Civilizace na steroidech: Od ruských plání až po éru algoritmů
13. 11. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
8 minut
Dějiny lidského pokroku bývají často vyprávěny jako příběh vítězství ducha nad hmotou. Od prvního parního stroje až po dnešní systémy umělé inteligence se člověk naučil překonávat omezení, která po tisíciletí určovala hranice jeho možností.
Přesto se pod povrchem tohoto triumfu skrývá znepokojivý vzorec. Ať už sledujeme vojenská tažení minulosti, průmyslovou expanzi nebo současný závod v oblasti umělé inteligence, znovu a znovu narážíme na stejný problém: schopnost krátkodobě zvýšit výkon ještě neznamená schopnost dlouhodobě jej udržet. Naše civilizace jako by si zvykla fungovat na steroidech.
Když se v roce 1812 vydal Napoleon Bonaparte do Ruska a o 129 let později ho napodobil Adolf Hitler, oba spoléhali na strategii rychlého a rozhodujícího vítězství. Jejich armády disponovaly mimořádnou bojovou silou, ale jejich velitelé podcenili vzdálenosti, zásobování, odpor protivníka i schopnost Ruska využít vlastního prostoru.
Napoleonova i Hitlerova vojska se postupně dostávala do situace, kdy stále větší část svých sil musela vynakládat na pouhé udržení postupu. Vojenská teorie pro takový okamžik používá pojem kulminační bod útoku: chvíli, kdy útočící armáda vyčerpá schopnost pokračovat v ofenzivě a její dosavadní převaha se začne měnit v nevýhodu.
Oba případy ukazují, že vojenská síla není dána jen počtem vojáků, zbraní a technickou převahou. Závisí také na schopnosti průběžně doplňovat spotřebované zdroje a udržovat funkční zázemí. Sebevětší úderná síla nemůže dlouhodobě nahradit logistiku. Úspěch dosažený rychlým postupem se může změnit v past, pokud náklady na jeho udržení začnou převyšovat možnosti systému.
Tato vojenská zkušenost nabízí užitečnou analogii pro pochopení moderní civilizace. Průmyslová revoluce nám poskytla něco, co lze obrazně označit za energetický doping.
Uhlí, ropa a zemní plyn obsahují koncentrovanou energii, kterou příroda ukládala po miliony let.
Díky jejich využívání jsme během několika generací dokázali zásadně zvýšit výrobu, dopravu, zemědělskou produktivitu i životní úroveň.
Vznikla tak globální ekonomika, která umožnila nebývalý růst lidské populace a rozšíření materiálního blahobytu.
Jenže tato energie nebyla výsledkem naší vlastní produkce. Začali jsme ve velkém čerpat z přírodních zásob, které vznikaly v nesrovnatelně delším časovém měřítku, než v jakém je spotřebováváme.
Současně jsme do atmosféry uvolnili obrovské množství uhlíku a narušili přirozené procesy, na nichž závisí stabilita klimatu.
Vedlejší účinky tohoto energetického boomu dnes vidíme v klimatické změně, úbytku biodiverzity, degradaci půdy i rostoucím tlaku na surovinové zdroje.
Podobnost se sportovním dopingem je zřejmá. Doping může zvýšit okamžitý výkon, ale nevytváří automaticky větší odolnost organismu. Může naopak zakrýt únavu a umožnit překračovat hranice, jejichž význam si sportovec uvědomí až ve chvíli, kdy se projeví následky.
Také naše civilizace si zvykla považovat růst výkonu za důkaz zdraví. Jenže ekonomický růst, růst spotřeby energie a růst materiálního blahobytu nejsou totožné veličiny. A především neplatí, že jejich zvyšování může pokračovat bez ohledu na podmínky, které umožňují život na Zemi.
V jednadvacátém století k energetickému dopingu přidáváme doping mentální v podobě umělé inteligence. Ta může přinést významné úspory, zlepšit využívání energie, zefektivnit dopravu, zemědělství i zdravotnictví a pomoci řešit problémy, které dosud přesahovaly lidské možnosti.
Zároveň však může urychlit závod o ekonomickou a vojenskou převahu. Vlády a technologické společnosti se předhánějí v nasazování stále výkonnějších systémů, autonomních agentů a zbraňových technologií.
Zde se znovu objevuje starý problém. V prostředí tvrdé konkurence může být pro jednotlivého aktéra výhodné nasadit novou technologii co nejrychleji, i když její dlouhodobé důsledky nejsou dostatečně prozkoumány.
Obava, že konkurent získá náskok, oslabuje ochotu čekat, ověřovat a stanovovat bezpečnostní pravidla.
Výsledkem může být systém, v němž se jednotliví účastníci snaží jednat stále rychleji, ale nikdo už nedokáže spolehlivě kontrolovat celek.
To se netýká pouze autonomních zbraní. Podobná rizika vznikají při využívání algoritmů ve finančních trzích, energetických sítích nebo kritické infrastruktuře.
Systémy, které spolu komunikují a reagují v milisekundách, mohou vytvářet řetězce událostí, jejichž průběh člověk nestačí pochopit ani korigovat.
Krátkodobá optimalizace jednotlivých částí přitom nemusí znamenat stabilitu celku. Naopak může vytvářet nové druhy systémového rizika.
Moderní ekonomika a finanční trhy stojí nejen na technologiích, ale také na důvěře, předvídatelnosti a společně uznávaných pravidlech.
Pokud bychom tyto předpoklady oslabili ve snaze dosáhnout maximální rychlosti a efektivity, mohli bychom ohrozit samotné prostředí, z něhož technologický a ekonomický růst čerpá svou hodnotu.
Honba za maximálním výkonem by se tak mohla obrátit proti svému vlastnímu účelu.
Bylo by ovšem chybou považovat technologický pokrok za problém sám o sobě.
Umělá inteligence může pomoci snižovat spotřebu zdrojů a hledat účinnější způsoby hospodaření.
Efektivnější technologie však automaticky nezaručuje nižší celkovou spotřebu. Pokud úspory vedou k dalšímu rozšiřování výroby a spotřeby, může se jejich přínos zčásti nebo úplně ztratit.
Technologie nám může poskytnout více možností, ale sama nerozhodne, které z nich máme využít a jaké cíle mají být pro společnost důležité.
Právě zde se podle mě skrývá nejhlubší problém naší civilizace. Ekonomický systém založený na konkurenci a růstu odměňuje především ty, kdo dokážou zvyšovat výkon rychleji než ostatní.
Náklady na vyčerpávání zdrojů, poškozování životního prostředí a oslabování společenské stability se však často přenášejí na celou společnost a budoucí generace.
Jednotlivý aktér může v takovém soupeření jednat racionálně, zatímco souhrnný výsledek může být pro všechny destruktivní.
Historie nám nedává jednoduchý návod, jak z tohoto cyklu vystoupit. Ukazuje však, že schopnost překonávat překážky není totéž jako schopnost rozpoznat vlastní limity. Napoleonova armáda uvízlá v ruském prostoru, německá vojska vyčerpaná před Moskvou i dnešní civilizace závislá na stále intenzivnějším využívání energie a technologií připomínají, že výkon má své podmínky a že žádný systém nemůže neomezeně růst na úkor vlastního zázemí.
Možná tedy nepotřebujeme civilizaci s ještě výkonnějším motorem, ale civilizaci, která dokáže rozpoznat, kam má smysl jet a jakou rychlostí.
Skutečná síla nespočívá jen v tom, kolik toho dokážeme vyrobit, spotřebovat nebo automatizovat. Spočívá také ve schopnosti zachovat podmínky, díky nimž můžeme pokračovat.
Nejnebezpečnější není, když civilizace narazí na své limity. Nejnebezpečnější je, když si začne myslet, že díky rostoucímu výkonu žádné limity nemá.
Antonie de Saint Exupéry by možná napsal že civilizace se podobá karavaně putující pouští:
Nestačí, aby měla rychlé velbloudy, schopné vůdce a stále dokonalejší výstroj.
Musí vědět, kam směřuje, znát možnosti svých zásob a počítat s tím, že cesta může být delší, než předpokládala.
Karavana, která se vydá do pouště bez dostatečných zásob a bez jasného cíle, v ní nakonec nalezne svůj hrob.
A žádná strategie jí nepomůže, pokud nedokáže změnit směr.
143
Diskuse