Generace (Z)ócalo

17. 11. 2025 / Fabiano Golgo

 
O víkendu se v Mexico City sešly tisíce mladých Mexičanů, aby protestovali proti kriminalitě, korupci a všeobecnému pocitu beztrestnosti, který zemi dlouho provází. Přišli se smartphony, anime vlajkami a improvizovanými symboly digitálního povstání. A způsobem typickým pro rok 2025 byl protest zároveň upřímný i chaotický, idealistický i výbušný. Ráno působil jako lekce občanské angažovanosti; večer se malá skupina mladých demonstrantů střetla s policií a házela kamení, zábavní pyrotechniku či policejní štíty.

 
Vláda prezidentky Claudie Sheinbaumové tvrdila, že se do hnutí infiltrovaly pravicové strany a pomocí botů na sociálních sítích nadhodnocovaly jeho rozsah. Někteří influenceři, kteří protesty původně podpořili, se stáhli. Starší političtí aktéři — někteří z nich symboly dysfunkce předchozí éry — pochod nadšeně podporovali z bezpečné vzdálenosti. I to patří k dnešnímu scénáři: každé povstání mladých se okamžitě promění v politický test vnímání.

Pokud ale odhlédneme od povrchového hluku, skrývá se v tom mnohem univerzálnější příběh.

Po celém světě — od Káthmándú po Mexico City — vstoupila letos generace Z do veřejného života s morální netrpělivostí, kterou starší vůdci nedokáží rozluštit. Jsou to mladí lidé, kteří vyrůstali v éře živě přenášených korupčních skandálů, femicid hlášených v reálném čase a statistik kriminality, jež se algoritmicky šíří sociálními sítěmi. Viděli instituce, které slibují hodně a dělají málo. Jsou zběhlí v ironii, ale touží po integritě.

Mexiko je dnes uvězněno v paradoxu. Prezidentka zůstává osobně populární, přestože brutální vraždy, atentáty a korupční skandály nadále podrývají důvěru ve státní struktury. Člověk může obdivovat vůdkyni a zároveň pochybovat o systému, který řídí. 

A právě v tom jsou protesty generace Z nejdůležitější. Tato generace je sice chronicky online, ale požaduje něco hluboce offline: odpovědnost. Na rozdíl od předchozích kohort ji tolik nezajímají velká ideologická vyprávění. Nevidí korupci jako nástroj jedné či druhé strany, ale jako strukturální selhání. Pokládá jednoduchou otázku, kterou instituce přestaly slyšet: Proč země není bezpečnější?

Kritici se zaměřují na střety s policií či směs influencerů, opozičních politiků a poctivých aktivistů. Ale hnutí se málokdy rodí uspořádaně. Vznikají tak, že mladí lidé řeknou: takhle to nefunguje — a starší lidé si tiše připustí, že možná mají pravdu.

Mexická Gen Z zatím možná neví, co bude dál. Nemá manifest. Nemá vůdce. Ale má něco, co je v cynické politické době ještě cennější: schopnost přimět zemi, aby si všimla vlastních rozporů.

Každé generační hnutí začíná morálním instinktem. Na Zócalu byl tento instinkt zcela zřetelný. Technologicky zdatná, politicky znechucená a kulturně hybridní generace vysílá signál, že status quo už není přijatelný. Otázkou je, zda to mexičtí vůdci uslyší jako hrozbu — nebo jako výzvu konečně opravit to, co všichni vědí, že je rozbité.