Rusko je pitomec světa

6. 10. 2022 / Jiří Hlavenka

čas čtení 14 minut
Představme si, jaké by mohlo Rusko být, kdyby… Země impozantní už svou velikostí. Země s tisíci kilometry nedotčené přírody, s množstvím a pestrostí přírodních krás jako žádná jiná - Rusko není jen nehostinná Sibiř, ale má obrovské oblasti mírného klimatu v jižní části, velehory Kavkaz či Altaj; pestrost doslova kontinentálního rozměru. Etnicky nesmírně rozrůzněná země může nabídnout bohatost národů a etnik s prastarými kořeny a zvyky, v jižní části pak kulturu říší podstatně starobylejších než je naše evropská. Země, která dala lidstvu velké umělce i vědce a může v tom dále pokračovat. Země, která může svou spiritualitou být vítanou změnou pro ty, kteří jsou už trochu přesyceni západní racionálností. Země skutečně bohatá ve všech ohledech - taková, která jednu půlku světa je schopna nakrmit a druhou zaplavit surovinami a energetickými zdroji. Kdyby Rusko nebylo tím čím je, mohl to být skutečně jeden z lídrů dnešního světa. Má k tomu všechny předpoklady a možnosti.

Dobře, tak to se jim úplně nepovedlo.

Pak tedy Rusko mělo nakročeno k cestě standardní orientální kleptokracie, jakých jsou po světě desítky. Tedy země, kde se u moci nedemokraticky udržuje vládce hrabající mocně pro sebe a pro své blízké, ale který současně ví, že jeho poddaní musí být přiměřeně spokojení, aby neprovedli revoluci, a poskytují jim přiměřený blahobyt i možnosti seberealizace, nezapomínají na nutný rozvoj země. Rusko možná chvilku touto zemí - “not great, not terrible” bylo.

No, tak to se jim taky nepovedlo.

Rusko jde třetí cestou. Stává se pitomcem světa, jakému není rovno. Země bohatá jako žádná jiná je vlastně chudá: její bohatství nedorazilo k občanům, ale přelilo se do miliardových jachet hrstičky magnátů. Jakž-takž prosperující jsou velká města, ale obrovský ruský venkov je jedna velká bída. Proslavená ruská spiritualita se realizuje ve válčení. “Svatou” není v dnešním Rusku lidská duše, ale válka. Válka je hlavní téma od mládí až po hrob; do uniformiček se navlékají děti s dudlíkem v puse, válka se opěvuje a oslavuje, hrdinou země není učitel nebo humanitární pracovník, ale někdo, který zabil hodně jiných lidí. Televize jede každý den na hlavním programu válku. Miliardy, které produkuje obrovská ruská země, se přetvářejí v lepší tanky, nikoli v lepší školy.

A všudypřítomná oslava války jako “toho velkého v ruských dějinách” se bohužel proměnila ve válku opravdovou. Přepadení sousedního státu, který měl být papírově pětkrát až desetkrát slabší (nejspíš i byl!) se pro agresora vyvíjí až tak neuvěřitelně neslavně, že se Rusko z otrapy stává skutečným pitomcem.

Třídenní speciální operace trvá osmý měsíc.

Rusko v ní ztratilo polovinu sil, kterou do bojů roky chystalo, připravovalo, uvádělo do bojeschopnosti.
Právě tak přišlo o polovinu pracně přichystaných zbraní, vyráběných desítky let.

Možná polovinu z této poloviny neztratilo v boji, ale jednoduše si ji protivník vzal, odtáhl na traktoru, opravil a vesele ji používá proti nim.

Tzv. druhá nejsilnější armáda světa prokazuje ohromující neschopnost. Žádné chytré a překvapivé manévry, žádná chytrá taktika - jen vystřílet všechno z dálky dělostřelectvem, plošně, “sektorově”, jak říkají sami Rusové, pak zpustošený sektor obsadit, posunout děla a pokračovat.

Tímto způsobem Rusko přišlo během pár měsíců o většinu své dělostřelecké munice, kterou hromadilo po 30-40 let (!); zprávy uvádějí, že koncem roku bude už zřejmě bez nábojů.

Ani vzdáleně není schopno ztracenou techniku doplňovat: dle dostupných údajů je schopno vyrobit asi jeden tank denně, přichází jich přitom cca o deset denně. U sofistikovanější techniky (letadla, vrtulníky) je to ještě horší. Přišlo o 9 000 kusů těžké techniky, za půl roku! Neuvěřitelné číslo.

Přes stovky miliard z ropy a plynu jejich armáda spoléhá na produkty 40 - 50 let staré. Tankovému vojsku dominují tanky T-72 a T-80 (dvojčíslí označuje roky vzniku!); těch mají deset tisíc. Novějšího typu z roku 1990, tedy “pouze” 32 let starého mají jen 200, a úplně nejnovějšího tanku (“Armata”), kterého podle plánů už dnes měli mít 2 300 kusů, mají spíš jednotky a nejspíš ne moc funkčních.

Na výrobu sofistikovaných zbraní postrádají vlastní technologie. Nemají vlastní vyspělou strojařinu, o digitálních technologiích ani nemluvě. Ve všem jsou závislí na Západu - tom Západu, který chtějí zničit.

Dobrý plán!

Ale tak je tomu u pitomce světa se vším. Umí dobře plánovat plány. Plnit je už neumějí. “Speciální vojenská operace” měla za cíl posílit moc, věhlas a sílu Ruska. Místo toho dokázala pravý opak:

a) Jejich vojenská síla se dramaticky smrskla: to co 40 let budovali, je během šesti měsíců pryč.

b) Chtěli oslabit jednotu západní Evropy, místo toho ji dramaticky posílili. Celý Západ je jednotně proti Rusku; před šesti měsíci nebyl.

c) Chtěli oslabit NATO, místo toho jej posílili o dva špičkové nové členy.

d) Chtěli dostat Evropu na kolena v závislosti na ruském plynu a ropě. Místo toho se Evropa dokázala z této závislosti v rekordním čase vymanit (během šesti měsíců snížila závislost na plynu z 40% na 8%, a jedeme dál).

e) Svou dementní akcí naprosto “umlčeli” evropské pacifisty (zhusta placené z ruských peněz) a znásobili investice západoevropských zemí do obranné techniky.

f) Ze sousední Ukrajiny, která dlouhodobě byla Rusku docela nakloněná a přátelská, si vytvořili totálně nepřátelský stát. Co si pitomec světa myslel, že jej ukrajinský národ bude milovat, když na něj bude házet bomby?

g) Výrazně oslabil efekt dezinformační “války”: té jediné, ve které byli vlastně slušně úspěšní.

h) Ani tu válku nejsou schopní vést, s odpuštěním, “slušně”: na obsazených územích se dopouštějí šílených zvěrstev, čímž samozřejmě zuřivou nenávist protivníka dramaticky zvyšují. (Úplně stejnou chybu dělal Hitler.)

i) Naživo prokázali neschopnost ruských ozbrojených sil - ukázali celému světu, jak jsou vlastně slabí. Dezorganizace, chaos, špatné velení, špatné vybavení, špatná morálka, špatné všechno.

j) Rusko přišlo o respekt a strach, které ve světě ještě nedávno vyvolávalo. Už se jich nikdo nebojí.

k) Jejich lhaní, které bylo dříve považováno za “diplomatické šachy”, se stává až dětinským - asi jako když klouček s upatlanou hubou a rukama říká, že tu Nutellu fakt nesnědl on. Putin, Lavrov, Šojgu nebo Medvěděv něco řeknou - a svět se jen řehtá. Potupa.

l) Ukázkové pitomství předvádějí v tzv. mobilizaci. Spustí ji příliš pozdě - na frontách už prohrávají, čas vycvičit armádu nemají, takže posílají do boje “maso”. V organizaci jsou úděsné zmatky: jsou “pravidla” pro mobilizaci, nikdo je nedodržuje. Nemají pro mobilizované výbavu - vojáci si to mají splašit někde sami. Svět se směje.

m) Přes zfalšovaná “referenda” připojí obsazená území k Rusku, ale po pár dnech řeknou, že nevědí co vlastně připojili a musí to zjistit. Což je problém, protože “připojená” území se každý den zmenšují… Připojení a “referenda” neuznají ani jejich vazalové - lež je příliš očividná.

n) Skutečný velký geopolitický soupeř Ruska, kterým nejsou USA, ale Čína, se můž radovat: Rusko pro Čínu (4300 km dlouhá společná hranice!) bude snadnou ekonomickou kořistí. Bude to Čína, ne USA nebo jiná země, která ekonomicky zkolonizuje Rusko, hlavně jeho na suroviny bohatý východ.

o) dá se očekávat emancipační úsilí dalších národů, které Rusko za velkou cenu ještě drží v napůl poslušnosti, napůl područí. Bělorusové svrhnou Lukašenka, takže přijde o další “evropskou” část impéria. Probudí se kavkazské státy, i maličká Moldávie se zbaví Rusů, kteří “vysírají” v Podněstří.

p) Pokud si Ukrajina vezme zpátky Krym (což je ale s otazníkem), vezme si zpět Sevastopol a Rusko přijde o svou zdaleka nejdůležitější námořní základnu.

q) Ukrajinská armáda bude tak dobře početná, vycvičená, vyzbrojená a motivovaná, že země po skončení války brzy vstoupí do NATO a stane se po USA jejím vojensky nejsilnějším členem (!). 

Pitomče v Kremlu, díky!

Putin kdysi prohlásil, že rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou tragédií jeho země. Lze konstatovat, že už to není právda, protože největší geopolitickou tragédií země je - Putin. Převzal zemi sice menší než byl Sovětský svaz, ale stále silnou a vlivnou - stále velmoc. Předá ji svému nástupci jako zemi mocensky i vojensky slabou, doničenou, zchudlou, jako zemi-pitomce. A dost možná v situaci, kdy se začne dále rozpadat.

—---------------------------------------

Rusko 1941, Rusko 2022

Jak je vůbec možné, že k tomu došlo? Srovnejme si to s krutou stalinskou dobou ve dvacátých až čtyřicátých letech minulého století. Přes represivní režim země ekonomicky dramaticky posílila - prošla industrializací a dostala se mezi průmyslově silné země světa. Dobrý hospodářský růst i přes masivní zbrojení země ukazovala i v prvních poválečných dekádách. Následovala pak “brežněvovská” stagnace (jeden z důvodů rozpadu země), krátký a velmi prudký propad po rozpadu SSSR a přechodu na “tržní” ekonomiku, a pak slušný růst ekonomické výkonnosti, který ale nebyl doprovázen všeobecnou prosperitou a celkovým zkulturňováním se země - až k dnešku.

Myslím že podstatné jsou dva faktory: "normalizace” a ropné prokletí.

1/ Normalizace je věc, kterou dobře známe i z naší země. Od pamětníků poválečných let (například i od mých rodičů) pamatuji a vzpomínám, že to byla doba, která sice byla v mnoha ohledech příšerná, ale “aspoň jsme se snažili”. Bylo dost lidí, kteří věřili tomu, že jsme na cestě k lepšímu světu a pracovali. Jenomže toto časem vyprchalo (u nás velmi silně rokem 1968, v Rusku i jinde spíš průběžně): ukázalo se, že náš systém je mizerný a zoufale prohrává. Propast mezi východem a západem se stále zvětšovala - viděl to každý, i zarytý bolševik. Režimy stály na lži, protože nemohly říci pravdu - proto se muselo pořád tvrdit, že černé je bílé, ač každý věděl, jak to je a na vnitřní korupci. “Ideje” byly mrtvé, přesto že je denně hlásal rozhlas, televize a noviny. Na studiích v letech 1983-88 si nepamatuju jednoho jediného člověka ve svém okolí, z mnoha stovek, který by věřil tomu co mu vykládá režim. Vládnoucí garnituře sice nikdo nevěřil ani jediné slovo, ale lidé drželi hubu. Stát úplně ztratil důvěru a lidé pak opustili morálku, věhlasným mottem se stalo “kdo nekrade, okrádá rodinu”. Nebyl to bonmot, ale realita života. Toto postihlo všechny země tzv. “socialistického tábora” a nepochybuju, že to v Rusku nebylo jiné.

Tento “život ve lži”, který ale v Rusku jeho rozpadem neskončil, ale po krátké přetržce pokračoval dále a v posledních letech ještě přidal na intenzitě. To znamená nevyhnutelně nejen ekonomickou stagnaci, danou všeobecnou lhostejností, nesnažením se, rezignací na jakékoli úsilí (nepočítám-li zlodějny), ale jeho důsledkem je také obrovský rozdíl mezi plány (předstíráním plánů) a realitou. Něco jiného se říká a dočista něco jiného se dělá. Poznal jsem to osobně z roční vojenské služby: na každou minutu dne vojáka existovaly plány napsané na obrovských plachtách, kde se předepisovalo, co se cvičí, učí, dělá, pod tím podpisy lidí zaručující se se to děje. Ve skutečnosti se nedělo vůbec nic. Ani minuta ocvičená, ani minuta odučená. Kdo to nepoznal na vlastní kůži, neuvěří. Dokonale věřím, že takhle vypadá Rusko dneska a že to je vlastně klíč k pochopení, proč ruská armáda je tak příšerně neschopná.

2/ Druhý zajímavý a méně známý jev je ropné prokletí. Je odpozorováno, že pokud má nedemokratická země bohatá a lukrativní naleziště (celkem čehokoli), nevede to obvykle k jejímu rozkvětu, ale naopak k úpadku. Důvod je jednoduchý. Pokud chcete v normální zemi zbohatnout a mít se lépe, tak musíte tvrdě pracovat: něco vymyslet, něco vyrobit, poskytnout lepší produkt nebo službu než konkurent. Musíte se tedy hrozně snažit, vzdělávat, neustále vylepšovat - je to motor, který pak pohání celou společnost, protože celá je takto nastavená, funguje to napříč a všude.

Ale pokud jste “těžařská” země, tak nejsnazší cesta ke zbohatnutí je někde něco navrtat a pak jenom koukat jak se sypou rublíky. Máte-li vedle těžké cesty k dispozici tu snadnou, zvolíte tu snadnou. A máme zde obrázek ruské ekonomiky: její lídři se nesnaží, protože nemusejí. Něco navrtají nebo vykopou, pak to prodají, profit. Pochopitelně jsou to také otevřené dveře státní korupci: vše co je pod zemí, je přirozeně státní, tedy je to nejsnazší cesta, jak si stát zabezpečí svou vrstvu bohatých lidí (dá jim k tomu přičuchnout) a jak si je udrží v poslušnosti (může jim to kdykoli sebrat). Ale nikdo se nesnaží - teče to samo. Podle tohoto vzoru dnes ruská společnost funguje: neznamená to že nic nevyrábí, Rusko je hodně industriální, není ale tlačena k tomu, aby se zlepšovala, aby soutěžila s těmi nejlepšími na světě, chybí motivace. Jednodušší je stát se součástí režimu a získat někde podíl ze surovinové kořisti.

Až se budou psát novodobé dějiny Ruska, bude to právě pozdní putinovská éra figurovat jako doba největšího zmaru, úpadku a rozvratu státu.

Autor publikoval text na sociální síti.

3
Vytisknout
5202

Diskuse

Obsah vydání | 11. 10. 2022