Odkdy je diplomacie sprostým slovem?

13. 2. 2023 / Daniel Veselý

Plačtivé komentáře v západním mediálním ekosystému hořekující tu nad mnichovanstvím, onde nad možnou zradou Západu nebo házením Ukrajinců přes palubu překypují nepokrytým cynismem, neboť v dějinách imperialismu se žádná země netěšila tak masivní diplomatické, vojenské a materiální pomoci jako Ukrajina. Nesmyslné analogie s druhou světovou válkou a ohánění se zradou navíc nepřipouští disentní názory preferující diplomacii před eskalací vojenské pře, a maří tak případné diplomatické kroky.

Přitom o konečném vítězství Ukrajiny nad Ruskem pochybuje jak bývalý šéf sboru náčelníků štábů USA admirál Mike Mullen, tak současný šéf sboru náčelníků štábů Mark Milley. Oba tito vysoce postavení vojenští představitelé, kteří před řinčením zbraní na Ukrajině upřednostňují dialog, na rozdíl od válkychtivých komentátorů a politiků nestaví vzdušné zámky, ale naopak stojí nohama pevně na zemi. Dokonce i Petr Pavel v roce 2015 konstatoval naprosto zřejmý fakt: „Dodávky zbraní by v době trvání konfliktu přispěly jen k tomu, že na Ukrajině bude více mrtvých.“

Ti, kdo navzdory těmto a dalším respektovaným hlasům, zuřivě podporují neustálé zasílání čím dál tím ofenzivnějších zbraní Kyjivu, na jednu stranu varují před novým rozpínajícím se Hitlerem a na stranu druhou jsou skálopevně přesvědčeni, že Kreml tváří v tvář případné porážky ultimátní zbraně nepoužije – přestože disponuje největším jaderným arzenálem na světě. Nicméně strategie konečného vítězství Ukrajiny je s tímto děsivým rizikem neodlučně spjata, jak se můžeme dočíst i na stránkách mainstreamového tisku. Logické lapsy zastánců totální porážky Ruska bravurně vyvrací kupříkladu analytik Anatol Lieven.

Apely na mírové řešení ukrajinské krize – ať už jsou lépe, nebo hůře formulované – se v České republice i jinde na Západě setkávají s hysterickými odsudky a absurdním nepochopením. Tak předně, nikdo nemíní Ukrajince hodit přes palubu, jak na A2larmu fabuluje politolog Ondřej Slačálek, což odporuje i stávajícímu rozložení sil v ukrajinském kotli. Pokud i seniorní američtí vojenští činitelé volají po deeskalaci ukrajinského konfliktu a preferují jeho diplomatické uspořádání, automaticky to neznamená zradu Ukrajinců. Ve hře je spousta scénářů: od vyhlášení monitorovaného příměří doprovázeného zmražením bojů na Ruskem okupovaných teritoriích přes vyslání mírového kontingentu OSN až po vyhlášení referend v anektovaných oblastech za mezinárodního dohledu apod. Svou verzi mírového plánu představilo Mexiko, po diplomacii volá Brazílie, Turecko, Indie nebo Vatikán. Generální tajemník OSN António Guterres aktuálně vyjadřuje obavy, že svět kvůli konfliktu na Ukrajině směřuje k „širší válce“, neboť nebezpečí další eskalace a krveprolití i nadále roste.

Nadějná rokování mezi Ukrajinci a Rusy, jež probíhala loni v březnu, sabotovaly Spojené státy a Velká Británie. Tehdy světlo světa spatřil návrh mírové dohody o 15 bodech, podle nějž by Ukrajina přijala neutralitu a získala bezpečnostní garance, zatímco by se ruská armáda stáhla z území okupovaného po 24. únoru 2022. Týž den, kdy list Financial Times zveřejnil podrobnosti o návrhu mírové smlouvy mezi Ukrajinci a Rusy, Bílý dům na svých webových stránkách oznámil přísun dalších zbraní na Ukrajinu. V druhé polovině března byla ve vzduchu dokonce vrcholná schůzka prezidentů Zelenského a Putina. Podle ukrajinského listu Ukrajinskaja Pravda však summit lídrů obou znepřátelených zemí zmařila návštěva tehdejšího britského premiéra Borise Johnsona a odhalení ruských válečných zločinů a dalších zvěrstev.

Avšak – jak ve své obsáhlé studii zdůrazňuje kanadský politolog ukrajinského původu Ivan Katchanovski – prezident Zelenskyj byl ochoten pokračovat v jednáních i poté, co navštívil Buču – synonymum ruských zvěrstev na Ukrajině. Primární překážkou v pokračování slibně se vyvíjejících diplomatických rozhovorů mezi Moskvou a Kyjivem byl podle Katchanovského Johnsonův kategorický odsudek jednání s Vladimirem Putinem tlumočený v dubnu ukrajinské vládě. Prakticky týž názor zastává i bývalý izraelský premiér Naftali Bennett, který se loni na jaře snažil zprostředkovat příměří mezi Ukrajinou a Ruskem.  

Jestřáby ve sdělovacích prostředcích a různých patrech politické moci dozajista nepřesvědčí ani skutečnost, že ne všichni Ukrajinci sdílejí jejich válečný apetit. Podle průzkumu veřejného mínění, které na Ukrajině loni v říjnu realizoval Gallupův ústav, bylo pro pokračování bojů proti Rusku 70 procent Ukrajinců. Avšak čím blíže frontě se dotazovaní nacházeli, tím menší byla podpora boje do konečného vítězství: na východě země to bylo 56 procent a na jihu 58 procent. Podotýkám, že tento průzkum byl proveden v době velkých územních zisků ukrajinské armády a na úsvitu systematické destrukce ukrajinské infrastruktury. Také reportéři Voxpotu hovořili s obyčejnými Ukrajinci, pro něž jsou nesmyslné boje jednou velkou agónií.

Ptám se tedy: kdo se postaví za tyto Ukrajince mající plné zuby válečného pekla, aniž by riskoval soustavnou dehonestaci a virtuální pranýř?

Pokud píši o těchto nepohodlných, leč pečlivě zdokumentovaných skutečnostech, jsem v očích mnohých gaučových válečníků s klávesnicí zrádcem, kolaborantem či Putinovým agentem. Je to dokonale absurdní, když jediné, o co by nám mělo jít, je zastavení krveprolití a destrukce napadené země, a to nikoli z vůle okupantů, nýbrž z ryzího humanismu.