"Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA". Slovo závěrem

9. 1. 2026 / Daniel Veselý

Podle akademického výzkumu, na němž se podílela profesorka mezinárodní politiky Monica Duffy Toft, se Spojené státy za dobu trvání své existence zapojily do 393 vojenských intervencí (58). Z tohoto počtu se více než 200 intervencí americké vlády uskutečnilo v období studené války. Jiný výzkum provedený politologem Dovem H. Levinem srovnává frekvenci operací, skrytých a otevřených, na ovlivnění volebních procesů v zahraničních zemích. Tyto vlivové operace v letech 1946 až 2000 různě po světě realizovaly Spojené státy a Sovětský svaz, respektive Rusko (59). Zatímco USA uskutečnily 81 vlivových operací, Sovětský svaz a později Rusko za totéž sledované období provedly 36 vlivových aktivit. Zjednodušeně řečeno, Spojené státy americké jsou mocností fatálně závislou na válčení. Je to jejich modus operandi. Washington hrdě a otevřeně zasáhl do volebního procesu v 90. letech v Rusku, když na post hlavy Ruské federace prosazoval Borise Jelcina. Učinil tak mimo jiné i pomocí finančních půjček. Kreml se u Washingtonu inspiroval a o dvacet let později se pokusil o totéž, třebaže skrytě a v daleko menší míře než Clintonova vláda v Rusku.

Avšak období studené války je v mainstreamovém prostoru na Západě nejčastěji vykreslováno jako rovnocenné soupeření antagonistických velmocí o vytyčení sféry vlivu. Spojené státy disponovaly mnohem rozsáhlejší sférou vlivu v obou Amerikách, zatímco Sovětský svaz měl svou doménu prakticky jen ve východní Evropě. Spojené státy však po ukončení druhé světové války rozdupaly legitimní politické procesy v Řecku a Itálii. Ve spolupráci s britskou rozvědkou MI6 se dokonce několik let pokoušely svrhnout komunistického diktátora Envera Hodžu. Mezitím Stalinův Sovětský svaz poválečné mocenské uspořádání respektoval a soustředil se na konsolidaci moci v nově nabytých državách ve východní Evropě. Obě velmoci spolu soupeřily o vliv na globálním Jihu. V Asii, Africe i Latinské Americe se diktátorský Kreml nejednou postavil na stranu hnutí, národů a politiků decimovaných Washingtonem. Avšak i Moskva během studené války podporovala tvrdě represivní režimy, příkladně Kim Ir-sena v Severní Koreji nebo etiopského diktátora Mengistua. Kreml se nakonec zabořil do vlastního „vietnamského bahna“ v Afghánistánu, abychom parafrázovali Zbigniewa Brzezinského.

Plody vítězství americké zahraniční politiky v Asii za toto období jsou shnilé. Hovoříme o nesčetných zločinech spáchaných americkými vládami v Koreji, Vietnamu, Laosu a Kambodži. Nemůžeme také opomenout spolupachatelství USA při vyvražďování populární politické platformy v Indonésii. Máme na mysli miliony zabitých a mrtvých v důsledku horečného amerického úsilí o zničení „viru, který by mohl nakazit ostatní“. Americké bombardování Kambodže hrálo neopomenutelnou úlohu při rekrutování vyděšených kambodžských vesničanů do řad Rudých Khmerů. Tato extremistická guerilla nakonec v zemi spáchala (auto)genocidu. Americká intervence v Indočíně za sebou zanechala tři zničené země. Bylo nezbytné za každou cenu zabránit spuštění domina, které by zničilo dominanci Spojených států nad jednotlivými zeměmi a regiony. Indonésii před pověstným virem spasil generál Suharto, jeden z nejkrvavějších tyranů 20. století. Suharto umetl cestičku americkým investorům a korporacím na trh oplývající bohatým nerostným potenciálem. Suhartova brutální intervence do Východního Timoru, kde přišla o život možná čtvrtina celé populace, si nevysloužila pokárání Bílého domu, nýbrž přísun nové vojenské podpory. Washington rovněž financoval diktátory v Jižní Koreji a na Filipínách. Na začátku 70. let vyzbrojoval pákistánské generály při masovém zabíjení statisíců Bengálců a vyhánění milionů dalších lidí z domovů. Samostatnou kapitolou je západní Asie, kde Washington roku 1953 provedl v Íránu puč proti demokraticky zvolenému premiérovi Mosaddekovi. Bílý dům zde instaloval represivní šáhův režim. Vytvořil tak podhoubí pro islamistické tendence  triumfující v zemi v roce 1979. Speciální pouto mezi USA a Izraelem, nemající v dějinách Spojených států obdoby, upevnila rozhodná vojenská síla Tel Avivu. Izrael za poměrně krátkou dobu oslabil (pan)arabský nacionalismus. Od roku 1967 Tel Aviv okupoval území tří suverénních zemí. Intervenoval v sousedních zemích, především v Libanonu, a podroboval domorodé palestinské obyvatelstvo dusivé okupaci, kolonizaci a později apartheidu. Izraelská okupace v roce 2023 vyvrcholila v genocidu v Pásmu Gazy. Washington spolupracoval a dodnes spolupracuje s monarchistickými diktaturami v Perském zálivu. Bílý dům podporoval obě znepřátelené strany v íránsko-irácké válce, rozdmýchávaje tak válečný konflikt, v němž zahynulo přes milion lidí (60). Po jeho boku stáli tyrani první kategorie, jako byl Saddám Husajn i Pol Pot. Vyzbrojování islamistických elementů v duchu Brzezinského „afghánské pasti“, dotažené k dokonalosti Reaganovou administrativou, doprovázela americká sabotáž dialogu o stažení invazních sovětských vojsk ze země. Tato strategie přinesla Spojeným státům hořké ovoce na konci 90. let a v novém miléniu. Sovětská invaze a okupace si i vzhledem k podkopávání jednání o stažení invazních vojsk ze strany USA vyžádala milion civilních obětí (61).  

Jestliže si Washington osoboval nezadatelné právo na svévolné vměšování do vnitřních záležitostí a problémů latinskoamerických zemí, totéž v menší míře prováděla Moskva na svém „dvorku“. K nejkrvavější intervenci došlo v Maďarsku v roce 1956. Tamní populace byla tou dobou už efektivně zpacifikována v průběhu stalinistického státního teroru na přelomu 40. a 50. let. Nicméně  Josif Stalin zpočátku povolil uspořádání svobodných voleb v Maďarsku a Československu (62). Navíc odmítl poskytnout pomoc levicovým partyzánům v Řecku a odrazoval komunistické strany ve Francii a Itálii od uchopení moci. Stalin sice uvalil tuhou sovětskou kontrolu na Polsko a zemi degradoval na „nárazníkovou zónu“ mezi Sovětským svazem a Německem, ale po blokádě Berlína ustoupil a povolil přístup do západní části města. Totéž nelze prohlásit o latinskoamerických národech a hnutích odporu. Washington za úřadování prezidenta Johna F. Kennedyho vyhlásil novou bezpečnostní doktrínu pro Latinskou Ameriku. Vedle teroristického nátlaku na Kubu se stal přímým spolupachatelem vyhlazovacích metod tamních diktatur (Charles Maechling). Spojené státy se navíc lvím dílem podílely na budování a financování latinskoamerických „bezpečnostních aparátů“. Americká sabotáž demokratických procesů, intervence, plánování a realizace státních převratů přinesly trpké plody. Pověstným jablkem sváru se stala Kuba. V této malé karibské zemi se Castrovi a spol. podařilo „vzít správu svých věcí do vlastních rukou“. Došlo však k naprostému střetu s hemisférickým diktátem Washingtonu. Když se Spojené státy obsesivně pokoušely získat Kubu zpět, narazily na protiúder Sovětského svazu. Kreml v reakci na rozmístění amerických jaderných hlavic v Turecku nedaleko sovětských hranic neuvážlivě rozmístil svůj jaderný arzenál na Kubě. Nejenže se Kreml stavěl na stranu Havany čelící Washingtonem dirigovanému státnímu terorismu, chtěl ale rovněž vyvážit nerovnováhu v atomovém potenciálu. V tomto ohledu Moskva tahala za mnohem kratší provaz než USA. Hrozící jadernou kolizi se navzdory několika fatálně nebezpečným momentům naštěstí podařilo odvrátit. Ponaučení z karibské krize je dodnes veledůležitým poselstvím. V osudovém roce 1962 si ideologicky znepřátelené velmoci uvědomily, že příště už tolik štěstí mít nebudou a že je zapotřebí vyvinout účinné komunikační kanály. Avšak ani kontrolní mechanismy, nastavené po manažerském zvládnutí kubánské krize, kdy v Moskvě a ve Washingtonu naštěstí převážil rozum nad šílenstvím válkychtivých generálů, nezabránily dalším kritickým okamžikům, kdy na nás dopadal stín jaderné anihilace. V roce 2026 žijeme v extrémně nebezpečné éře vzájemně se překrývajících krizí sestávajících z nukleárního rizika, globálního kolapsu klimatu, masivního úbytku biodiverzity, biologických hrozeb, nárůstu globálního autoritářství a rozpadu racionálního diskursu, což znemožňuje řešení či alespoň umenšení předních globálních rizik. Můžeme se však poučit z konstruktivního přístupu Nikity Chruščova a  – přes různá zakolísání – Johna F. Kennedyho.

„Obránce svobody“, řečeno s dramatikem Václavem Havlem, slavil politický a hospodářský triumf především na svém „zadním dvorku“. Spojené státy a jejich místní spojenci dosáhli významného úspěchu v regionu nacházejícím se jižně od Rio Grande, kde zvítězila „demokracie a volnotržní kapitalismus“ (63). Utrpení drtivé většiny obyvatelstva se prohloubilo zejména ve Střední Americe. Lokální armádní kruhy a privilegované vrstvy zde pod fasádou demokratických forem ještě více posílily své postavení. „Bezpečnostní síly“ latinskoamerických junt, vyzbrojené a vycvičené Spojenými státy v průběhu 80. let, zabily asi 200 tisíc lidí. Většinu z nich povraždily v záchvatu sadistického teroru. Bílým domem financovaní latinskoameričtí tyrani mrzačili, mučili, nechali zmizet nebo vypudili ze svých domovů nespočet dalších osob. Plody vítězství Washingtonu v Karibiku, Střední a Jižní Americe na začátku deváté dekády 20. století chutnaly velmi hořce. Podle údajů Ekonomické komise OSN pro Latinskou Ameriku a Karibik (CEPAL) podíl guatemalské populace žijící v extrémní chudobě po implementaci nominálně demokratických reforem rychle vzrostl z 45 procent v roce 1985 na 76 procent v roce 1988 (64). Podle jiných analýz z té doby každý rok zemřelo hlady 20 000 Guatemalců. Guatemala samozřejmě nebyla jedinou obětí státního a paramilitárního terorismu a prohlubující se chudoby. Panamerická zdravotnická organizace v roce 1990 odhadla, že z 850 000 dětí narozených každý rok ve Střední Americe 100 tisíc zemře před dosažením věku pěti let. Dvě třetiny dětí, které přežijí, budou v důsledku podvýživy trpět komplikovaným fyzickým nebo duševním vývojem (65). Podle zjištění Meziamerické rozvojové banky příjem na obyvatele klesl na úroveň roku 1971 v Guatemale, 1961 v Salvadoru, 1973 v Hondurasu, 1960 v Nikaragui, 1974 v Kostarice a 1982 v Panamě. Studie CEPAL, Světové zdravotnické organizace (WHO) a dalších organizací z roku 1989 odhalily, že 15 milionů Středoameričanů, téměř 60 procent celkové populace, žilo v chudobě (66). Z tohoto počtu 9,7 milionu lidí živořilo v „extrémní chudobě“. Mezi dětmi se rozšířila těžká podvýživa. Zhruba 75 procent rolníků v Guatemale, 60 procent v Salvadoru, 40 procent v Nikaragui a 35 procent v Hondurasu nemělo přístup ke zdravotní péči. Údaje Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) z roku 1991 hovoří o kapitálovém odlivu z Latinské Ameriky v letech 1982 až 1987 ve výši 150 miliard dolarů (67). Další odhady hovoří o neoficiálním kapitálovém odlivu v hodnotě 600 až 800 miliard dolarů v letech 1978 až 1987. Obecně lze usoudit, že vliv Spojených států v latinskoamerickém prostoru v průběhu studené války byl zhoubný, a to jak po ekonomické, tak po politické stránce.

Poněkud odlišná situace panovala ve východním bloku ovládaném Sovětským svazem. V sovětských satelitech nelze ani v nejmenším hovořit o tak hrozivých socioekonomických ukazatelích jako v zemích spadajících do tradiční sféry Spojených států. Naopak podle zdrojů americké vlády Sovětský svaz v 70. letech 20. století poskytl svým východoevropským satelitům dotace ve výši 80 miliard dolarů (68). Studie provedená na Institutu mezinárodních studií Kalifornské univerzity (Berkeley) odhadla výši sovětských dotací v letech 1974 až 1984 na 106 miliard dolarů. Mezi západními badateli existuje konsenzus, podle nějž země patřící do sovětské sféry vlivu v první polovině 80. let těžily z obchodních subvencí a dotovaných ekonomických úvěrů (69). Sovětský svaz se svými klienty z východního bloku navazoval různé obchodní dohody, poskytoval jim úvěry a realizoval společné investiční projekty. Odhady týkající se finanční výše sovětských obchodních a úvěrových dotací pro východní Evropu západní vědci kalkulují v řádu mnoha miliard dolarů. Avšak vzájemná kooperace probíhala někdy ku prospěchu sovětských satelitů, a někdy nikoliv. Jakkoliv nebyla ekonomická situace obyvatel východního bloku pod kontrolou Sovětského svazu růžová, zdaleka nedosahovala hrůz ve Střední a Jižní Americe pod knutou Washingtonu. Ani politická perzekuce ve východním bloku od 60. do 80. let rozhodně nedosahovala děsivých latinskoamerických obrátek.

Situace se ve východní Evropě a v samotném Sovětském svazu na přelomu 80. a 90. let dramaticky změnila. Sovětský lídr Michail Gorbačov totiž uvolnil jho nad sovětským blokem. Tato skutečnost v listopadu 1989 vedla k pádu Berlínské zdi a svržení autoritářských vlád ve východní Evropě (70). Svět se ocitl na prahu unilaterálního momentu a pozitivního „konce dějin“. Spojené státy porazily Sovětský svaz v epicky pojaté studené válce. Euforickou atmosféru z nově nabytých svobod nepřehlušily ani tragické okolnosti takřka neviditelného přechodu centrálních ekonomik na tržní hospodářství. Tato tranzice si podle odborného lékařského časopisu Lancet v postkomunistických zemích v Evropě a střední Asii vyžádala více než tři miliony předčasných úmrtí (71). Program OSN pro rozvoj dokonce přišel s odhadem, podle nějž v důsledku systémové změny v tomto geografickém prostoru „zmizelo“ (tj. nejspíše předčasně zemřelo – pozn. aut.) více než 10 milionů mužů. Přechod na dravý kapitalismus dokresloval drastický průběh především v zemích bývalého Sovětského svazu. Rapidní privatizace v letech 1990 až 1995 v tomto prostoru vedla k sedmi milionům nadbytečných úmrtí. Pouze v Rusku předčasně zemřely čtyři miliony osob (72) (sic), především muži v produktivním věku. Nezaměstnanost způsobená šokovou kapitalistickou terapií představovala primární mechanismus spojující masivní privatizaci (či přesněji loupež) a tato zbytečná úmrtí.

Plody vítězství dosažené za studené války Spojenými státy na africkém kontinentu také nesou velmi hořkou pachuť. Bílý dům podpořil změnu režimu v Kongu, kde svitla naděje na sebevědomé neutrální směřování země v režii populárního premiéra Patrice Lumumby. Washington však tuto naději zhatil. V Kongu dlouhé dekády podporoval kleptokratický Mobutův režim, který za sebou zanechal spoušť. Země bohaté na nerosty a suroviny se nakonec zmocnily Kagameho a Museveniho režimy těšící se podpoře Bílého domu. Washington stál za apartheidem v Pretorii, který okupoval Namibii, a při destabilizaci sousedních zemí (Angoly a Mosambiku). Angola a Mosambik nesly v 80. letech hlavní břemeno guerillových válek. Angola přišla v důsledku občanských válek s povstalci podporovanými Jihoafrickou republikou a Washingtonem o 30 miliard dolarů. Válečné škody v Mosambiku dosáhly 15 miliard dolarů. Ekonomický výkon regionu by byl o 40 procent vyšší, kdyby Jihoafrická republika tyto konflikty nevyvolala (73). Celou polovinu zmařených lidských životů tvořily děti do pěti let věku. Washington se angažoval v občanské válce v Angole, kde stál po boku Savimbiho rebelů z UNITA, a vyzbrojoval genocidní tyrany, jako byl Siad Barre v Somálsku, jemuž na rukou ulpěla krev statisíců. Bílý dům podával pomocnou ruku represivním autoritářům, například Mobutuovi nebo Mubárakovi. USA později podporovaly nedemokratické režimy ve Rwandě a Ugandě.

Spojené státy americké do devadesátých let vkráčely s ideologicky podbarveným přesvědčením, že jimi reprezentovaný systém, opírající se o instituce, jako jsou Mezinárodní měnový fond (MMF) a Světová banka (SB), je odolnější, a proto i mnohem lepší než sovětský. Washington spolu se svými klienty nepřestal být závislý na vojenských intervencích, jak dokládají desetiletí následující po ukončení studené války. Žádný konec dějin nenastal, jak jeho příchod prorokovali někteří prozápadní věrozvěstové-intelektuálové. Velmocenská nadutost Spojených států a přehlížení rizik, která by Bílý dům sám považoval za varovné bezpečnostní signály, valnou měrou přispěly k vytvoření nové kontinentální hrozby. Jedná se o expanzi reliktu studené války (NATO) směrem k nepříteli poraženému ve studené válce. Namísto fukuyamovského „konce dějin“, který přinesl unilaterální vládu Washingtonu nad světem, jsme se ocitli ve víru konfrontace dvou jaderných velmocí. Spojené státy a jejich servisní vojenská organizace NATO ignorovaly elementární logiku. Poté, co dlouhé dekády exportovaly násilí do celého světa, se válka ocitla přímo v Evropě. Tři desetiletí americké dominance nad planetou jsou pryč. Jednadvacáté století patří multipolaritě.

 

 

Poznámkový aparát:

 

58. Stephenson, Heather, U.S. Foreign Policy Increasingly Relies on Military Interventions, Tufts Now, 16. října 2023. Link: https://now.tufts.edu/2023/10/16/us-foreign-policy-increasingly-relies-military-interventions

59. Shane, Scott, Russia isn´t the Only One Meddling in Elections. We Do it, Too, New York Times, 17. února 2016. Link: https://www.nytimes.com/2018/02/17/sunday-review/russia-isnt-the-only-one-meddling-in-elections-we-do-it-too.html 

60. Iran-Iraq War, Britannica. Link: https://www.britannica.com/event/Iran-Iraq-War 

61. Taylor, Alan, The Soviet War in Afghanistan, 1979-1989, Atlantic, 4. srpna 2014. Link: https://www.theatlantic.com/photo/2014/08/the-soviet-war-in-afghanistan-1979-1989/100786/ 

62. Colamosca, Anne, George Kennan Was No Friend of Democracy, Jacobin, 8. prosince 2023. Link:  https://jacobin.com/2023/08/george-kennan-was-no-friend-of-democracy

63. Chomsky, Noam, The Victors, Z Magazine, listopad 1990 a duben 1991. Link: https://chomsky.info/199011__/

64. Chomsky, Noam, The Victors, Z Magazine, listopad 1990 a duben 1991. Link: https://chomsky.info/199011__/

65. Chelala, C´esar A., Central America´s Health Plight, Christian Science Monitor, 22. března 1990. Link: https://www.csmonitor.com/1990/0322/echel.html 

66. Chomsky, Noam, The Victors, Z Magazine, listopad 1990 a duben 1991. Link: https://chomsky.info/199011__/

67. Armendariz de Aghion, Beatriz, Long-Term Capital Reflow Under Macroeconomics Stabilization in Latin America, OECD Development Centre, červenec 1991, str. 13. Link: https://www.oecd.org/content/dam/oecd/en/publications/reports/1991/07/long-term-capital-reflow-under-macroeconomic-stabilization-in-latin-america_g17a1599/751522750014.pdf

68. Chomsky, Noam, The Victors, Z Magazine, listopad 1990 a duben 1991. Link: https://chomsky.info/199011__/

69. Crane, Keith, The Soviet Economic Dilemma of Eastern Europe, rand.org., květen 1986, str. v, 60. Link: https://www.rand.org/content/dam/rand/pubs/reports/2009/R3368.pdf

70. The Collapse of the Soviet Union, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/milestones/1989-1992/collapse-soviet-union 

71. Stuckler, David, King, Lawrence, McKee, Martin, Mass privatisation and the post-communist mortality crisis: a cross-national analysis, Lancet, leden/únor 2009, str. 399-497. Link: https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0140673609600052#:~:text=Introduction,their%20pretransition%20life%2Dexpectancy%20levels

72. Azarova, Aytalina, Irdam, Darja, Gugushvili, Alexi, Fazekas, Mihaly, The effect of rapid privatisation on mortality in mono-industrial towns in post-Soviet Russia: a retrospective cohort study, Lancet, květen 2017. Link: https://www.thelancet.com/journals/lanpub/article/PIIS2468-26671730072-5/fulltext#:~:text=European%20Research%20Council.-,Introduction,3.

73. African Woes: Clashes have Claimed 1,5 Million Lives, Deseret News, 1. října 1989. Link: https://www.deseret.com/1989/10/14/18827849/african-woes-clashes-have-claimed-1-5-million-lives/