"V tak složité situaci nebyli Rusové ani v roce 1941. Ani jaderné zbraně jim nepomohou"

5. 10. 2022

čas čtení 20 minut
Cílem Ruska už není vyhrát válku. Jde o to zalepit nejhorší díry na frontě a vůbec pokračovat ve vojenských operacích bez kompromisů. Grzegorz Sroczyński hovoří s analytikem tajných služeb Jarosławem Wolskim.

Grzegorz Sroczyński: Jak to dopadne s válkou?

Jarosław Wolski: Během letních prázdnin Rusové ztratili tolik techniky a spotřebovali tolik munice, že už ji konvenčně nevyhrají.

Všeobecná mobilizace to nezmění?

Měli s ní zpoždění 390 dní. Podle vlastní vojenské doktríny by měli koncem loňského jara zahájit všeobecnou mobilizaci, sestavit 1,5 milionovou armádu a zaútočit na Ukrajinu. Neudělali to z politických a sociálních důvodů - a především proto, že zcela špatně odhadli připravenost ukrajinské armády k obraně státu. Nyní se snaží provést jakousi pozdní mobilizaci, ale cílem není tuto válku vyhrát.

Ne?

Jde o to, zalepit ty nejhorší díry a být schopen pokračovat ve vojenských operacích zcela bez kompromisů. Síly a prostředky, které Rusové v současnosti nashromáždili, jim neumožňují ani doplňovat ztráty a střídat jednotky. Plošná mobilizace situaci zlepší, ale nelze očekávat žádné zázraky, protože její logika je zcela narušena.

V jakém smyslu je narušena?

Je to zcela v rozporu s operačními pravidly ruské armády. Existuje více typů "mobilizačních jednotek", tedy těch, které nejsou připraveny k akci v době míru a je třeba je "mobilizovat" – co je pojem z vojenského slangu. Některé útvary mají připraveno 70 % personálu a techniky, jiné jsou obsazeny z 20-30 %, existují i ​​tzv. kostrové útvary vůbec neobsazené, tedy v podstatě výstrojní základny, které je třeba ještě doplňovat vojáky, a to chce čas. Rusové si ani ve svých nejčernějších snech nedokázali představit, že během půlroční války budou muset "mobilizovat".

Ale co se tím mění?

Slovo nepořádek nestačí. Někteří z instruktorů již byli na Ukrajině zraněni, zabiti nebo pohřešováni. Některé jednotky, které měly být kompletovány během všeobecné mobilizace, byly zbaveny vybavení. A jak nyní "zmobilizovat" jednotku, která je po šesti měsících války zbavena velitelského štábu a techniky?

Protože v jedné jednotce chybí polovina tanků, v jiné kamiony a v další poslali velitele na frontu?

Ano. Proces mobilizace bude neuvěřitelně narušen. Tak složitou situaci neměli Rusové ani v roce 1941, protože tehdy začali mobilizovat dříve a Němci zasáhli zhruba jednu třetinu realizovaného harmonogramu. Současná situace - s jejich armádní strukturou - je patrně nejhorší možná, protože lidé, technika a jednotky, které mají iniciovat mobilizaci, byly použity na Ukrajině. Jednotky "druhé mobilizační kategorie" – teoreticky ty lepší s novější výbavou – ji vůbec nemají.

Vybavení existuje na papíře, ne v reálném životě?

Jinak. Je na papíře a většinou je i v reálném životě. Ve skladu stojí tanky, ale komponenty z nich byly odstraněny.

Proč?

Protože je někdo něco potřeboval. Vojenská vozidla – i když se nepoužívají – by měla být čas od času opravena. Rusové ročně opravili 280 tanků. Až na to, že nejnovější tanky s nulovým počtem najetých kilometrů byly repasovány mobilizačními tanky. Někdo vzal peníze za nové díly a dodal staré, odstraněné z válečné techniky. Nyní se ukazuje, že v tancích přidělených k mobilizačním jednotkám nejsou žádné takové triviální věci jako motory, pásy, stabilizátory děl, mířidla, radiostanice.

A co s tím udělají?

Budou mít chaos. Místo přidělení mobilizovaných záložníků k jejich jednotkám je pošlou rovnou na frontu. Včasná mobilizace je v ruském systému důležitá ještě z jednoho důvodu. Jejich systém je založen na mobilizovaných záložnících, kteří sbírají rozbité vybavení a opravují ho. Protože zatím nedošlo k mobilizaci, tyto jednotky pro polní opravu se vůbec nerozvíjely. Ignorovali to. A to je jeden z hlavních důvodů, proč se jim na Ukrajině tak špatně daří. Odtud hory opuštěných tanků, houfnic a nákladních aut na trasách nájezdů ruských obrněných kolon.

Protože když Ukrajina není skutečná země, proč tam posílat dobře vybavenou armádu?

Ignorovali Ukrajince a zaplatili za to neúspěchem kyjevské operace – úžasné z hlediska vojenské historie.

Dobře, ale teď jsme o mnoho měsíců dál. Nic s tím neudělali?

Dělali. Záložáky zbavili techniků, elektrikářů, svářečů – různými způsoby je povzbuzovali – a během bojů na zákrutu Severského Donce se snažili znovu vytvořit schopnost evakuovat a opravovat zařízení. V malé míře se to povedlo, ale co už, když úplně nabourali logistiku. Ukrajinci ji změnili v marmeládu díky raketometům HIMARS.

Logistika? To je?

Krevní oběh každé války, protože jde o dodávky munice, paliva, náhradních dílů, potravinových přídělů. Rusové spoléhali na síť velkých skladů a na silniční dopravu, která využívá především lidské síly. To, co v armádách NATO dělá náklaďák s výložníkem, který naloží a vyloží kontejner nebo palety, co pak jedou na vysokozdvižných vozících, v Rusku provádí stádo polootroků v uniformách, kteří musí všechno vozit z přepravní plochy vozidla. To vyžaduje několikrát více času a desetkrát více lidí. Ukrajinci - jak dostali HIMARSy - zničili velké sklady za frontovou linií, což znamenalo, že Rusové museli sklady posunout dál a navíc založit patnáct malých místo jednoho velkého. To zase vyžaduje ještě více lidí a více kamionů, které nemají. Výsledkem je, že se jejich zásobovací systém začal úplně hroutit. Ne do té míry, že by prohráli válku, ale ztratili schopnost provádět relativně rychle jakoukoli akci. Dovolte mi zopakovat: Putinem vyhlášená mobilizace nemá tuto válku vojensky vyhrát konvenčními prostředky, ale zaplnit nejhorší mezery a umožnit mu nekompromitovat se až do konce.

Takže teď by je Ukrajinci mohli úplně vytlačit?

Ne tak rychle. V Charkivě dosáhli Ukrajinci ohromujícího strategického a politického úspěchu, byla to skvělá operace, která se jednou dostane do vojenských učebnic. Ukrajinci ale zahájili ofenzivu i v Chersonu – neúspěšnou, o které všichni hanebně mlčí. Propaganda tuto porážku zahalila do příběhu, že šlo pouze o oklamání Rusů, že ofenzíva byla předstíraná atd. Nebyla předstíraná. Pravdou je, že operace byly provedeny s ještě většími silami než charkovská ofenzíva a skončily děsivými ukrajinskými ztrátami. Byly brigády, které ztratily více než polovinu stavu – většinou raněné, protože zabito jich bylo naštěstí málo. To ukazuje, jak obtížná může být útočná akce. Pokud tuto zkušenost přeneseme do další fáze války – představíme si například pokus o prolomení ruského koridoru z Krymu do Rostova na Donu – tak tam budou problémy o řád větší. Jsou Ukrajinci dostatečně silní, aby provedli další takové operace? Ano, ale nese to velké riziko. (K průlomu na chersonské frontě došlo až toto pondělí, po pořízení rozhovoru - pozn. KD.)

Tak co dál?

Bohužel válka bude pokračovat. A ještě to bude hodně krvavé. A pak začnou nějaká jednání.

Noam Chomsky říká: "Postoj USA je, že válka by měla trvat co nejdéle, protože bude nadále vážně oslabovat Rusko, takže byste neměli vyjednávat s Putinem, je založeno na poněkud zvláštním předpokladu, že tváří v tvář porážce si Putin v klidu sbalí kufry a odejde do důchodu."

A?

Bude se podle vás slábnoucí a do rohu zahnané Rusko chovat racionálně, nebo začne kousat?

To je těžká otázka. Je třeba si uvědomit, že k vyjednání míru je zapotřebí vůle dvou stran. Pokud se jedna strana úplně vzdá, pak je situace jednodušší. Ale pokud ne, pak je nezbytná prognóza. Rusové museli dozrát k myšlence, že tuto válku nevyhrají a pravděpodobně vyslali signály, že by byli ochotni vzdát se některých dobytých území výměnou za mírová jednání. Ale na ukrajinské straně není absolutně žádná vůle dát Rusům koridor z Krymu do Rostova, vzdát se Chersonské oblasti, souhlasit se ztrátou 20 % území. Primárně ve společnosti taková vůle neexistuje. Ukrajinská ulice roztrhá na kusy každého ukrajinského politika, který něco takového navrhne. Armáda zaplatila za obranu země monstrózní daň v krvi a ukrajinští politici pravděpodobně nebudou mít žádný manévrovací prostor. Není tedy čas na jednání.

Mnoho komentátorů v Polsku a USA říká asi toto: Nevyjednávat s Putinem, nechat Rusko vykrvácet, ať se toto impérium konečně rozpadne, pak se Rusové vrátí k rozumu. Přihlásil byste se k něčemu takovému?

Podle mého názoru jsem vždy polskocentrický a z hlediska zájmů polského státu by tato válka měla pokračovat a měla by Rusko vykrvácet. Takže ano, ano, podpořil bych to. Ale říkám to s hanbou a smutkem, protože vím, co to pro Ukrajinu a Ukrajince znamená: Zemi v troskách, další desítky tisíc zraněných a zabitých. Znamená to také další exodus lidí. Ukrajina se vylidní, ztratí svou ekonomiku a hlavním příjemcem tohoto exodu lidí z Ukrajiny budeme my a naše ekonomika. Je těžké o tom všem mluvit tak přímočaře a chladně.

Noam Chomsky a mnoho dalších zase říkají: Hola, hola, prašťte se do hlavy, pokud Putin prohraje příliš a bude se cítit osobně ohrožen, předvede nám nějaké hrozné jaderné číslo. "To není bluf."

Je třeba mít na paměti, že zájmy Spojených států a evropských členů NATO se mírně liší. USA vysílají touto válkou silný signál Číňanům: "Podívejte se, co se děje s Ruskem, a přesto jsme se ani vojensky nezapojili, posíláme pouze vybavení. Podívejte se, co se může stát, když zaútočíte na Tchaj-wan." Kolem Číny se vytvořila protičínská koalice, která je odhodlaná bránit Tchaj-wan stejně jako některé země NATO zastavit Rusy. Sousedé Číny, stejně jako sousedé Ruska, věří, že po Tchaj-wanu budou další na řadě.

Ptal jsem se trochu na něco jiného.

Vím, na co ses ptal. A já odpovídám: Podle jaderné doktríny Ruska, kterou si sami sepsali, nemůže Putin zahájit jaderný úder proti Ukrajině. Není pro to žádný podklad.

"Jaderná válka nebyla tak blízko 60 let" - píše Jędrzej Bielecki na titulce "Rzepy". Tohle není novinář, který by se proslavil šířením paniky.

Přál bych si, aby to zaznělo jednoznačně: Rusové v současnosti nemají sílu a prostředky na efektivní útoky na země NATO. Jakákoli konvenční agrese Ruska v tuto chvíli nepřichází v úvahu. Pokud někdo tvrdí opak, je to jen obchodník se strachem.

Ale naše obavy se netýkají konvenční agrese, ale jaderné agrese. Je jedno, jestli se ptáte v bazaru nebo v redakci velkých novin – lidé mají podobné obavy.

Vím. Šlo mi o to, ukončit všechny ty hloupé historky, že nás Rusko může napadnout na podzim nebo za tři roky. No, nemůže, protože nemá sílu. Na druhou stranu, pokud jde o jadernou problematiku, lidová moudrost na bazaru přesně čte to, co vidí i analytici, tedy že Rusko má nyní v podstatě jedinou výhodu: Strategické raketové síly. Ale jsou takovým štítem pro Rusko, odtud jejich velmi specifická role v ruských ozbrojených silách. Rusové zacházejí s jadernými zbraněmi jako s garantem celistvosti státu. A záruka, že nikdo silnější než oni – například Čínská lidová republika – je nenapadne. Mají jasně napsané situace, kdy mohou použít jaderné zbraně a paradoxně ruská jaderná doktrína je doktrína obranná: Zbraně lze použít pouze tehdy, když je ohrožena existence státu nebo když byl zahájen útok na velitelská centra. Nejde o to, že by Rusové podle své vlastní doktríny mohli vířit jadernými zbraněmi doleva a doprava, jak to Putin považuje za vhodné. Například Francie má mnohem nižší práh pro použití jaderných zbraní. Slavný "deeskalující jaderný úder" – tento termín nedávno udělal docela kariéru – napsala do své doktríny Francie, nikoli Rusko.

Deeskalující úder?

Jde o zasažení sekundárního cíle na nepřátelském území malou jadernou náloží, což by teoreticky mělo vést k eskalaci, ale v praxi to protivníka vyděsí natolik, že ho donutí vyjednávat, tedy deeskaluje.

A?

Nějak nevidím, že by to Rusko provedlo.

Koneckonců Putin okupovaná území začlenil do Ruské federace a nyní bude jakákoli raketa HIMARS odpálená za frontovou linií Ruskem považována za útok na vlastní území. Navíc pomocí zbraní dodaných NATO. Není to v jaderné doktríně?

To do toho nezapadá. Těžko to spojovat s ohrožením existence státu. Samozřejmě musíme mít na paměti, že posuzujeme racionalitu země, která bez váhání použila chemické zbraně na území členů NATO a otrávila Sergeje Skripala a provedla operaci tajných služeb s cílem vyhodit do povětří muniční sklad v České republice. Taková země má trochu jiné pojetí toho, co je v mezinárodních vztazích racionální a přípustné. Pokud se ale budou držet doktrinálních ustanovení Ruské federace, nemohou použít současnou situaci jako záminku k použití jaderných zbraní.

Zpanikařený vůdce gangu, který se bojí ztráty moci, nedodržuje žádné doktríny a zásady. I ti, kteří byli doposud v gangu.

A to je otázka pro analytiky.

A ty?

I pro mě. Ale podle mého názoru to vypadá takto: Pokud by Putin mohl něčeho dosáhnout takovým jaderným útokem, opakoval by toto číslo donekonečna.

To znamená?

Jde mi o to, že jaderný úder někde na Ukrajině neochromí Západ, protože tady každý ví, že pak Putin v blízké budoucnosti provede totéž někde v pobaltských státech nebo ve Finsku. Nikdy to neskončí, protože Putin tak funguje. NATO tedy nemá na výběr: Putin dostane ráznou odpověď, aby se zvedal z podlahy. Ne jadernou odvetu, ale silnou konvenční odvetu. Signály, které do Kremlu vysílá Bidenova administrativa, jsou jednoznačné.

Ukrajinci zase předpokládají, že země byla natolik zničena, tolik lidí zemřelo, že na použití jaderných zbraní tolik nesejde. Jsou odhodlaní a nevyděsí je to. Jedinou brzdou ukrajinského válečného úsilí může být omezení dodávek munice ze zemí NATO a zablokování výměny zpravodajských dat. Ale opakuji: NATO ví, že pokud po případném jaderném útoku na Ukrajině ukáže slabost a něco odpustí, bude mít v blízké budoucnosti tyto věci někde doma.

Jsou informace poskytnuté ukrajinskou stranou, že Rusové přišli o 55 000 vojáků, pravdivé, nebo je to propaganda?

Rusko ztratilo asi 80 000 vojáků. Nyní počítám mrtvé a raněné ze všech druhů vojsk a různých neformálních skupin: Vojska Ruské federace, wagnerovci, žoldáci, těžké ztráty utrpěly armády Doněcké a Luhanské pseudorepubliky. Ale ukrajinské ztráty jsou také velmi vážné. Ukrajinci neuvádějí, že na jednoho zabitého vojáka připadá pět nebo sedm zraněných, takže pokud se bavíme o deseti tisících mrtvých, tak k tomu je třeba připočítat asi sedmdesát tisíc zraněných.

Kolik vojáků má nyní Rusko na Ukrajině? Myslím všechny, včetně wagnerovců a těch dalších podivných skupin.

Do této války je na straně Ruska zapojeno půl milionu lidí. Na jednoho bojovníka v první linii připadají tři nebo čtyři vojáci, kteří jeho snahu podporují. Rusové mají v přímém boji kolem 100 000-120 000 vojáků a asi 400 000 je podporuje – někteří na okupovaných územích a někteří v Rusku.

A kolik vojáků by mělo Rusko mít, aby mohlo pomýšlet na vítězství?

Tato loď před nějakou dobou odjela. Ukrajinci nyní mají armádu v počtu přes 700 tisíc, Rusové by měli mít převahu minimálně dva ku jedné, nejlépe tři ku jedné, tedy vytvořit dvoumilionovou armádu. V oblasti bojů by měli mít minimálně milion vojáků.

Jsou schopni se těmto číslům vůbec přiblížit?

Ano. Při dostatečně dlouhé univerzální mobilizaci se dostanou na úroveň jednoho milionu vojáků. Jenže i Ukrajinci provádějí mobilizaci, kterou zahájili dříve, a brzy se dostanou na úroveň 750 000 rozumně vycvičených a vybavených vojáků. A Rusové dosáhnou milionu, ale bude to trvat dlouho. Ukrajinci doufají, že některé z těchto nových záložníků v bojích semelou, protože Rusko – místo aby vyslalo jednotky mobilizované k plánovanému výcviku – je pošle okamžitě na frontu. A tak se to děje.

Záložníci vyslaní rovnou na frontu jsou beznadějní, že je tak snadné je "rozemlít"?

Jinak. Teorie říká, že voják po pěti letech v civilu toho moc neumí a vyžaduje kompletní výcvik od A do Z. Rusové před válkou každý rok posílali do výcviku 20-40 000 záložníků, což je víceméně stejně fiktivní jako v polské armádě. Ale řekněme, že těch záložníků je za posledních pět let vycvičených asi 160 000. Přidejte k tomu vojáky, kteří armádou v posledních letech prošli. A pak se vlastně pohybujeme kolem milionu. Ale k tomu potřebujete vybavení, důstojníky, komunikaci. Časy Mao Ce-tunga, který řekl, že milion mravenců v armádě zabije i toho nejjedovatějšího hada, jsou pryč.

Proč Rusko nezasáhne Ukrajinu konvenčně vší silou? Koneckonců může aktivovat své letectvo, bombardovat vládní budovy v Kyjevě, bombardovat kritickou infrastrukturu a trasy dodávek zbraní NATO. Proč to Putin neudělá, když může?

Protože to nejde. Ukrajina zdědila po Sovětském svazu druhou nejsilnější protiletadlovou obranu v Evropě, která je tichou hrdinkou této války. Rusové nebyli schopni získat vzdušnou převahu, rozdrtit ukrajinské letectvo ani zasáhnout zařízení kritické infrastruktury. Letecké útoky jsou pro Rusy strašně drahé, protože musí odpálit třeba dvanáct strategických manévrovacích raket a jedna z nich pak prorazí ukrajinskou obranu do prostoru cíle. Cíl bude odpojen od elektrického proudu, ale nebude zničen. Navíc Rusové mají problémy s dostupností letadel, pilotů, prostředků ničení a navíc si musí něco šetřit na tu bájnou válku s NATO. Osud války na Ukrajině by byl jiný, kdyby Rusové dokázali to, co NATO dělalo nad Srbskem v rámci operace Allied Force v roce 1999, kdy letadla létala ve velké výšce, shazovala laserové nebo termovizní bomby, zavírala více elektráren a elektráren na kombinovanou výrobu tepla a elektřiny, což donutilo tuto zemi kapitulovat. Rusové vědí, že se nemohou objevit v blízkosti kritických objektů, protože budou sestřeleni, takže musí odpalovat pekelně drahé řízené střely, z nichž 70 % padne za oběť ukrajinské PVO nebo se prostě porouchají.

Takže Putin teď nedělá dobrý krok? Kvůli vlastním chybám?

Ano.

A co z toho vzejde?

Věřím, že tato válka potrvá do poloviny příštího roku. Budeme čelit krvavým bojům, a pak budou obě strany tak vyčerpané, že si přesto sednou k jednání o míru. Ale to není můj chladný rozbor, ale věštění z křišťálové koule.

Zdroj v polštině: ZDE

4
Vytisknout
12091

Diskuse

Obsah vydání | 7. 10. 2022