Zvětšující se propast mezi silami vůle

12. 4. 2024

čas čtení 10 minut
Slabost nepřátelských mocností ve vztahu ke Spojeným státům by nás neměla odvádět od jejich velmi zřejmé výhody v ochotě provádět rozhodné, i když riskantní strategie, píše Connor Fiddler.

Jednoho neobvykle teplého říjnového dne roku 1937 se prezident Franklin D. Roosevelt stal středem pozornosti, když křtil nový most Outer Drive Bridge v Chicagu. Zatímco Roosevelt mluvil, Itálie Benita Mussoliniho upevňovala své dobytí Etiopie, nacistické Německo připravovalo své plány na kontinentální nadvládu a japonská císařská vojska pochodovala Pekingem. Roosevelt prohlašuje, že "se bohužel zdá, že je pravda, že se šíří epidemie světového bezpráví. [A] když se začne šířit epidemie fyzické nemoci, komunita schválí opatření a připojí se ke karanténě pacientů..." Navzdory Rooseveltově výzvě ke "karanténě" agresivních zemí se Spojeným státům nepodařilo podniknout rozhodné kroky.

Walter Lippman v roce 1937 napsal: "Fašistické mocnosti, i když jsou potenciálně slabší než my ostatní, jsou ve skutečnosti silnější, protože mají vůli bojovat za to, co chtějí, a my ji nemáme." Neschopnost spojeneckých mocností včas, jednotně a rozhodně zasáhnout proti fašistickým zemím povzbudila jejich agresi a vyústila ve světovou válku. Stejně jako v roce 1937 se Spojeným státům a jejich spojencům nedaří sebrat dostatek vůle, aby se vyrovnali svým protivníkům.

Co dělá zemi mocnou?

Od univerzitních poslucháren až po konferenční místnosti Pentagonu se hodnocení národní moci obvykle zaměřuje na snadno měřitelné ekonomické, vojenské a politické ukazatele. HDP národa, průměrný národní důchod, roční výdaje na obranu, celkový počet lodí, investice do výzkumu a vývoje a počet smluvních spojenců, to vše se může promítnout do hrubé síly národa. V každém soupeření budou při určování vítěze rozhodující srovnávací měřítka ekonomické, vojenské a politické moci. Hrubá národní moc však může vyprávět jen část příběhu. Síla vůle musí být přijata jako kategorie národní moci.

Sílu vůle lze definovat jako kombinaci strategie a trvalého odhodlání při její realizaci. Země s nejvyšším stupněm vůle bývají země, které usilují o revizi a dominanci nad mezinárodním systémem. V moderním kontextu jsou tyto národy vůdčími autoritářskými mocnostmi, které si přejí skoncovat s americkou převahou. Usilují o svět bezpečný pro autoritářství. Budování tohoto světa vyžaduje strategickou iniciativu, rozhodné jednání a agresivní taktiku.

Téměř sto let po vzestupu nacistického Německa, fašistické Itálie a imperiálního Japonska odhalila nová kohorta revizionistických národů svůj dostatek vůle se stále nebezpečnějšími důsledky. Síla vůle Číny, Ruska a Íránu je umocněna jejich klesající nebo vrcholící materiální mocí. S tím, jak jejich ekonomiky zpomalují, se zmenšují příležitosti k realizaci jejich revizionistických cílů. V důsledku toho se cítí nuceni jednat. Vzhledem k tomu, že jejich ekonomická a vojenská moc nadále klesá, bude to pravděpodobně mít za následek větší autoritářskou vůli. Spojené státy nemohou doufat, že upadající autoritářská ekonomická moc povede k bezpečnějšímu světu. Ve skutečnosti je pravděpodobnější opak.

Síla vůle

Hrůzy 2. světové války povzbudily Washington, aby byl aktivnější ve světových záležitostech. Po celá desetiletí si Spojené státy udržovaly dostatečnou vůli k zadržování Sovětského svazu a čelení komunistickému postupu v zahraničí. Od kolapsu Sovětského svazu až do relativně nedávné doby si američtí politici užívali prázdnin od autoritářského revizionismu. Bez drtivé autoritářské moci, jež by se Spojeným státům mohla vyrovnat, se stali samolibými. Ruská invaze do Gruzie v roce 2008 a na Krym v roce 2014 vyvolala jen malý odpor Západu. Snaha Washingtonu o dohodu s Íránem ohledně jeho jaderného zbrojního programu jen odměnila politiku Teheránu. A konečně, desetiletí amerického angažmá v Číně posílila její predátorské praktiky. Politici už léta nedokážou pochopit rostoucí hrozbu ze strany těchto zemí, zčásti kvůli americkému náskoku v ekonomických, vojenských a politických ukazatelích. Ti kdo rozhodují jen zřídka počítali se stále se zvětšující propastí ve vůli. Roky americké nečinnosti vytvořily pro tyto revizionistické země špatnou strukturu pobídek. Jakmile jejich materiální síla začne vrcholit, jejich vůle zrychlí. Washington se začal vyhýbat riziku a propast v síle vůle se zvětšuje.

Rusko slouží jako ukázkový příklad ambiciózního revizionistického státu. Rusko už léta používá agresivní taktiku, aby zpochybnilo americkou dominanci v Evropě. Touha ruského prezidenta Vladimira Putina pohltit Ukrajinu je již dlouhou dobu součástí jeho a ruské velké strategie a nyní se ji snaží realizovat. Zatímco Rusko je mocnější zemí než Ukrajina, ruská moc je ve srovnání se spojenou silou Spojených států a jejich spojenců trpasličí. V předvečer ruské invaze Rusko disponovalo HDP ve výši 2,2 bilionu dolarů, ve srovnání s ekonomikou Evropské unie ve výši téměř 17 bilionů dolarů.

Rusko se sice chlubí poměrně schopnou armádou, ale ve srovnání s kombinovanou silou NATO stále bledne. V roce 2024 budou kombinované výdaje na obranu členů NATO činit přibližně 1,1 bilionu dolarů. Experti předpokládají, že asi 40 % ruských federálních výdajů bude směřovat na armádu, celkem tedy 115 miliard dolarů. Ruská invaze v roce 2022 je dokonalým příkladem toho, že absence drtivé moci nemusí nutně vést k neaktivní zahraniční politice. Díky síle vůle se Kremlu daří neuvěřitelně efektivně shromažďovat zdroje k prosazení své vize impéria. Spojené státy a Evropa už mnoho let váhají, zda se postavit Rusku. Pokračující neúspěch bude mít za následek další ruskou agresi, nikoli její slábnutí.

Mnoho lidí na Blízkém východě zažívá důsledky existence stále motivovanějšího Íránu. Írán stagnuje pod desetiletími ochromujících sankcí, ale to Teheránu nezabránilo v udržování nestability a prosazování své vize regionální hegemonie. Íránská ekonomika je méně než poloviční ve srovnání se saúdskou Arábií a na armádu vynakládá pouhých 7 miliard dolarů, zatímco Rijád 75 miliard dolarů. Přesto Írán, podobně jako Rusko, disponuje odhodláním a strategickým plánováním potřebným k dosažení svých cílů. Navzdory tomu, že je Írán méně mocný, dosáhl strategických zisků financováním šíitských milicí v Iráku, zásobováním Hamásu v Palestině a vyzbrojováním Húsiů v Jemenu. Výsledkem byly téměř neustálé útoky na americké základny, při nichž byli zabiti tři američtí vojáci, ničivý útok Hamásu v Izraeli 7. října a narušení globálních dodavatelských řetězců v důsledku útoků Húsiů v Rudém moři. Washington se nemůže spoléhat na to, že situace na Blízkém východě bude stabilizována íránskou slabostí. Pomalé a nedostatečné reakce Spojených států a jejich partnerů Islámskou republiku jen povzbudily.

A konečně – a to je nejdůležitější – Čína. Na rozdíl od Ruska a Íránu má Čína ve skutečnosti titul téměř rovnocenného konkurenta Spojených států. Si Ťin-pching předložil ambiciózní strategii pro omlazení Číny. Jeho dychtivost učinit z Číny světovou supervelmoc vyvolala stále nebezpečnější prostředí. Bubnování Pekingu o sjednocení Tchaj-wanu, jeho militantní aktivity proti Indii v Himálájích a expanzivní aktivity Číny v Jihočínském moři, to vše demonstruje snahu Číny uskutečnit svou velkou revizi. Ještě znepokojivější je stav ekonomiky. Vzhledem k demografickým změnám a zvratu volnotržních reforem se předpokládá, že čínská ekonomika dosáhne vrcholu a bude klesat. Pokud se trendy udrží, Si Ťin-pchingova příležitost uskutečnit omlazení se začne uzavírat. To nepovede k usedlejší Číně. Jak naznačuje případ Ruska, ve skutečnosti to zvýší sílu vůle Pekingu, což učiní Čínu nebezpečnější. Spojené státy by se měly připravit na Čínu, která bude ochotnější jednat.

Mnozí na Západě uznali klesající tvrdou moc našich protivníků. Pokud se současné ekonomické, demografické a geopolitické trendy udrží, revizionistické země budou v nadcházejících desetiletích podstatně méně efektivní. Vzhledem k těmto trendům mají naši protivníci uzavřený prostor k jednání. Nedávný nárůst vůle musí být vyrovnán Spojenými státy a jejich partnery, než se události rozvinou.

Směrem k novému čistému hodnocení

V jedné bílé knize za druhou politici varují před hrozbami, které revizionistické mocnosti představují. V Kongresu bude mnoho volených představitelů mluvit tvrdě o Číně, Rusku a Íránu, ale nepodaří se jim uzákonit "tvrdou" politiku. Odhodlání Washingtonu čelit této výzvě je nedostatečné. Politici příliš váhají s tím, aby podnikli smělé a rozhodné kroky, což vede k měsíce odkládaným rozhodnutím. Spojené státy a jejich partneři si sice do značné míry uvědomují, v jak nebezpečné době žijeme, ale rozpočtové priority naznačují, že hrozby neberou dostatečně vážně. Celkově vzato, revizionistické mocnosti jsou relativně slabé. Chybí jim ekonomická, vojenská a politická moc Spojených států a jejich partnerů. Díky své slabosti, stejně jako v roce 1937, sdílejí hojnost vůle. Politici si musí uvědomit, že síla vůle je strategickým zdrojem, a nespoléhat se pouze na tradiční formy čistého hodnocení. Nepřevzetí iniciativy s sebou ponese nepřijatelně vysoké náklady a následky mohou být tragické.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
1457

Diskuse

Obsah vydání | 16. 4. 2024