Environmentální organizace protestují, vědci křičí, nejzranitelnější státy prosí. Ale choreografie je vždy stejná. Schůzky, pódia, plenární zasedání, projevy, večeře, oficiální fotografie a nakonec dohody, které se vypaří jako suchý led. A za tím vším se krčí hromada národních zájmů, ekonomických bloků a průmyslových tlaků. COP je téměř řecká tragédie — ale bez vznešenosti. Jen nekonečné opakování stejných omylů.

Diplomaté říkají, že „je to složité“. Složité? Složité je udržet planetu v 1,5 °C, když je závislá na ropě jako narkoman na dávce. Složité je přesvědčit státy, aby si dobrovolně přiškrtily vlastní ekonomický kyslík. Složité je chtít po 190 vládách — polovině z nich zmítaných vnitřními krizemi, druhé polovině posedlé mocí — aby překonaly své okamžité zájmy a myslely na rok 2050.

Vlády nemyslí na rok 2050. Myslí na příští čtvrtletí. Na příští volby. Na další titulek burzovních zpráv. Očekávat, že zachrání klima, je jako čekat, že pes napíše sonet.

A občané? Ach, občané… My, kteří slavnostně slibujeme recyklovat, jíst méně masa a kupujeme kovová brčka. Jsme důležití, samozřejmě — ale nejsme žádná historická kolektivní síla. Neexistuje sjednocené lidstvo; existují jen lidé snažící se přežít. Představa univerzální dobrovolné spolupráce je přesně tím: utopií. Lidé mají děti, účty, strachy, své malé každodenní apokalypsy. Reálný život není kompatibilní s globálním hrdinstvím.

Vždycky to tak bylo. Když ozónová díra hrozila propálit oblohu, nezachránil ji morální pakt národů. Zachránila ji věda, která vynalezla náhradní chemikálie. Když epidemie kosily kontinenty, svět nechránily lidové sněmy, ale mikroskopy, laboratoře a vakcíny. Dějiny klopýtají, ale hýbou se vpřed jen tehdy, když někdo něco vynalezne.

A teď, tváří v tvář klimatické krizi, opakujeme středověký rituál: snažíme se řešit planetární problémy projevy a sekulárními modlitbami. Jenže klima není parlament; je to fyzika. Fyzika nevyjednává. Fyzika nepřijímá dodatky, pozměňovací návrhy ani tlak lobbistů.

Proto je jedinou reálnou cestou — jedinou, která nezávisí na náhlé osvícenosti vlád či morální metamorfóze obyvatel — věda. Studená, objektivní, neúprosná věda. A technologie, která z ní vyrůstá jako ocel z ohně. Účinnější solární panely, levnější baterie, masová technologie zachytávání uhlíku, skutečně regenerativní zemědělství, nové čisté palivo, klimatické systémy přesné jako skalpel.

Jen technologie má sílu přejet politické váhání. Jen ona dokáže vytvořit řešení tak zjevná, tak levná a tak funkční, že je nakonec přijmou i státy nejotrlejší — ne z ideologie, ale z prosté výhodnosti.

Budeme-li čekat, že nás zachrání mezinárodní politika, budeme mrtví dřív, než vznikne příští zápis z jednání. Klimatická krize nebude vyřešena slabými prohlášeními, symbolickými protesty ani nouzovými mutirião poslední hodiny. Bude vyřešena jediným způsobem, jakým lidstvo vždy porazilo své démony: tím, že vynalezne něco nového.

Je to smutné, ale osvobozující. Svět nezachrání COPy. Zachrání ho laboratoře. Zachrání ho vědci, kteří pracují v tichu, zatímco diplomaté mluví do mikrofonů. Lidstvo nebude zachráněno konsensem — bude zachráněno poznáním.

A možná i tou zářivou tvrdohlavostí několika lidí, kteří ještě věří, že realitu lze přetvořit.