O morální čistotě inkvizice

4. 1. 2013 / Pavel Urban

V dobách největší slávy inkvizice existovali inkvizitoři pokleslí, kterým šlo především o vlastní obohacení a inkvizitoři poctiví, kteří upalovali své bližní z čisté křesťanské lásky k jejich nesmrtelným duším. Mezi nacisty zajišťujícími za války "konečné řešení židovské otázky" existovali nepoctivci, kteří se nechávali uplatit, i neúplatní, kteří přísně dbali na to, aby všichni zákonem definovaní židé odešli tam, kam v zájmu Říše odejít měli. Byli ti věřící opravdu morálně čistší, než ti hamižní?

"Budování sociálního státu začalo v podmínkách teprve probíhající obnovy válkou rozvrácené Evropy a v ovzduší studené války." V tom případě je otázka, co ten sociální stát vlastně vybudoval. Plnou zaměstnanost či velkorysou sociální politiku vůči dělníkům nikoli, protože ty byly v českých zemích zavedeny už za Protektorátu, kdy popisované budování sociálního státu ještě nezačalo.

Po výměně "lidové demokracie" za model z dovozu nebyl sociální stát rozvrácen jako přežitek, ale naopak doplněn o západní standardy. I když je v posledních letech oklešťován, stále ještě patří český sociální stát k nejvelkorysejším na světě. Předpokládám, že "modelem z dovozu" je v tomto případě míněn demokratický kapitalismus, nikoli náhrada poválečné lidové demokracie "modelem" dovezeným ze SSSR.

Teorie, že se postupem času bude zostřovat nepřátelství vůči centrální vládě a komunistické straně byla možná logická, ale praxe ji nepotvrdila. Pokud Západ nečelil přímé komunistické expanzi, jeho vztahy se SSSR se postupně zlepšovaly, před válkou i po ní. Také vnitřní odpor postupně slábnul. (V Československu alespoň v padesátých a šedesátých letech).

Režim jedné strany byl skutečně schopný vývoje, většinou k lepšímu. (Přechod od Pražského jara k normalizaci nechme stranou, to nebyl normální vývoj.) Například v šedesátých letech udělali komunisté významné kroky směrem k demokratizaci. V roce 1968 se už značně přiblížili k tomu, co demokraté věděli dávno před nimi. Nicméně vývoj a zlepšování směrem k lepšímu zaznamenal v poválečných čtyřiceti letech celý Západ. K tomu komunismus nutný nebyl.

"Post-komunistický systém převzal pravidlo jedné pravdy vskutku bez zábran. Teď je to zrovna ta druhá, a proto se nesluší protestovat proti čemukoli, co USA dělají." Například Britské listy čtu už deset let, ale tohoto systému jsem si na nich nevšiml. Nepochybně existují lidé s nekriticky pozitivním vztahem k USA. Ale nezdá se mi, že by dohromady vytvářeli nějaký systém.

Je ovšem také možné definovat post-komunistický systém jako množinu lidí, kteří považují jakoukoli kritiku USA za neslušnou. V tom případě BL do tohoto systému nepatří, Alexandr Vondra patří, mnoho stoupenců brdského radaru dříve patřilo, po odmítnutí projektu americkou vládou patřit přestalo. Je otázka, jaký má TAKTO DEFINOVANÝ post-komunistický systém smysl. A zda nepatří k podobným konstrukcím, jako třeba světové židovské spiknutí.

"Mezi falší pokroucené události patří třeba otázka ochrany státních hranic." Skutečně, i dnes se setkáváme s bariérami bránícími svobodnému pohybu osob. Jenže plot na jihu USA i zeď v Izraeli má chránit občany těchto zemí před problematickými cizinci zvenku. Občany těchto zemí nijak neomezuje.

Železná opona kolem socialistických států v prvních letech své existence také občas zažila nějakou tu přestřelku mezi pohraničníky a agenty-chodci. Většina jejich obětí ale pocházela z řad lidu těchto zemí (kterému byli ochránci teoreticky odpovědni) a tito narušitelé nechtěli pašovat do země drogy ani nepřátelské oslabující spisy, ale naopak chtěli ze země odejít. Bránit státní hranice před útokem zevnitř je trochu nelogické. Pokud to byla obrana státní hranice, pak spíš než hranice příslušné země byla takto bráněna hranice kapitalistických sousedů. Kteří ovšem o takovouto ochranu nestáli.

Jiří Jírovec cituje jako ukázku současné propagandy z webu věnovaného železné oponě. Konkrétně cituje zkrácenou kapitolu věnovanou bratřím Mašínům jako ukázku značně neúplné pravdy. S konstatováním "ani slovo o vraždách v Československu, ani slovo o mrtvých v Německu. Prostě došlo k přestřelkám..."

Tady mi nezbylo, než souhlasit. Zalistoval jsem si tedy v článku pana Jírovce o několik stránek výše, na kapitolku věnovanou poválečnému vývoji ("Víra a faleš") Tato kapitola je o něco málo delší, než citovaný úryvek. Ani v ní se nic nepíše o mrtvých. Režim prostě "do značné míry omezoval občanské svobody a ve své první kalendářní pětiletce tvrdě nakládal s opozicí." Pravdivost této kapitoly v článku pochopitelně hodnocena není. Z kontextu však vyplývá, že v tomto případě jde o pravdu úplnou, která má faleš potírat a ne šířit.

Pořad ČT o tom, jak komunisté vraždili komunisty jsem neviděl, takže nevím, zda opomenutí Josefa Swiatla a operace Splinter Factor byla chyba či nikoli. V každém případě nechápu, proč by krvelačnost kohokoli měla být oslabena tím, že jí někdo jiný využil.

Otázka je nicméně nastolena : "co měl dělat suverénní stát, když mu přes hranice pronikali západní agenti se špionážními či teroristickými úkoly ?"

Odpověď v československém případě zní : Popravit jednoho nevinného generála, jednu o drobet méně nevinnou paní (pokud vím, Milada Horáková si v soukromí pouštěla hubu na špacír), pozavírat na dlouhá léta desetitisíce lidí za nic nebo za prkotiny do zařízení blížících se předválečným německým koncentrákům, popravit, umlátit nebo jinak zabít stovky dalších, zlikvidovat jakoukoli nezávislou ekonomickou činnost včetně drobných živnostníků (je zajímavé že jinak bdělí východoněmečtí soudruzi v této věci provokacím CIA nepodlehli) a nakonec pověsit generálního tajemníka a řadu dalších vysoce postavených papalášů.

Není třeba si dělat přehnané iluze o poměrech v soudobých západních demokraciích. Takto ale se svými občany nenakládaly. Navzdory tomu, že i ony musely čelit masivní sovětské a komunistické špionáži a občas i teroru. (Nutno ovšem říci, že agentů-teroristů bylo málo. Za studené války sice obě strany poskytovaly teroristům z druhé strany azyl, málokdy je ale vysílali zpět s úkolem šířit teror. Alespoň v Evropě.) A v některých případech také horkým válkám, byť nikoli na vlastním území.

Spojené státy byly skutečně až do šedesátých let rasistickou zemí. Není ovšem jasné, proč bylo kvůli tomu nutné zavádět komunismus v Československu, které s ubytováním černochů v hotelech nikdy problém nemělo.

Suma sumárum : Západ i Východ čelily v poválečném období studené válce, Východ včetně Československa ale mnohem brutálněji. Československé hranice se Západem bylo nutno bránit proti vlastním občanům, kteří se snažili emigrovat, ačkoli na rozdíl od dnešních Mexičanů měli zaměstnání (práce je dost všude). Sociálně spravedlivý systém se vyvíjel a měnil k lepšímu tak intenzivně, že Rakousko, které na tom bylo na začátku (po válce) evidentně hůř, mu na jeho konci mělo být sociálním vzorem. Alespoň podle pana Jírovce.

Hájit tento systém jako sociálně spravedlivý a zároveň nepropadnout beznaději ze lží musí opravdu vyžadovat hodně úsilí.