Kázání o homosexualitě

29. 12. 2021 / Marek Feigl

čas čtení 13 minut

(proslovené při bohoslužbách 3. října 2021 v Husově sboru ve Voticích)

(Zasláno Britským listům v reakci na tento článek)

Základ kázání: Ř 1,18-32 (Další liturgická čtení: Lv 20,9-16 a Mk 2,23-28 - vše v českém ekumenickém překladu)

  • Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.

  • Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil.

 

  • Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.

  • Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.

  • Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství:

  • zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů.

  • Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla;

  • vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen.

  • Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený

  • a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti, a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost.

  • Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.

  • Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči,

  • pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče,

  • nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování.

  • Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují. (Ř 1,18-32)



Milé sestry a bratři, milí přítomní,

pokouším se častěji v tomto společenství vykládat odkaz apoštola Pavla, jeho nevšední a osobitou zvěst o Kristu, jak je zachycena v novozákonních dopisech (tzv. epištolách) sepsaných samotným Pavlem či posmrtně jeho žáky. Toto Pavlovo myšlení, jeho porozumění spáse z Kristova ukřižování a Vzkříšení, zakládalo první církev. Bez Pavlova odkazu by nebylo vznikání ani tisícileté zvěstování církve vůbec myslitelné a podle mého soudu mají Pavlovy texty mnoho co říci i současným věřícím v Krista.

Některé Pavlovy myšlenky a formulace jsou naopak zcela poplatné jeho době a jeho přirozenému prostředí – vystihují také něco zajímavého z apoštolovy osobnosti i jeho vlastní současnosti, ale dnes už patří spíše do nějakého muzea. Posílat nějaké myšlenky do muzea nechť tu není pochopeno jako výraz neúcty; muzeum neznamená smetiště. V muzeu uschováváme památky, která mají jisté stáří a také svou cenu, někdy dokonce nevyčíslitelnou cenu. Zacházíme s těmito památkami pietně, obracíme se na ně jako na svědectví o jisté dávné době, abychom se o této dávné době mohli lépe poučit. A vlastně můžeme i relativizovat při prohlížení těchto památek naši současnost. Když za vitrínami muzeí potkáváme rytířská brnění, starožitné nádobí, kroje, domácí vybavení, svátostné předměty nebo střepy pravěké keramiky, zjišťujeme, že i dávno zemřelí obyvatelé minulých staletí měli svou zajímavou každodennost i své specifické strategie života i nacházení štěstí v tomto životě. Těžko bychom se dnes ale do těchto starých obleků nebo brnění oblékali a chodili po městě, těžko bychom v chatrných nádobách z předminulých staletí připravovali nedělní oběd v naší kuchyni. Muzeální hodnotu má i Pavlův biblický text proti homosexualitě a může být jen s podivem, že někteří naši fundamentalističtí současníci považují za možné těmito větami z Epištoly Římanům vytvářet nátlak na homosexuální menšinu, vyhrožovat gayům a lesbám jen na základě jejich sexuální orientace pekelnými tresty, omezovat jejich život v církvích či přistupování ke svátostem nebo jim nerealisticky a netaktně doporučovat život v celibátu.

Věty z počátku Pavlovy Epištoly Římanům představují hlavně svědectví o určitém kulturním šoku, který zakoušel apoštol Pavel při pohledu na rozšířenost a hlavně dostupnost homosexuality v římské i helénské civilizaci. V této civilizaci Pavel misijně působil. Když se podíváme na starověké Středozemí nepředpojatě, vidíme, že vlastně jediní židé se tu vymykají svým rozhořčeným odsuzováním homosexuality: všechny ostatní národy s ní zpravidla nemají žádný problém, široce se tam podobné vztahy vyskytují a praktikují. Židé si zakládají na příkladném rodinném životě a jejich svaté texty podobné výstřelky v sexuální oblasti silně odsuzují a dokonce na tyto aktivity svolávají nejpřísnější tresty: slyšeli jsme ta krvelačná přikázání i v dnešním bohoslužebném čtení ze Třetí knihy Mojžíšovy. Nepředpokládejme však, že oficiální odsuzování homosexuality znamenalo její nepřítomnost v životě židů. Stejně jako ostrá kritika smilstva, nevěry nebo prostituce ve formální židovské morálce neznamená zmizení těchto jevů, ostatně i na stránkách evangelií potkáváme několik prostitutek a všemožné Ježíšovy promluvy o smilstvu (spíše tedy proti smilstvu), které by stěží dávaly smysl, kdyby posluchači a současníci Krista nezakoušeli takto napomínané smilstvo ve svém okolí nebo i ve svých vlastních životech. Akceptování homosexuality u okolních "pohanských" národů však představuje veliké trauma pro Pavlova židovská měřítka etiky i víry.

Pavel nám nabízí před dvěma tisíci lety následující výklad homosexuálního chování. Nám může znít zvláštně, avšak v apoštolově židovsky ovlivněném okolí tento výklad zřejmě rezonoval (a nezapomeňme, že i ti Římané, římští křesťané, kterým Pavel píše svou epištolu, jsou přinejmenším ve svém jádru židovskou menšinou v Římě, společenstvím synagógy). Pavlův výklad zní, že homosexuální zvrácenost je trestem za pohanský životní styl, trestem za odmítnutí Hospodina. Ne že homosexuální chování je hříšné jednání, po kterém má přijít trest - zde na zemi nebo trest Boží. Pro Pavla už znamená sama homosexualita trest, je pro něj důsledkem životního chaosu a bloudění pohanských pronárodů. Kdyby oni znali Hospodina tak příkladně, jako jej poznal židovský vyvolený národ, nemusela by se jim stávat tak bizarní a pošetilá věc jako náklonnost ke stejnému pohlaví: "Jejich ženy (to znamená ženy pohanů) zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti, a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost." (Ř 1,26-27) Ano, Pavel chápe homosexualitu jako degradaci, jako spadnutí pod svou přirozenou úroveň. Podobně chápe Pavlova židovská výchova jako nedůstojné chování i modlářství: (Pohané) tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů (Ř 1,22-23) Zde samozřejmě hraje roli odkaz na druhé z přikázání starozákonního Desatera: Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit (Ex 20,3-4). V Epištole Římanům se tyto motivy slévají do paušalizující kritiky pohanství, přesněji řečeno jakéhokoli nežidovského náboženství. Pavel si nepoloží ani otázku, jestli většina pohanů má vůbec možnost volby - co když nevyznávají židovský monoteismus jednoduše proto, že o něm nikdy nemohli slyšet? - a pracuje s konstrukcí, že pohané se pro své pohanství rozhodli zcela vědomě, vedeni svou zatvrzelostí. Mohli prý Hospodina poznat z jeho díla, z řádu jeho Stvoření, ale toto poznání dle Pavla pohané zavrhli, z důvodu své mravní zvrácenosti. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, uvažuje Pavel, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě (Ř 1,19-21).

Protože ale pohané Boha svobodně a zlovolně odmítli, podle Pavla, přihodilo se jim, jako spravedlivá odplata za tento hřích, že muži pak u nich planou žádostivosti k jiným mužům a ženy zase žádostivostí k jiným ženám. Odmítnout Boha znamená uvést svůj život do chaosu, do bloudění, do neštěstí (srov. Ř 1,29-32). To není nikterak hloupá myšlenka, určitě má něco do sebe. Jako projev tohoto pošetilého nešťastného pohanství nebo neznabožství však Pavel dosti zavádějícím způsobem odsoudil kromě jiného také homosexuální vztahy. V tomto Pavlově uvažování dodnes vězí kořeny různých zpozdilých postojů amerického evangelikálního křesťanství, ale i různých mimocírkevních příznivců diskriminace homosexuálů. Ti se totiž domnívají, že takový homosexuál volí toto své chování čistě ze znuděnosti nebo přesycenosti obvykle dostupnými požitky. Že takový homosexuál zkrátka a dobře roupama neví coby a proto se uchyluje k nestandardnímu, zpovykanému pohlavnímu chování.

Apoštol Pavel, stejně jako židé i jiní jeho současníci v prvním století nemohl mnoho vědět o medicíně, o psychologii, psychiatrii a sexuologii. Nemějme proto Pavlovi za zlé jeho dobově podmíněné úvahy o tom, jak to s homosexuálním chováním a vztahem homosexuality k Bohu je; pronikavost Pavlova zvěstování spočívá v něčem jiném než ve vztahu k vědeckému poznání dobovému i současnému. Lékařská věda moderní doby konstatovala a doložila, že homosexuál nemá ve svém chování možnost volby, často uvědomováním si této své odlišnosti trpí, zvláště v mladém věku a trápí se také tím, co jeho emocím a způsobu života řeknou rodina a okolí. Nemáme právo homosexuálovi ubližovat ještě tím, že budeme bezmyšlenkovitě opakovat dva tisíce let starý výklad apoštola Pavla, jak je tu zájem o stejné pohlaví projevem špatného poznání Boha a lehkomyslně dovozovat, že pokud se homosexuálův vztah k Bohu zlepší, s radostí bude žít heterosexuálním způsobem života. Vědy o člověku včetně medicíny se tohoto výkladu zřekly už před řadou desetiletí, v roce 1990 lékaři homosexualitu po dlouhodobých interních diskusích vyškrtli z mezinárodního seznamu chorob, aby zároveň zamítli myšlenku nějaké změnitelnosti této vrozené sexuální orientace. Z hlediska medicíny už nelze homosexualitu definovat ani jako "úchylku", pouze jako menšinovou orientaci, de facto vkusovou záležitost – ne snad závažnější, než když někdo má rád čočku nebo nesnáší čočku. Novější přírodní věda navíc doložila, že homosexualitu nelze pokládát ani za nějaký postoj takzvaně "odporující přírodě", protože se podařilo v přírodě pozorovat různé projevy homosexuality u savců i ptáků. Dokonce takto vědci vícekrát doložili, že dvojice samečků nebo dvojice samiček odchovaly i osiřelé mládě.

Nevšední zvěstující texty sv. Pavla neumenšuje, že Pavel podléhal v některých svých vyjádřeních různým dobovým omezením. I ty představují zajímavou památku křesťanského myšlení. Starožitné památky se však nejenom že nehodí k všednodennímu použití v našich časech; dejme si také pozor, ať se o jejich rohy a ostny nezraňují ti, kteří kráčejí v jejich blízkosti. Amen.

-2
Vytisknout
3954

Diskuse

Obsah vydání | 4. 1. 2022