Konec poválečné éry: Evropa ruší lidská práva a přiklání se k nelidské brutalitě
27. 12. 2021
"Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem cizinec, a přijali jste mě." - Matoušovo evangelium 25,35.
"Zjistilo se, že jedna dívka, která utrpěla na lodi při cestě přes kanál La Manche popáleniny od benzínu, nebyla v Británii celé dva dny ošetřena, což jí způsobilo jizvy na celý život." - zpráva deníku Guardian o zacházení s uprchlíky v Kentu, 16. prosince.
Pro křesťany je vánoční vyprávění každoroční připomínkou etické povinnosti nabízet pohostinnost cizincům. Vypjaté okolnosti Ježíšova narození v betlémské stáji i následný útěk Svaté rodiny před Herodem do Egypta ztotožňují Krista s obtížnou situací všech, kdo jsou zranitelní, vyhnaní a v nouzi, praví se v redakčním komentáři listu Guardian. Pro nevěřící - většinu z nás v dnešní době - je vždy referenčním bodem mezinárodní právo. Dva tisíce let po Ježíšově životě našel židovsko-křesťanský závazek vůči outsiderovi - vůči tomu, co židovský filozof Emmanuel Levinas nazval tváří druhého "v jeho nahotě a bezbrannosti" - právní vyjádření v podobě úmluvy o uprchlících z roku 1951. Bohužel se zdá, že ve stále izolovanější, do sebe zahleděné době tyto lidské hodnoty jsou likvidovány.
Úmluva o uprchlících z roku 1951 se stala nedílnou součástí poválečné éry a původně nabídla právo na azyl milionům vysídlených lidí v Evropě. Hrůzy totality, dvou světových válek a holocaustu nezvratně formovaly srdce a mysl těch, kteří je prožili a snažili se z nich poučit. Právo hledat a získat útočiště v bezpečné zemi se stalo součástí nové liberální architektury univerzálních práv. O 70 let později však přibývající bariéry a ploty na evropských hranicích svědčí o stále drsnější náladě. S tím, jak se normalizuje pojem "pevnost Evropa", přestává být nedotknutelné právo žádat o azyl, tedy právo na vyjádření a řádné vyslechnutí.
Směr, kterým se ubíráme, se jasně ukázal během nedávné krize na východní hranici Polska s Běloruskem, kdy byly tisíce migrantů z Blízkého východu odraženy vodními děly a obušky. Nejméně 21 lidí tam zemřelo podchlazením v lese v území nikoho. Stovky dalších tajně ukryly odvážné polské rodiny, které riskují trestní stíhání za napomáhání tzv. "nelegální" migraci. Hlavní odpovědnost za tyto otřesné scény nese samozřejmě běloruský prezident Alexandr Lukašenko, jehož rozhodnutí otevřít domnělou cestu do EU si zahrává s životy zoufalých lidí. Evropa však místo toho, aby reagovala morálně a lidsky, přitlačila na pilu.
V říjnu polská nacionalistická vláda schválila zákon, který povoluje tzv. "odsun" žadatelů o azyl, čímž Polsko bezostyšně porušuje Ženevské konvence. Evropská komise sama předložila návrhy, které by zemím umožnily pozastavit ochranu žadatelů o azyl během podobných mimořádných situací. Řecko a Španělsko, které obvinily Turecko, respektive Maroko, z taktiky ve stylu Lukašenka, to jistě vzaly na vědomí. Od Chorvatska až po řecké ostrovy jsou nepřiznané deportace žadatelů o azyl běžné; 12 členských států EU oficiálně požádalo o aktualizaci pravidel upravujících pohyb přes hranice (Schengenský hraniční kodex), aby bylo možné financovat fyzické zábrany, které mají migranty udržet mimo jejich území.
Británie dnes považuje mezinárodní normy rovněž za nepovinné. Vládní návrh zákona o státní příslušnosti a o hranicích usiluje o kriminalizaci žadatelů o azyl překračujících kanál La Manche a o odsun příchozích do středisek pro zpracování žádostí ze třetích zemí, přičemž obě opatření jsou v rozporu s úmluvou z roku 1951. Není divu, že Agnès Callamardová, generální tajemnice Amnesty International, nedávno varovala, že "kousek po kousku likvidujeme veškerou infrastrukturu systému právního státu, která byla vybudována v posledních desetiletích".
Zatvrzení srdcí
K této morální degeneraci dochází pouhých šest let poté, co Angela Merkelová prohlásila, že "to zvládneme", když milion syrských uprchlíků hledal útočiště před občanskou válkou. V té době byl maďarský premiér Viktor Orbán široce odsuzován kvůli stavbě hraničního plotu, který měl uprchlíky udržet mimo Maďarsko. "Právě jsme v Evropě zbourali zdi, neměli bychom je stavět," poznamenal tehdy mluvčí Evropské komise. Ale to bylo tehdy. Zneužití krize z roku 2015 populistickou pravicí nyní sděsí představivost hlavních evropských lídrů, zatímco pokračující neschopnost dohodnout se na společném systému uprchlických kvót dále posunula politický ciferník drakonickým směrem.
Módní pojmy, jako je "hybridní válka", a řeči o rozbití "obchodních modelů" pašeráků lidí legitimizují lhostejnost k osudu zranitelných lidí. Prqvděpodobnost rostoucí migrace v důsledku globálního oteplování ještě situaci zhorší. Polský premiér Mateusz Morawiecki v době střetu s Lukašenkem řekl německým novinám: "Je jasné, že pokud nyní nedokážeme udržet tisíce imigrantů na uzdě ... pokud nebudeme rozhodně chránit a bránit naše hranice, do Evropy se budou snažit dostat stovky milionů lidí z Afriky a Blízkého východu."
Cenu za toto zatvrzení srdcí nevyhnutelně zaplatí hladoví, žízniví, promrzlí a vyhnaní. Abychom si upravili Voltaira, v Británii a v celé Evropě se s nelegálními migranty zachází se záměrně a veřejně projevovanou krutostí, která má ostatní odradit. Začátkem tohoto měsíce v Kentu odsoudil hlavní inspektor věznic Peter Clarke jako nesnesitelné podmínky, v nichž jsou drženy stovky nově příchozích žadatelů o azyl. Vyjádřil se, že jsou nevhodné "dokonce i pro malý počet lidí".
Mezi zadrženými na jižním pobřeží byla i šestnáctiletá dívka trpící popáleninami od benzínu, která byla dva dny ponechána bez ošetření. Švy jejích vlhkých džínů se zařízly do ran a zanechaly trvalé jizvy. V porovnání s utonutím 27 lidí při listopadovém přejezdu malého člunu přes kanál La Manche jde jistě o zanedbatelnou epizodu. Je však příznačná pro dobu, kdy se vytrácí naléhavý humanitární pohled, který byl základem úmluvy o uprchlících. Je třeba pracovat na vytvoření bezpečných a legálních cest a najít řešení, jak se vypořádat s realitou ekonomické migrace v nerovném světě. Ale když jsme přímo konfrontováni s utrpením zranitelného cizince, jedinou etickou reakcí je nabídnout jídlo, pití, teplo a soucit - a vyslechnout jeho příběh. Evropa 21. století, která se tuto lekci naučila před sedmi desetiletími, je v nebezpečí, že na ni nyní zapomene.
Článek v angličtině ZDE
Diskuse