Patří songun do Evropy?

29. 12. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut
  • Již mnoho let je velice pochybné, zda si Evropa může dovolit se jakýmkoliv způsobem integrovat se Severní Koreou na steroidech. 

Ještě než se Vladimir Putin stal ruským prezidentem, Moskva vyslala vojska do Gruzie, Moldavska nebo Čečenska. Stejně tak dovolila svým "dobrovolníkům", aby se beztrestně zapojili do vraždění muslimů v Bosně.


Ministrem zahraničí byl tehdy Andrej Vladimirovič Kozyrev, který již v roce 1992 varoval západní představitele před návratem siloviků dočasně oslabených podílem na protigorbačovském puči v roce 1991. 26. prosince letošního roku mohli ruští posluchači výjimečně slyšet Kozyrevův hlas na rozhlasové stanici Echo Moskvy.

"Žádné NATO nás neohrožuje, V Evropě nás nikdo neohrožuje. Z definice to mají být naši partneři, přátelé, a je třeba se s nimi integrovat, aniž bychom ztratili svou národní specifičnost."

Kozyrev tohle říká v okamžiku, kdy jeho země s ekonomikou velikosti Itálie udržuje největší zásoby jaderných zbraní na světě, největší tankové vojsko na světě, v ukrajinském pohraničí drží nejméně 52 samostatných praporních bojových skupin, které dokázala mobilizovat během 3-4 měsíců.

Říká to v situaci, kdy se NATO 20 let věnovalo optimalizaci sil pro expediční operace v rozvojových zemích a ani jedna jeho armáda není co do výzbroje, doktríny, nebo třeba jen taktických postupů a návyků personálu sebeméně připravena na konflikt v Evropě. V podmínkách, kdy se ani jedna evropská armáda nedokáže postavit ruským konvenčním silám co se týče úrovně vedení "radioelektronického boje", vycvičenosti, vybavení těžkou výzbrojí, protiletadlovými zbraněmi nebo dělostřelecké podpory, a kdy všechny tyto armády, ale zejména německý Bundeswehr, který by měl být jádrem evropské obrany, fatálně zaostávají, pokud jde o hypotetické "válečné zásoby" nebo pohotovost jednotek.

I samotná Ukrajina udržuje početnější tankové jednotky než Německo, Francie, Británie, Itálie a Španělsko dohromady. (Ukrajina disponuje více jak 2 000 tanků, zmíněné armády mají dohromady operačních 922 tanků). Přitom rozsáhlé protitankové kapacity NATO z 80. let jsou dávno pryč. Počet moderních bitevních vrtulníků po mnoho let klesá - Německo jich bude mít brzy již jen 51, Francie provozuje 40 a Španělsko 24 strojů se slušnou protitankovou kapacitou. Dokonce i Itálie plánuje udržet v provozu více protitankových vrtulníků (staršího modelu Agusta A129) než Německo, a to 59. Zásoby moderních přesně naváděných protitankových zbraní (ať už určených pro vzdušné nebo pozemní nasazení) jsou všude velice omezené, pro větší konflikt naprosto nedostatečné - a prakticky žádná západní armáda již neprovozuje ani klasické protitankové kanóny, které by do jisté míry mohly nedostatek přesné protitankové munice suplovat. (AČR zakoupila celkem 3 - slovy tři - americké protitankové systémy Javelin.) Se zákazem kazetové munice pro letectvo a dělostřelectvo, který jsme coby aktivisté za kontrolu obchodu se zbraněmi z humanitárních důvodů vylobovali na přelomu století, a při chybějící kompenzaci tohoto faktu v oblasti přesně naváděné munice není dnes v Evropě nic, co by dokázalo zastavit 13 000 ruských tanků, pokud náhodou šéfovi Kremlu přeskočí.

Mnoho se v posledních letech hovoří o evropské "strategické autonomii" či dokonce "strategické suverenitě", ale v rovině vojenských kapacit těmto líbivým pohádkám neodpovídá takřka nic. Zcela bez Američanů NATO zvládne nanejvýš ještě mírové operace v nepříliš geograficky vzdálených afrických státech. A Američané, třebaže se velice problematickým způsobem zbavili zbytkové vojenské přítomnosti v Afghánistánu a totéž plánují v Iráku, mají i tak plné ruce práce na jiných místech glóbu než je Evropa - především v indopacifické oblasti, potenciálně ale stále i na Blízkém východě.

Kdyby to NATO jako celek myslelo vážně byť jen s úpornou obranou východního křídla aliance, pozorovali bychom masivní investice do obrněných jednotek a do protitankových zbraní. Viděli bychom, jak jsou v České republice hromadně zesilovány silniční mosty, z nichž naprostá většina má nosnost do 50 tun a pro soudobé tanky jsou tedy nepoužitelné. (Ne, typ T-72M4CZ není soudobý tank.)

To všechno Kreml pochopitelně velmi dobře ví.

S dominancí siloviků v ruské politice, kterou zpečetil nástup bývalého agenta Putina do Kremlu v roce 1999, a u vědomí faktu, že "dohnat a předehnat Západ" v ekonomice nebude možné dokonce ani v podmínkách kapitalismu, nastoupila v Moskvě orientace, kterou bychom mohli pracovně označit jako "songun light".

"Songun" (선군 정치) od roku 1994 oficiálně označuje doktrínu již mnoho let předtím fakticky platnou v Severní Koreji. Podle ní je nejdůležitějším centrem moci ve státě armáda a obecně celý bezpečnostní aparát, který má mít absolutní přednost před všemi dalšími možnými prioritami severokorejské politiky, včetně ekonomického rozvoje a životních potřeb obyvatelstva.

Dnešní Rusko, které už šetří i na prestižním kosmickém programu, ale zbrojit je ochotno na dluh, samozřejmě zatím ještě nedosáhlo takových vznešených met severokorejské politiky, jako je výroba strategických raket v podmínkách hladomoru a odkázanosti obyvatelstva na mezinárodní humanitární pomoc. Avšak co není, může být. Během několika posledních let životní úroveň běžného Rusa klesla o více jak 10 % a vláda ještě dávno předtím, než Západ začal hovořit o možnosti nových sankcí kvůli ohrožování Ukrajiny, oznámila poddaným, že napřesrok opět zdraží doslova vše.

Není sice pravděpodobné, že by Moskva dohnala íránského spojence, který v roce 2022 plánuje jen svým Revolučním gardám vyplatit výrazně více peněz na zbrojení, než kolik dostanou k dispozici všechny vojenské instituce v Izraeli dohromady, ale to ani není třeba. Ruský vojenský náskok před NATO je díky dekádám špatných západních investic, přetrvávající byrokratické setrvačnosti a indolenci politiků tak velký, že dříve než za 5, ale spíše za 10 let se jej teď rozhodně dohnat nepodaří.

Do té doby má Moskva čas. Může Evropu vydírat díky její závislosti na dodávkách energetických surovin, kterou podplacení němečtí politici zaslepeně prohloubili podporou baltských plynovodů, a vojenskou převahou, na niž Evropa nemá a ještě dlouho nebude mít odpověď.

Jednu věc ovšem Evropa může udělat už nyní.

Rozmyslet si velmi důkladně, jestli songun je něco, co lze jakkoliv integrovat do jakýchsi společných institucionálních struktur. Nebo zda je lepší rovnou se smířit s novou železnou oponou, která zůstane stažena až do doby, kdy v Moskvě přijde k moci někdo více podobný Andreji Kozyrevovi než Vladimiru Putinovi.

0
Vytisknout
9818

Diskuse

Obsah vydání | 3. 1. 2022