O rozdílné logice míru a války

13. 2. 2023 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut
Způsoby, jimiž spolu vycházejí lidé uvnitř diverzifikovaných západních společností nebo během standardních mezinárodních jednání, a logika fungování takových improvizovaných řešení, jsou na hony vzdáleny neúprosné logice války.

Pokud - opakuji pokud - existuje vůle dohodnout se s lidmi, kteří mají jiné postoje a priority než jedna nebo více dalších skupin, cestou vpřed bývají jednání, kompromis a tolerance vyžadující vzájemné ústupky. Kdo jde do takovýchto pokusů, musí být předem smířen s tím, že výsledkem toho všeho, a patrně až za velmi dlouhou dobu, bude nějaký průsečík všech zapojených prvků. Tedy něco, co původně vůbec nikdo ze zúčastněných nechtěl. Jen takové opatření, které samozřejmě nikoho dokonale neuspokojí, má šanci udržet se jako společný jmenovatel.

Klíčovou vlastností při vyjednávání mírových kompromisů je umírněnost. Kdo by se pokoušel za každou cenu dosáhnout maxima svých původních požadavků, jakoukoliv možnost kompromisu spolehlivě zabije. A tam, kde veškeré hledání společných řešení výhodných pro všechny skončilo, dochází k vykopání válečné sekery. 

Válečná situace ale funguje v mnoha ohledech přesně naopak než to, co bylo právě popsáno. Válka je primárně střetem vůlí. Útočník se zpravidla vůbec nesnaží dosáhnout toho, aby s obráncem "něco vyjednal", ale usiluje na prvním místě o to, aby obránce přestal klást jakýkoliv odpor a vydal se mu zcela na milost a nemilost. Válka je nástrojem absolutního vnucení vlastní vůle. Funguje jinak než mírové hledání kompromisů a navzájem se s ním vylučuje. 

Mírové návyky a mírové uvažování o slušnosti, umírněnosti a kompromisech vedou za války spolehlivě k jednomu jedinému výsledku - k potupné porážce.

Stejně tak ale k němu vedou i intelektuálně zmatená, polovičatá vojenská opatření, která vznikla jakýmsi kočkopsím "kompromisem" mezi protichůdnými hledisky. Je to jako byste se na křižovatce, z níž vedou jen cesty vpravo a vlevo, vydali křovím zarostlým terénem rovně.  

Je to také velmi podobné, jako s protipandemickými opatřeními. "Kompromisy", které by například stanovily, že očkovat se má jen každý druhý nebo třetí, jen ti, jejichž příjmení začíná na "M-Z", nebo jen majitelé mikrovlnné trouby, případně že ve veřejných prostorách je třeba nosit respirátor "každou sudou hodinu", by byly ve výsledku naprosto k ničemu. Pro omezení pandemie by nepřinesly téměř nic, za to by ale zkompromitovaly veškeré úsilí s nemocí bojovat jako neúčinné.

Z hlediska vyváženosti sleduje voják jiné věci než civilní vyjednavač. Zajímá ho vztah mezi zdroji a cíli, mezi výrobní a výcvikovou kapacitou a ztrátami, stará se o vyváženou spolupráci mezi různými druhy zbraní (pěchotou, tanky, dělostřelectvem, letectvem). Nestará se - a nemůže se starat - o podmínky nějakého budoucího míru a promítat je do válčení (jako Macron, aby agresora "jaksi příliš neurazil, příliš neponížil"). Zvláště pokud se jedná o slabšího obránce, podobné úvahy si musí úplně odpustit. Jinak může jedině prohrát a vše ztratit. 

Válečná řešení vždycky vyžadují konec veškeré vyhýbavosti a obojakosti, jasná rozhodnutí - a nějaký druh sázky na jednu kartu. Jde o kalkulované riziko, jemuž se v žádném případě nelze vyhnout jakýmsi chytračením. Když vsadíte špatně, můžete ovšem přijít o všechno. Jenže pokud si během války ani nevsadíte a hledáte jen a jen způsob, jak se proti riziku rozhodnutí pojistit, prohrajete zcela spolehlivě.

Probíhající válku na Ukrajině si kromě Vladimira Putina a jeho nejbližšího okolí nikdo nevybral. Všichni ostatní do ní vstoupili nepřipraveni. Někteří se poctivě postupně adaptují, ale jiným se to příliš nedaří. A ještě jiní, zdá se, stále žijí v iluzi, že mohou dál fungovat v dlouho zažité zápecnické rutině Evropy předválečných let, nebo přinejmenším vymyslet "chytrý" způsob, jak se k ní vrátit, třebaže se svět kvůli ruské agresi nevratně změnil.

Nic takového jako "chytrý mír s Putinovým Ruskem" ovšem pro Evropu neexistuje. Putin válku buď prohraje a bude nucen opustit Ukrajinu, nebo neprohraje - a v tom případě dříve nebo později bude opět v invazi pokračovat, jako to až dosud udělal vždy v případě různých "mírů" a "příměří", počínaje Čečenskem v roce 1999, přes Sýrii až po Ukrajinu. 

Čas hledání kompromisů s ruskými imperialisty dávno skončil. A než bude Rusko vojensky poraženo a ekonomicky na kolenou, v Evropě žádný mír - a tím pádem ani kompromisy s Moskvou - absolutně nehrozí.

Když Petr Pavel prohlásil, že by Ukrajina měla dostat všechny typy konvenčních zbraní, vyslovil jednoduchou, triviální pravdu. Žádné umělé úvahy o "eskalaci" války tou či onou západní dodávkou konvenčního zbraňového systému se do této chvíle nepotvrdily a ve skutečnosti se ani ty další nepotvrdí.

"Andělé míru", ať už čeští, němečtí, nebo třeba orbánovsky maďarští, výzvami k omezení vojenské pomoci Ukrajině, nebo dokonce k jejímu úplnému zastavení, usilují v tom nejlepším případě zcela nekvalifikovaně o jakýsi "válečný kompromis" - což je válečný plán, který nemůže přežít kontakt s nepřítelem ani pět minut. A v každém případě, ať už jsou jejich vědomé motivy jakékoliv, ukazují cestu jen a jen k vojenské porážce Ukrajiny. Ta by znamenala vítězství expanzívního ruského imperialismu, jehož ještě před válkou zřetelně formulovaným a veřejně oznámeným cílem je zničit celou poválečnou evropskou bezpečnostní architekturu a vrátit se přinejmenším do doby východního mocenského bloku tvořeného porobenými státy s "omezenou suverenitou".

Řada Němců samozřejmě vůbec nemá představu, co by to znamenalo, a navíc je jim i vcelku jedno, co to znamená, protože žijí ve falešné představě, že se taková situace každopádně dotkne pouze "neněmeckých" území.

Ovšem ti, kdo o vřelém obětí ruského medvěda díky historickým zkušenostem vědí poněkud více, ale přesto navrhují, abychom v Evropě tupě kráčeli pod ruský bič jako ovce na porážku, mají každopádně mnohem méně "nevinné" úmysly a očekávání.

3
Vytisknout
8565

Diskuse

Obsah vydání | 16. 2. 2023