Co předcházelo odvolání vrchního velitele ozbrojených sil Ukrajiny
22. 7. 2026
Jeho spor s bývalým ministrem obrany Mychajlem Fedorovem, populárním reformátorem téměř o polovinu mladším, přerostl ve veřejné protesty v ulicích ukrajinských velkoměst. Uprostřed sílících spekulací o Syrského budoucnosti zveřejnil neobvykle obranářský komentář nazvaný „Moje práce je válka", jímž se snažil popřít osobní konflikt, obhájit svou bilanci a znovu se chopit vlády nad veřejným narativem.
Syrskyj byl jmenován vrchním velitelem v roce 2024 poté, co řídil obranu Kyjeva a charkovskou protiofenzivu – Zelenskyj tehdy vsadil na zkušeného, institucionálně kázeňského generála, který působil jako muž schopný řídit rozsáhlou armádu, aniž by si budoval vlastní politickou základnu. Do funkce nastoupil uprostřed politického rozkolu mezi svým předchůdcem generálem Valerijem Zalužným, veřejně známým a oblíbeným velitelem, a prezidentem. Byl to téměř nesplnitelný úkol – kdokoli by tehdy převzal velení, čelil by nekonečné kritice ze strany Zalužného příznivců i rostoucí nové generace generálů, kteří se osvědčili už od roku 2014.
Ukrajinské ozbrojené síly se v podstatě dělí na dva hlavní tábory. Na jedné straně postsovětští velitelé – profesionální, zakotvení v systému, produkt staré instituce. Armáda, kterou budují, je sice inovativní a rozsáhlá, ale reformuje se pomalu, je byrokratická a bojuje způsobem, který velmi připomíná ruskou armádu, jen v menším měřítku. Na druhé straně stojí ti bez desetiletí institucionální zkušenosti – inovativní, mladší, prověření přímo v poli. Nepocházejí z vojenských rodin, mnozí z nich byli před válkou civilisté. Cítí, že éra generálů z porevoluční éry se chýlí ke konci.
Na tomto pozadí byl Syrského nejvýmluvnějším krokem důkladně promyšlený veřejný omluvný vzkaz Fedorovovi – osobní a uctivý tónem, ale formulovaný tak, aby snížil napětí, aniž by přiznal jakoukoli chybu. Nejpečlivěji sestavená věta zní:
„Pokud jsem se někoho jakkoli dotkl, Mychajle Albertovyči, odpusťte mi. Umím být tvrdý."
Nejde o ledabylá slova. Syrskyj oslovuje Fedorova formálně a osobně, žádá o odpuštění, ale nikde nepřipouští, že by se v úsudku mýlil. Je to omluva navržená tak, aby ochladila atmosféru, aniž by cokoliv skutečně přiznávala. Pro ty, kdo neumí ukrajinsky – oslovení, které pro Fedorova volí, je vážné a uctivé, avšak samotná omluva je pečlivě konstruovaná. Spíš ve stylu „omlouvám se, jestli ses urazil".
Velitelé Syrského generace obvykle nepublikují kvalifikované omluvy bývalým ministrům obrany, pokud se politické prostředí kolem nich zásadně nezměnilo. Syrskyj nepíše proto, že by náhle objevil zálibu ve veřejné komunikaci. Píše proto, že mlčení ho už dál nechrání.
Prezident Zelenskyj se v poslední době schází s velitely sborů a představiteli ozbrojených sil. Syrskyj mezi nimi nebyl. A jak se říká v australské politice: pokud nesedíš u stolu, jsi na jídelníčku.
Syrskyj skutečně prosadil reformy – rozšíření bezpilotních systémů, větší pravomoci pro velitele sborů a povýšení mladší generace velitelů z bojiště. Problém není v tom, že by veškeré změně vzdoroval, ale v tom, že tempo a rozsah reforem zaostávají za tím, co dnes za nezbytné pro válku považují vojáci, technologové i veřejnost.
Právě tady se ukazuje, že Syrského reformní bilance zůstává pod úrovní veřejných očekávání. Jeho otevřený dopis obsahuje řadu chvályhodných kroků – budování bezpilotních systémů, otevřenost změně – jenže spor už dávno není o tom, zda udělal pár dobrých personálních rozhodnutí. Jde o to, zda postupuje dostatečně rychle, zda dostatečně deleguje pravomoci a zda boří starý systém tak razantně, jak veřejnost očekává. V armádě závislé na důvěře veřejnosti a mobilizaci může stagnující reforma způsobit trhliny v důvěře.
To, co by dřív bylo možné řešit jako vnitrostátní neshodu, se proměnilo v širší spor o směřování války, tempo vojenských reforem a v otázku, zda jsou ukrajinské instituce vůbec schopné přizpůsobovat se tempu, které diktuje bojiště.
Nejde jen o soutěž popularity mezi Fedorovem a Syrským. Odráží mnohem hlubší frustraci, jejíž součástí je zjevně i pokles důvěry vysokých velitelů z bojiště v generála Syrského. Za veřejnými protesty stojí armáda, v níž důvěra v Syrského skutečně dlouhodobě upadá. Pro prezidenta Zelenského, prověřeného, unaveného a snažícího se udržet mezinárodní spojence ve hře, bylo odvolání Fedorova pravděpodobně chybným krokem.
Velká část Syrského dopisu je obhajobou složitosti. Není pochyb, že řídit válku je nesmírně náročný a komplikovaný úkol. Ale řekněme si to na rovinu – jeho dopis věnuje až příliš mnoho prostoru přesvědčování, že válka je natolik složitá, že na vašem názoru nezáleží. A v tom je zřejmě zakopaný pes. Ať už s jeho přístupem k vedení války souhlasíte nebo ne, model, kdy stát platí, armáda bojuje a důvěra veřejnosti nehraje roli, není tou válkou, do jejíhož vedení byl Syrskyj postaven. Ve čtvrtém roce těžké války, kdy je čím dál obtížnější sehnat dobrovolníky, je potřeba, aby vojáci přesně věděli, proč bojují a co se od nich žádá. Právě proto mladší generace, která velí jednotkám plným dobrovolníků chtějících bojovat právě pod jejich velením, cítí, že jejich vedení je pro pokračování a vítězství ve válce nezbytné.
Pokud si Syrskyj myslel, že konfrontace donutí Zelenského vybrat si mezi ním a Fedorovem, patrně podcenil rizika. V nejlepším případě šlo o sebevražednou dohodu, která ukončí obě kariéry. Fedorov může odejít z vlády a přesto zůstat politicky životaschopným symbolem reformy. Syrskyj naproti tomu zůstává odpovědný za bojiště, a tedy vystavený každému dalšímu selhání, zpoždění či skandálu. Veřejný spor o důvěru v mobilizaci a zbrojní zakázky není spor, který by Syrskyj mohl vyhrát, a odvolání oblíbeného mladého ministra nikdy nemělo šanci zůstat interní záležitostí.
Syrskyj některé reformy podpořil. Povýšil talentované velitele. Ve svém dopise obhajuje jmenování mladších důstojníků:
„Říkají, že povyšuji ‚jen loajální'. Podívejte se na fakta. Maďar. Apoštol. Hnatov. Andrij Bileckyj. Radis. Veres. Achilles. Jevhen Karas. Tento seznam by se dal prodlužovat. Jsou to lidé, kteří se vypracovali z mladších důstojníků do velitelských pozic. Jmenuji je, vychovávám je, starám se o ně. Mnohá z těchto jmenování byla v systému nepopulární. Schválil jsem je, protože jediné kritérium, které uznávám, je výsledek."
Může se odvolávat na Roberta Brovdiho, známého jako „Maďar"; Oleha Apostola; Andrije Hnatova; Andrije Bileckého; Denyse Prokopenka, zvaného „Redis"; Kyryla Verese; Jurije Fedorenka, velitele uskupení „Achilles"; a Jevhena Karase. Jsou to schopní velitelé, ale i způsob, jakým o nich Syrskyj mluví, je staví do role outsiderů. Přitom jde o vysoké velitele ukrajinských ozbrojených sil. Pro velitele, jako je Bileckyj, žádný „systém" neexistuje – oni sami jsou systémem, všechno ostatní jim jen stojí v cestě.
Povýšit tyto velitele bylo správné rozhodnutí. Ale najímat talentované, nekonvenční lidi zvenčí systému během existenční války není zásluha, za kterou by si systém zasloužil zvláštní pochvalu. Nejsou to žádní „diverzitní" výběr přetíženého sovětského systému. Jsou to jedni z nejschopnějších lidí, které lze sehnat. Skutečná otázka zní: „Jsou využíváni co nejefektivněji?" A pochybuji, že současné vedení na ni má opravdu dobrou odpověď.
Efektivní generálové jako Bileckyj nehledí na postsovětskou armádu jako na systém, který stačí rozšířit a řídit. Vidí ji jako systém, který je třeba přetvořit v něco úplně nového. Říct, že Bileckyj je „pro standardy NATO", by bylo pravdivé, ale muži jako on nebo jeho výcvikový velitel Kuparašvili jsou ve skutečnosti post-NATO – k základnímu standardu by přidali klidně o padesát procent víc, než by ho vůbec přijali. Jsou to muži s dekádou bojových zkušeností, nechtějí ve své armádě Stalinovy branky. Nechtějí ani vojáky NATO. Laťka je teď prostě výš.
Syrského problém není v tom, že by nedokázal vůbec nic, ani v tom, že by odmítal každou reformu. Bránil Kyjev, řídil charkovskou protiofenzivu, rozšířil možnosti bezpilotních systémů a povýšil několik z nejschopnějších válečných velitelů Ukrajiny. Jeho bilance je významná. Jenže legitimita získaná ve válce má krátkou trvanlivost a minulá vítězství natrvalo neodpovídají na otázky o současném velení.
Jádrem problému je dnes rozsah, tempo a důvěra. Ukrajinské ozbrojené síly vychovaly generaci velitelů, jejichž autorita pramení z výkonu na bojišti, technologické adaptace a schopnosti přitáhnout vojáky, kteří pod nimi chtějí skutečně sloužit. Už se nevnímají jako výjimeční outsideři, kteří se snaží dostat do starého systému. Čím dál víc jsou sami tím systémem, který funguje, a očekávají, že se zbytek armády přeorganizuje podle poznatků, které si osvojili. Cítí, že jejich čas přichází.
Syrského komentář se snaží dokázat, že tento přechod se může odehrát právě pod jeho velením, jenže já osobně nemám pocit, že by argumentoval příliš přesvědčivě. Omlouvá se Fedorovovi, aniž by přiznal vinu, obhajuje složitost vojenského velení, vyjmenovává reformátory, které povýšil, a trvá na tom, že institucionální kontinuita je slučitelná s rychlou změnou. Jenže tím vším možná odhaluje slabinu své pozice zřetelněji, než ji řeší. Velitel jistý si svou autoritou málokdy potřebuje veřejně vysvětlovat, že nejvěrohodnější alternativy ke starému pořádku povýšil právě on sám.
Jeho větší chybou bylo, že dovolil, aby se spor s Fedorovem proměnil v souboj o politickou důvěru. Syrskyj měl formální velitelskou pravomoc, ale neměl nezávislou institucionální moc potřebnou k tomu, aby porazil mladšího, populárního reformátora s podporou napříč vládou, technologickou komunitou, dronovou scénou, občanskou společností i částí armády. Odvoláním Fedorova nemohl odstranit koalici ani očekávání, která ten reprezentoval. Jen tím proměnil vnitřní spor ve veřejný boj o tempo reforem – boj, který Syrskyj nemohl vyhrát.
Proto už tato krize v podstatě není o tom, zda je Syrskyj kompetentní. Je o tom, zda zůstává správným velitelem pro další fázi války. Ukrajina po rozkolu mezi Zelenským a Zalužným potřebovala kázeňského, nepolitického generála. Teď možná potřebuje něco jiného: vůdce schopného skloubit rozsah stávající armády s kulturou, tempem a standardy generace, která se zformovala od roku 2014. Kdo to bude? Nu, své teorie mám, ale rozhodnutí není na mně – výhodou je, že skutečně kvalitních možností je celá řada. Ukrajina má novou generaci schopných velitelů, kteří pravděpodobně velmi brzy převezmou vedení země.
Potterův text na sociální síti zde.
Diskuse