Odkaz Petra Uhla: Socialistický étos a lidská práva patří k sobě

13. 12. 2021

čas čtení 10 minut

Bohumil Kartous:

Zemřel Petr Uhl, vážení návštěvníci Britských listů, pravděpodobně jedna z nejvýraznějších osobností společenského, intelektuálního, politického světa v Československu i v České republice posledních padesáti let. Rádi bychom se ohlédli za jeho životem a jeho přínosem společně s Matějem Metelcem, editorem knihy, sborníku textů s názvem Petr Uhl: Za svobodu je třeba neustále bojovat a Matěj Metelec je zároveň redaktorem kulturní revue A2. Matěji, dobrý den..

Matěj Metelec:

Dobrý den.

Bohumil Kartous:

Mohl byste říct, co byste v tom prvním plánu vybral? Nejsilnější charakteristiku?


Matěj Metelec:

To je to téma té nejrozsáhlejší části knihy,  text Program společenské samosprávy, který vznikal kolektivně. Dejme tomu, že tím hlavním spoluautorem je Jaroslav Suk. To je téma, které se prolíná celým tím dvacetiletím. Téma samosprávy. A po vzniku Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných vystupuje otázka lidských práv a on tam v jednom textu říká, že pochopil, že každá jednotlivá kauza je důležitá, ale i v textech z období osmdesátých  let se pořád to téma samosprávy objevuje.

Způsob myšlení Petra Uhla v něčem vždycky byl hodně praktický. Jednou mi řekl, já jsem celý život něco psal, a je to pravda, ale zároveň, jak je vidět třeba na jeho působení po roce 1989, kdy se stal profesí novinářem, nic delšího a programatického už nikdy nenapsal. Takže promluva do aktuálního dění, angažovanost do všednodenních zápasů a braní se za slabé, což byla řada jeho témat, odsun sudetských Němců, Romové, a tak dále. Když nad tím přemýšlím, jestli by on psal nějaké knihy před tím, kdyby bylo možné rozvíjet politickou činnost třeba v rámci hnutí revoluční mládeže. Byla to vynucená praxe, nějaký ústup, že aspoň ty programové věci chtěl nějak dát dohromady, ta díla, když nebylo možné dělat reálnou politiku.

Bohumil Kartous:
Vy jste vlastně editorem knihy sebraných textů. Proč Petr Uhl? Proč jste se k tomu rozhodl?

Matěj Metelec:

Nám tady po roce 1989 do značné míry chybělo vědomí radikální levicové kontinuity, ale já už bych to dneska nerad zužoval, protože si myslím, že ty vědy spolu dost komunikují a souvisejí. Tradice,  přeryv roku 1989 a devadesátek, hlavně,  toto úplně upozaďovaly, I vnímání Charty bylo lidskoprávní a spíš v kontextu antikomunismu, byť velká část Charty byla levicová a sám Václav Havel jako symbol Charty, byť je to taky dost zkreslující, se definoval někdy až do půlky osmdesátých let jako socialista. Čím je člověk starší, tak tím potřebu kontinuity, návaznosti, vnímá silněji. A to, že ty texty Petra Uhla a toho prostředí nikdy nevyšly, byť mu vyšly dvě autobiografické knihy, je neuvěřitelná lacuna v českém politickém myšlení. Program společenské samosprávy je největší, nejobsáhlejší a nejpromyšlenější dílo, text nějaké společenské alternativy, jaký v československém disentu vůbec vznikl. A vůbec se o tom nemluvilo a málokdo to kromě odborníků, kteří se tím obdobím zabývají, ví.

A já když jsem si někdy na sklonku loňského roku uvědomil, že bude mít letos Petr Uhl osmdesát let., 8. října, letošního roku, takže tady nic takového nevzniklo, tak jsem pojal tu myšlenku, že bych to měl udělat, když se k tomu nikdo za těch třicet let neměl. Já jsem v roce 2017 při příležitosti výročí Charty napsal esej, který se věnoval vztahu Charty a dnešní radikální levice. Bylo tam nějaké prohlášení na závěr, že dnešní radikální levice je v nějakém smyslu dědičkou Charty. A Petr Uhl ten text četl a pak mě pozval. Povídali jsme si o tom a pak jsme se v běhu let nějak potkávali při různých příležitostech. Tak to byl taky jeden z těch impulsů, že pro něj bylo vědomí kontinuity, že dneska jsou lidi, kteří na to chtějí navazovat a kteří to považují za důležité a kteří to vidí v levicových kontextech, v jakých on o těch věcech přemýšlel a jak jednal a nedělají z něj právě to, co se teď po jeho smrti objevovalo ve většině nekrologů v médiích, “bojovníka proti komunismu”. Což je nálepka. On by asi dnes souhlasil, že bojoval proti diktatuře komunistické strany, ale nikoliv proti komunismu.

Bohumil Kartous:

V roce 2016 Petr Uhl prohlásil, že nepovažuje sociální demokracii v její podobě tehdy a Komunistickou stranu Čech a Moravy taktéž za levicové strany. To znamená, že kontinuita závisela skutečně na těch, kteří autenticky zastávali podobné názory, a tím se dostávám k samosprávě a k centralizovanému řízení, protože to je otázka, která se samozřejmě promítá i do současnosti, s ohledem řekněme na politickou a ekonomickou správu našeho světa. Není to myšlenka, která by jakkoliv utrpěla. Časem naopak získává na vysoké důležitosti. Jakým způsobem v České republice je to, o čem jsme se bavili, to znamená odkaz Petra Uhla, v zásadních oblastech, udržitelné? A koho vidíte případně na jeho místě? Kdo by mohl v tom odkazu pokračovat?

Matěj Metelec:

Na jeho místě asi nikdo stanout nemůže. A autenticitu prožitého a zkušenosti asi nahradit nelze, Představy o samosprávnosti, které se formovaly na konci šedesátých let, už jsou dneska těžko uplatnitelné. Vidíme dnešní věci, covid, globální klimatická krize, to jsou výzvy, které je těžko úplně poměřovat představami samosprávy ve fabrikách. Je to problém české levice, který tady je dlouho. Jsou tu nějací lidé v akademii, pro které je tohle důležité, jsou tu nějací aktivisti, ale je to všechno takové hodně roztříštěné, marginalizované. A dneska už ani nejsou levicové parlamentní strany. Ani tradiční politické strany nebyly úplně ozkoušené představami EU o tom, jak má vypadat levicová politická strana a teď se to pole ještě víc zúžilo.

Tak člověk těžko může nebýt skeptický, nebo lehce pesimistický. Asi se bude spíš nějakým způsobem navazovat v oblastech myšlenkových a étosu. Mě hodně mrzelo, že když měl Petr Uhl osmdesát let, ve stínu voleb, které tehdy byly přesně v ten den, tak to tak trochu prošumělo. Našel jsem asi jeden článek v médiích, který ho připomínal. A že musel umřít, aby se připomněl výrazněji nebo širším způsobem.

A tak doufám, nebo rád bych, aby reflexe proběhla teď nějak víc a výrazněji. A aby právě nebyla rámovaná jenom bojem proti komunismu. Doufám, že ta knížka a to, že ty texty tu jsou teď najednou po letech, když to vezmeme z hlediska nějaké oficiality, vlastně poprvé, tomu nějak pomůže. A v podstatě asi se vrátím k tomu, co jsem už říkal. No, že si myslím, potřebujeme trošku přepsat naše vlastní dějiny. Jednak ty předlistopadové. Z hlediska toho, kdo všechno byli odpůrci té diktatury, z jakých pozic proti ní stáli. Ve světle toho pak přepsat nějak i ty polistopadové a kritičtěji nahlédnout na to, do jaké míry nás to tady determinovalo v možnosti vidět paletu politických alternativ. Jako že jsme ji měli fakt velmi velmi úzkou a v něčem ji pořád máme. A tohleto by nám mohlo pomoci ji nějak rozšířit, abychome fakt nebyli pořád jenom nějakým pokračováním těch devadesátek, které nás v tomhletom pořád velmi silně determinují. Myslím si, že tohle je určitě jeden ze zásadních důvodů všech těch věcí, kvůli kterým v politice zvlášť liberální elity tak pláčou a skřípou zuby.

Bohumil Kartous:

Že v tom je osobnost Petra Uhla neopomenutelná, protože on právě představoval živý hlas člověka, který říkal, že jeho pozice je jiná, než jaké bylo převládající ideologické paradigma posledních třiceti let. Stejně tak ale i neustálý boj za větší míru sebeurčení a za práva pro ty, jejichž hlas naopak není tak silný, aby si ho dokázali vydobýt. To patří k důležitým odkazům Petra Uhla a doufám, že kniha jeho textů přispěje těm, kteří se chtějí blíže seznámit s jeho myšlením.

Matěj Metelec:

Socialistický étos a zároveň lidská práva, to je něco, co patří k sobě a tohle Petr Uhl představoval úplně kardinálním způsobem a ve chvíli, kdy zní ty hlasy, že je třeba lidská práva přenechat někomu jinému, tak  si myslím, že právě Petr Uhl životem dokazoval, že ty věci musejí jít ruku v ruce. A že když se jedna z nich opustí, tak tím levice ztrácí podstatnou a definiční část své identity.

Bohumil Kartous:

Závěrečná slova Matěje Metelce, redaktora kulturní revue A2 k odkazu Petra Uhla. Děkuji vám a děkuji i vám, diváci Rozhovorů Britských listů, a těším se příště při nějaké veselejší příležitosti. Na viděnou.

Matěj Metelec:

Díky. Nashle.

0
Vytisknout
5348

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2022