Milion chvilek pro demokracii je součástí problému

11. 6. 2020 / Daniel Veselý

Jistě, můžeme namítnout, že přece nemůžeme porovnávat odlišné sociopolitické zázemí a dějinnou zkušenost České republiky a Spojených států, jenže v konečném výsledku je to zcela lhostejné. Pokud jde o ostrý nesouhlas s mocenskou zvůlí, nelze postupovat v rukavičkách. Jestliže se deziluze, vztek a frustrace umocněné tvrdým dopadem pandemie a rozsáhlým propouštěním ve Spojených státech staly roznětkou masového odporu zdola, česká společnost je dlouhodobě apatická, bez šmrncu, a patrně by nechala na sobě i dříví štípat. Jenže co naplat, důležité jsou konkrétní výsledky občanských aktivit.

Mocným hraje do karet také vrtkavá epidemiologická situace, jak ukazují byrokratické zmatky před srazem chvilkařů na Staroměstském náměstí, avšak spontánní americké protesty se rozhořely navzdory mnohem závažnějšímu zdravotnímu riziku. Milion chvilek měl přitom dva roky na to, aby alespoň něčeho hmatatelného dosáhl. Nadto měl v rukávu hned několik trumfů, především sympatie značné části české veřejnosti i klasických sdělovacích prostředků a bublající nespokojenost s politickým směřováním České republiky. 

Komentátor Petr Honzejk si všímá toho, že aktivity spolku mají v reálném světě spíše opačný efekt: „Chvilkaři chtěli, aby premiér Babiš vyřešil střet zájmů, nebo aby odstoupil. Nevyřešil, neodstoupil. Naopak tlačí zákon, podle nějž by se na něj nepohlíželo jako na osobu ovládající Agrofert. Chtěli, aby premiér odvolal ministryni spravedlnosti Marii Benešovou, která prý ohrožuje nezávislost justice. Neodvolal. Benešová se naopak pustila do soudce, který vládě zatrhl hry s omezováním práv během koronakrize. Chvilkaři také varovali, aby se vládní většina nepokoušela ovládnout média. Pokouší se. Do Rady ČT prošli adepti ve shodě s elaborátem poslance ANO Berkovce, který kádroval kandidáty podle toho, jak Babišovi půjdou na ruku.“

Chvilkařům se však nedá upřít organizační talent, protože žádnému polistopadovému občanskému hnutí se nepodařilo uspořádat statisícové demonstrace. Jde o obrovský potenciál, s nímž už se dá efektivně pracovat. Organizace velkých i malých demonstrací po celé republice vyžaduje obrovské úsilí, nicméně logistické schopnosti ani výčet vládních lumpáren a nesmyslných opatření na odstranění toxických jevů ve společnosti nestačí.

Ani hnutí Black Lives Matter (BLM), které se zformovalo v roce 2013, zpočátku nemělo na růžích ustláno. Obamova vláda v odpověď na občanské nepokoje ve Fergusonu o rok později přistoupila k reformě policejních složek. Tu ale Trumpova vláda zadupala do země. Avšak ani Obamova revize činnosti policejních sborů nešla na dřeň problému, jímž je systémový rasismus a agresivní, a tudíž destruktivní, přístup k hlubokým sociálním a ekonomickým problémům. BLM po šesti letech usilovného aktivismu vstupuje do amerického politického mainstreamu a těší se mezinárodnímu renomé. Teprve čas ukáže, jak s tímto kapitálem naloží. 

Oproti tomu Milion chvilek pro demokracii se až s komickou vervou výhradně zaobírá excesy Babišovy vlády a jeho politické stafáže, jako by snad šlo o fenomény vyrašivší na zelené louce. Kdyby Minář a spol. provedli poctivou analýzu polistopadového společenského neladu, nikdy by tak nekriticky nevzývali tehdejší politické ikony a ani by nepovažovali opoziční strany za lék na stávající neduhy.

Chvilkaři sice otcovsky kárají „demokratickou“ politickou opozici, nicméně stále naivně doufají v její konstruktivní potenciál. Minářův apel na to, aby lidé „volili, volili a volili“ vyznívá zoufale, když spousta lidí prostě nemá koho volit a další zase nevěří, že by jednou za čtyři roky mohli u urny něco změnit. Navíc přílišný důraz na to, aby lidé volili v politickém systému, jenž je zralý na totální demontáž, odvádí pozornost od radikálního rozboru systémových vad a soustavné aktivistické a osvětové práce. Kdyby se BLM výlučně spoléhalo na volby, patrně by se mu nepodařilo prosadit ani Obamovu policejní reformu.

Přitom chvilkařské protesty neexistují ve vzduchoprázdnu, jak ilustrují demonstrace na Blízkém východě a v Latinské Americe na sklonku loňského roku, jakož i dnešní globální protesty proti policejní brutalitě a systémovému rasismu. Existuje však propastný rozdíl mezi radikálním odhodláním a nakažlivou energií Libanonců, Chilanů či Američanů a nemotorností a pustotou chvilkařských dýchánků. A tito lidé rvoucí se za svá práva v mnohem těžších podmínkách, dosáhli alespoň částečné satisfakce.

Ukazuje se, že nekompromisní odsudek neoliberálního kapitalismu – a nikoliv jen některých jeho projevů, jak opatrně činí Milion chvilek pro demokracii – doprovázený vytrvalou drobnou aktivistickou činností a hlasitou rebelií v ulicích, může mocným nahnat strach a přinutit je k reformám. A tento dynamický potenciál nemusí končit pouze u dílčích legislativních opatření, neboť se na něm dá dále stavět.

Slepá chvilkařská víra ve zdiskreditovanou antibabišovskou opozici, potažmo v dysfunkční politický systém, k ničemu kloudnému nevede. Minářův apel na volby jako jediný funkční nástroj občanské moci je škodlivou distrakcí od efektivních strategií, před nimiž se vládnoucí třída třese strachy. Chce-li spolek odstranit po autoritářství pošilhávajícího oligarchu a demokratizovat politické klima v české kotlině, musí vyrazit opačnou cestou. To ale podle mého skromného odhadu v tuto chvíli nepřipadá v úvahu.