Revoluce v Íránu?

10. 10. 2022

čas čtení 4 minuty

Přinejmenším od "zelené revoluce" dávají mladí lidé a příslušníci střední třídy v Íránu opakovaně najevo své znechucení nad stárnoucími duchovními vládci, kteří řídí jejich životy. S nasazením všeho pochodují ulicemi, aby odsoudili brutální a nepružnou diktaturu, která zneužívá revoluční moc svěřenou jim lidem v roce 1979, píše na webu Responsible Statecraft Gary Sick.

V každém případě, jak se rozsah demonstrací rozšiřuje, si pozorovatelé v Íránu i mimo něj kladou otázku, zda se jedná o novou revoluci. Ve všech dosavadních případech se ukázalo, že obušky bezpečnostních složek jsou silnější než duch demonstrantů. Ať už se nám to líbí, nebo ne, toto neomezené použití organizované síly proti statečným, ale neorganizovaným demonstrantům pravděpodobně převládne i při současných nepokojích.

Vzhledem k nepopiratelnému odporu velké a rostoucí části íránského obyvatelstva vůči stávajícímu sklerotickému teokratickému státu je legitimní se ptát, kdy a jak se tato doutnající nespokojenost může proměnit v politickou změnu.

Jedním ze způsobů, jak o tomto neznámém výsledku uvažovat, je podívat se na to, kdy naposledy bylo takové hnutí v Íránu úspěšné - konkrétně na samotnou íránskou revoluci v roce 1979. Chomejního revoluce měla dvě základní charakteristiky: Zaprvé, byla nepochybně autentická, vzešla z politicky smýšlejícího íránského duchovenstva v Komu a Nadžafu a nepodléhala vlivu žádné vnější moci.

Za druhé, těžila z více než desetileté strukturální organizace, která využívala mešity jako decentralizované centrum pro setkávání, plánování, získávání finančních prostředků a mobilizaci.

Co se tedy stane, když výše uvedená dvě kritéria aplikujeme na současné okolnosti? Stručná odpověď zní, že situace se pro případné revolucionáře stala mnohem obtížnější. Staří muži, kteří provedli revoluci v roce 1979, se dobře poučili. Šáh, přes veškerou svou pověst, zřejmě nikdy nevěřil, že íránští duchovní jsou schopni postavit se jeho režimu na odpor.

Podle Richarda Helmse, který předtím působil jako ředitel CIA a americký velvyslanec v Teheránu, zněla první šáhova otázka, když ho koncem roku 1979 přišel navštívit do newyorské nemocnice: Proč jste mi to udělal? Nadále věřil, že to udělala buď CIA, nebo Sověti. To byla obrovská výhoda pro lidi, kteří plánovali vzpouru z  roztroušených mešit. Šáh dostal od SAVAK, své tajné policie, seznam vůdců revoluce, ale odmítl je zatknout. Zdá se, že vysvětlení spočívá v šáhově zvláštním smyslu pro kralování a jeho mystickém vztahu k lidu. Ať už je však zdůvodnění jakékoli, šáhovi nepřátelé, kteří nyní řídí zemi, tuto chybu nikdy neudělají.

Stárnoucí revolucionáři kolem Chameneího dnes věnují mnoho času a úsilí sledování jakýchkoli náznaků politické opozice a aktivně zasahují, aby je zlikvidovali hned v zárodku. Zatýkají každého, kdo projevuje známky vůdcovství, vyslýchají ho a dlouho zadržují a pak ho často propustí s tím, že o politice nepromluví ani slovo, jinak zaplatí mnohem vyšší cenu. Ti nejnebezpečnější jsou zavíráni do trvalého domácího vězení. Funguje to.

Růst autentického protirežimního politického hnutí je tedy dnes mnohem obtížnější než během revoluce v roce 1979. Netřeba dodávat, že mešita jako domov pro taková začínající hnutí už není k dispozici, protože se stala státní institucí.

Znamená to, že vzpoura je nemožná? Rozhodně ne. Doba je jiná, okolnosti se změnily, ale když lidé vědí, že bojují za svou osobní a národní svobodu, najdou se odvážlivci, kteří budou mít dost odvahy najít jinou cestu.

Vsadil bych se, že dnes probíhají tajné schůzky na okrajích demonstrací a pod nosem Revolučních gard. Nemáme možnost to zjistit a je pravděpodobné, že pokud se těmto tajným snahám o vybudování autentického protistátního hnutí nakonec podaří přinést výsledky, my - Západ a ostatní - budeme pravděpodobně ti poslední, kdo se to dozví.

Možnost dalšího selhání zpravodajských služeb jako v roku 1979 není zdaleka vyloučena. Měli bychom to však přivítat: nutkání vměšovat se a "usměrňovat" opozici je ve Washingtonu i jinde pravděpodobně neodolatelné. Ale otisk prstu Západu na jakémkoli opozičním hnutí bude pravděpodobně polibkem smrti.

A americká sankční politika by se měla pořádně prověřit, abychom si nechtěně nestříleli do vlastní nohy.

 

Celý článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
4833

Diskuse

Obsah vydání | 12. 10. 2022