Co všechno bychom si měli umět přiznat?
20. 1. 2022 / Bohumil Kartous
Imigrantská zkáza vyobrazena s lidským rozměrem, cikánská pakáž z děcáku jakbysmet a k tomu homosexuální ideologie ohrožující dospívající mládež. Některé z těchto zločinů29. 12. 2021 / Marek Feigl
(proslovené při bohoslužbách 3. října 2021 v Husově sboru ve Voticích)
(Zasláno Britským listům v reakci na tento článek)
Základ kázání: Ř 1,18-32 (Další liturgická čtení: Lv 20,9-16 a Mk 2,23-28 - vše v českém ekumenickém překladu)
Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.
Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil.
Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.
Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.
Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství:
zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů.
Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla;
vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen.
Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený
a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti, a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost.
Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.
Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči,
pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče,
nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování.
Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují. (Ř 1,18-32)
Milé sestry a bratři, milí přítomní,
pokouším se častěji v tomto společenství vykládat odkaz apoštola Pavla, jeho nevšední a osobitou zvěst o Kristu, jak je zachycena v novozákonních dopisech (tzv. epištolách) sepsaných samotným Pavlem či posmrtně jeho žáky. Toto Pavlovo myšlení, jeho porozumění spáse z Kristova ukřižování a Vzkříšení, zakládalo první církev. Bez Pavlova odkazu by nebylo vznikání ani tisícileté zvěstování církve vůbec myslitelné a podle mého soudu mají Pavlovy texty mnoho co říci i současným věřícím v Krista.
Některé Pavlovy myšlenky a formulace jsou naopak zcela poplatné jeho době a jeho přirozenému prostředí – vystihují také něco zajímavého z apoštolovy osobnosti i jeho vlastní současnosti, ale dnes už patří spíše do nějakého muzea. Posílat nějaké myšlenky do muzea nechť tu není pochopeno jako výraz neúcty; muzeum neznamená smetiště. V muzeu uschováváme památky, která mají jisté stáří a také svou cenu, někdy dokonce nevyčíslitelnou cenu. Zacházíme s těmito památkami pietně, obracíme se na ně jako na svědectví o jisté dávné době, abychom se o této dávné době mohli lépe poučit. A vlastně můžeme i relativizovat při prohlížení těchto památek naši současnost. Když za vitrínami muzeí potkáváme rytířská brnění, starožitné nádobí, kroje, domácí vybavení, svátostné předměty nebo střepy pravěké keramiky, zjišťujeme, že i dávno zemřelí obyvatelé minulých staletí měli svou zajímavou každodennost i své specifické strategie života i nacházení štěstí v tomto životě. Těžko bychom se dnes ale do těchto starých obleků nebo brnění oblékali a chodili po městě, těžko bychom v chatrných nádobách z předminulých staletí připravovali nedělní oběd v naší kuchyni. Muzeální hodnotu má i Pavlův biblický text proti homosexualitě a může být jen s podivem, že někteří naši fundamentalističtí současníci považují za možné těmito větami z Epištoly Římanům vytvářet nátlak na homosexuální menšinu, vyhrožovat gayům a lesbám jen na základě jejich sexuální orientace pekelnými tresty, omezovat jejich život v církvích či přistupování ke svátostem nebo jim nerealisticky a netaktně doporučovat život v celibátu.
Věty z počátku Pavlovy Epištoly Římanům představují hlavně svědectví o určitém kulturním šoku, který zakoušel apoštol Pavel při pohledu na rozšířenost a hlavně dostupnost homosexuality v římské i helénské civilizaci. V této civilizaci Pavel misijně působil. Když se podíváme na starověké Středozemí nepředpojatě, vidíme, že vlastně jediní židé se tu vymykají svým rozhořčeným odsuzováním homosexuality: všechny ostatní národy s ní zpravidla nemají žádný problém, široce se tam podobné vztahy vyskytují a praktikují. Židé si zakládají na příkladném rodinném životě a jejich svaté texty podobné výstřelky v sexuální oblasti silně odsuzují a dokonce na tyto aktivity svolávají nejpřísnější tresty: slyšeli jsme ta krvelačná přikázání i v dnešním bohoslužebném čtení ze Třetí knihy Mojžíšovy. Nepředpokládejme však, že oficiální odsuzování homosexuality znamenalo její nepřítomnost v životě židů. Stejně jako ostrá kritika smilstva, nevěry nebo prostituce ve formální židovské morálce neznamená zmizení těchto jevů, ostatně i na stránkách evangelií potkáváme několik prostitutek a všemožné Ježíšovy promluvy o smilstvu (spíše tedy proti smilstvu), které by stěží dávaly smysl, kdyby posluchači a současníci Krista nezakoušeli takto napomínané smilstvo ve svém okolí nebo i ve svých vlastních životech. Akceptování homosexuality u okolních "pohanských" národů však představuje veliké trauma pro Pavlova židovská měřítka etiky i víry.
Pavel nám nabízí před dvěma tisíci lety
následující výklad homosexuálního chování. Nám může znít
zvláštně, avšak v apoštolově židovsky ovlivněném okolí
tento výklad zřejmě rezonoval (a nezapomeňme, že i ti Římané,
římští křesťané, kterým Pavel píše svou epištolu, jsou
přinejmenším ve svém jádru židovskou menšinou v Římě,
společenstvím synagógy). Pavlův výklad zní, že homosexuální
zvrácenost je trestem za pohanský životní styl, trestem za
odmítnutí Hospodina. Ne že homosexuální chování je hříšné
jednání, po kterém má přijít trest - zde na zemi nebo trest
Boží. Pro Pavla už znamená sama homosexualita trest, je pro něj
důsledkem životního chaosu a bloudění pohanských pronárodů.
Kdyby oni znali Hospodina tak příkladně, jako jej poznal židovský
vyvolený národ, nemusela by se jim stávat tak bizarní a pošetilá
věc jako náklonnost ke stejnému pohlaví: "Jejich ženy
(to znamená ženy pohanů) zaměnily přirozený styk za
nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s
ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži
provádějí hanebnosti, a tak sami na sobě dostávají zaslouženou
odplatu za svou scestnost." (Ř 1,26-27) Ano, Pavel chápe
homosexualitu jako degradaci, jako spadnutí pod svou přirozenou
úroveň. Podobně chápe Pavlova židovská výchova jako nedůstojné
chování i modlářství: (Pohané) tvrdí, že jsou moudří,
ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha
za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a
čtvernožců a plazů (Ř 1,22-23) Zde samozřejmě hraje roli
odkaz na druhé z přikázání starozákonního Desatera:
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole
na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému
klanět ani tomu sloužit (Ex 20,3-4). V Epištole Římanům se
tyto motivy slévají do paušalizující kritiky pohanství,
přesněji řečeno jakéhokoli nežidovského náboženství. Pavel
si nepoloží ani otázku, jestli většina pohanů má vůbec
možnost volby - co když nevyznávají židovský monoteismus
jednoduše proto, že o něm nikdy nemohli slyšet? - a pracuje s
konstrukcí, že pohané se pro své pohanství rozhodli zcela
vědomě, vedeni svou zatvrzelostí. Mohli prý Hospodina poznat z
jeho díla, z řádu jeho Stvoření, ale toto poznání dle Pavla
pohané zavrhli, z důvodu své mravní zvrácenosti. Vždyť to,
co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, uvažuje Pavel, Bůh
jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou
neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé
přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha,
ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž
jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se
ocitla ve tmě (Ř 1,19-21).
Protože ale pohané Boha svobodně a zlovolně odmítli, podle Pavla, přihodilo se jim, jako spravedlivá odplata za tento hřích, že muži pak u nich planou žádostivosti k jiným mužům a ženy zase žádostivostí k jiným ženám. Odmítnout Boha znamená uvést svůj život do chaosu, do bloudění, do neštěstí (srov. Ř 1,29-32). To není nikterak hloupá myšlenka, určitě má něco do sebe. Jako projev tohoto pošetilého nešťastného pohanství nebo neznabožství však Pavel dosti zavádějícím způsobem odsoudil kromě jiného také homosexuální vztahy. V tomto Pavlově uvažování dodnes vězí kořeny různých zpozdilých postojů amerického evangelikálního křesťanství, ale i různých mimocírkevních příznivců diskriminace homosexuálů. Ti se totiž domnívají, že takový homosexuál volí toto své chování čistě ze znuděnosti nebo přesycenosti obvykle dostupnými požitky. Že takový homosexuál zkrátka a dobře roupama neví coby a proto se uchyluje k nestandardnímu, zpovykanému pohlavnímu chování.
Apoštol Pavel, stejně jako židé i jiní jeho současníci v prvním století nemohl mnoho vědět o medicíně, o psychologii, psychiatrii a sexuologii. Nemějme proto Pavlovi za zlé jeho dobově podmíněné úvahy o tom, jak to s homosexuálním chováním a vztahem homosexuality k Bohu je; pronikavost Pavlova zvěstování spočívá v něčem jiném než ve vztahu k vědeckému poznání dobovému i současnému. Lékařská věda moderní doby konstatovala a doložila, že homosexuál nemá ve svém chování možnost volby, často uvědomováním si této své odlišnosti trpí, zvláště v mladém věku a trápí se také tím, co jeho emocím a způsobu života řeknou rodina a okolí. Nemáme právo homosexuálovi ubližovat ještě tím, že budeme bezmyšlenkovitě opakovat dva tisíce let starý výklad apoštola Pavla, jak je tu zájem o stejné pohlaví projevem špatného poznání Boha a lehkomyslně dovozovat, že pokud se homosexuálův vztah k Bohu zlepší, s radostí bude žít heterosexuálním způsobem života. Vědy o člověku včetně medicíny se tohoto výkladu zřekly už před řadou desetiletí, v roce 1990 lékaři homosexualitu po dlouhodobých interních diskusích vyškrtli z mezinárodního seznamu chorob, aby zároveň zamítli myšlenku nějaké změnitelnosti této vrozené sexuální orientace. Z hlediska medicíny už nelze homosexualitu definovat ani jako "úchylku", pouze jako menšinovou orientaci, de facto vkusovou záležitost – ne snad závažnější, než když někdo má rád čočku nebo nesnáší čočku. Novější přírodní věda navíc doložila, že homosexualitu nelze pokládát ani za nějaký postoj takzvaně "odporující přírodě", protože se podařilo v přírodě pozorovat různé projevy homosexuality u savců i ptáků. Dokonce takto vědci vícekrát doložili, že dvojice samečků nebo dvojice samiček odchovaly i osiřelé mládě.
Nevšední zvěstující texty sv. Pavla neumenšuje, že Pavel podléhal v některých svých vyjádřeních různým dobovým omezením. I ty představují zajímavou památku křesťanského myšlení. Starožitné památky se však nejenom že nehodí k všednodennímu použití v našich časech; dejme si také pozor, ať se o jejich rohy a ostny nezraňují ti, kteří kráčejí v jejich blízkosti. Amen.
Diskuse