a července roku 1934.

Hitler osobně brzy ráno 30. června v doprovodu ozbrojených jednotek vtrhl do pensionu, kam Röhm a další členové vedení SA byli kancléřem pozváni k jednání. Röhm i další potentáti byli ještě v posteli. Hitler byl hysterický a řval na Röhma, který ho ospale zdravil, že je zatčený. V posteli vratislavského policejního prezidenta byl nalezen mladý muž. Hitler o homosexuálním chování Röhma a jeho okolí věděl, nicméně dlouho se odmítal tímto zabývat. Nyní toho bylo využito propagandou. Röhm pak byl zavražděn v Dachau. Povražděno bylo ovšem nejen mnoho lidí z vedení SA, ale také lidé kolem Papena, generál Schleicher a jeho žena, Georg Strasser atd. Papen byl jen internován a Hitlerovi se rychle podřídil. Napsal mu omluvný dopis vlastně hned po svém projevu v Magdeburku.

Noc dlouhých nožů měla ve veřejnosti pozitivní odezvu. Hitler se opět projevil jako muž činu a zachránce, navíc oddíly SA nebyly oblíbené. Druhého srpna 1934 umírá Hindenburg. Hitler ho ještě stihne na smrtelné posteli při vědomí. Po maršálovi zůstane sepsaná politická závěť, která vyslovuje jasnou podporu Hitlerovu režimu (v soukromém dopise pak Hitlera žádá, aby zavedl ve vhodné chvíli zase monarchii). Nic více si nacisté nemohli přát. Hitler nakonec na Goebbelsovo naléhání souhlasí s tím, že funkce prezidenta zanikne a jeho pravomoci přejdou na něj jako kancléře a Führera. Referendum 17. srpna (v jeho předvečer Hindenburgův syn Oskar Hitlera podpoří v rádiu před celým národem) tento krok drtivou většinou schválí: při téměř 96 procentní účasti získal návrh podporu téměř 90 procent voličů. Thomas Mann je v exilu příjemně překvapen, že to není 100 procent národa.