Vatikánské jaro a česká zima

22. 4. 2013 / Mojmír Grygar

Papeži Františku nevyhovuje dnešní imperiální způsob vlády Vatikánu, který napodobuje absolutismus starých monarchií a je v rozporu s augustiniánským pojetím církve jako duchovního společenství. (Jan Hus šel v tomto směru ještě dál -- proto skončil na hranici.) Nepřeje si být svrchovaným vládcem, 'patriarchou Západu', neomylnou autoritou, která odpovídá jen sama sobě. Již to, že se nazval biskupem římským a že jmenoval devět členů komise moudrých (jsou tam zastoupeni biskupové všech pěti kontinentů), kteří mají připravit revizi apoštolské ústavy, vypovídá víc neždlouhé proklamace a encykliky.

Zásadní změnou, obrazně řečeno klenbou, která má zastřešit reformní úsilí přiblížit církev lidem všech národů, má být návrat k počátkům, kdy církev ještě nebyla uhranuta světskou mocí -- ani majetkem ani imperiálními cíli.

2. V této perspektivě se v pravém slova smyslu otevírají dějiny. Myslím na dobu, kdy křesťanství ještě nebylo rozpolceno na západní latinský Řím a východní pravoslaví. Vybavuji si dobu, kdy k nám před 1150 lety solunští učencia mniši přinesli křesťanství východního obřadu a obyvatelům Velké Moravy věnovali neuvěřitelný dar -- spisovnou řeč, která byla srozumitelná jižním, západním i východním Slovanům. Není načase, aby katolická církev letošní cyrilometodějské oslavy využila ne ke zvýšení své prestiže, jež je stále více závislá na gregoriánské, pobělohorské a předosvícenské minulosti, nýbrž k omluvě za to, že slovanské misionáře a jejich stoupence krutě pronásledovala jako kacíře, odpůrce víry pravé? Že je sázela do žaláře, v řetězech vyháněla ze země a bořila a pálila jejich kaple, ornáty, knihy? Oslavy na Velehradě by mohly poskytnout vhodnou možnost k tomu, aby představitelé církve v plné míře rehabilitovali učení Konstantina a Metoděje, aby přiznali právo národům přijímat Kristovo učení v jejich jazyce. Staroslovanský základ české národní kultury byl jako součástí kultury velkomoravské éry v našich dějinách z důvodů liturgických i mocenských popřen. Slavnosti na Velehradě paradoxně neuvádějí v pochybnost zakořeněnou školskou poučku o tom, že naše země patří jednoznačně do sféry západní civilizace. Že tato otázka dodnes obsahuje aktuální politický náboj, dosvědčují podbízivá slova premiéra Nečase proslovená nedávno při návštěvě Bavorska. Konzervativním německým politikům z CSU jeho slova zněla bezpochyby příjemně -- jako dík dnešních Čechů za to,že nás kdysi jejich pokročilejší předkové přijali mezi civilizované národy.

Říká se, že čas hojí rány. Ale je v pořádku, že Svatému stolci trvalo tisíc let, než ústy papeže Lva XIII. přijal slovanské šiřitele křesťanství na milost a umožnil tak po dalších stech letech Janu Pavlu II. prohlásit je dokonce za zakladatelesjednocené Evropy?

3.Nedovedu odhadnout, do jaké míry se odvážný pokus reformy katolické církve podaří, a nevím, jak konkrétně si máme volání Františka I. po návratu k evangelickým kořenům vyložit, ale vítám naději, že obnovené vedení církve bude pokračovat v zásadních změnách, které před padesáti lety ohlásil Vatikánský koncil. Jsem přesvědčen, že nový papež nebude pokračovat v konzervativní, často zaslepené a dogmatické činnosti jeho dvou předchůdců, kteří obrodné myšlenky Vatikánského koncilu popřeli a uvedli vniveč.

Jen čas ukáže, podaří-li se členovi Jezuitského Tovaryšstva, které si v minulosti někdy trouflo nerespektovat zájmy vatikánské kurie, otevřít dveře k reformám církve, prosadit změny odpovídající bouřlivým peripetiím 21. století.

4. Jaké důvody k radosti z nového papeže by měli mít představitelé naší církve? Myslím, že žádné. Čím je může inspirovat argentinský kněz Jorge Mario Bergolio, který tak ostentativně klade důraz na chudobu církve a na službu chudým? Pan kardinál Duka a nikdo v jeho okolí nemá vlastní zkušenosti z neuvěřitelné bídy. Představitelé naší katolické církve mají dnes jiné starosti, houževnatě a s nasazením nejrůznějších úskoků a kliček usilují o návrat k minulosti. Už dvacel let se snaží získat ztracené majetky a se záštím inspirovaným dobou barokní rekatolizace proklínají dějinný zlom josefinských reforem, který jim navždy odňal monopol hlásání slova božího. Nepochopili, že právě jejich nenasytnost jim brání, aby se odvrátili od privilegií minulosti a hledali spolu s novým nejvyšším představitelem církve cestu k lidem, kteří se od nich neustále odvracejí. Naši kardinálové, preláti, teologové si nepřipouštějí, že církev u nás prochází hlubokou krizí. Nejde tu o zabavené statky, o nedostatek peněz, ale onezadržitelný úbytek věřících. Kostely a fary se vylidňují -- proč by se jich jinak naše církev ve velkém zbavovala? Ať si František I. káže o chudobě a odříkání (to je velké téma jezuitů), ať klade důraz na dialog, na otevírání otázek (některé jeho výroky připomínají Gorbačovovu glasnosť), naši lidé nahoře na církevním žebříku vědí své -- až budeme mít dost peněz, zaplatíme si média, školy, přilákáme chlapce do seminářů, provedeme nábor mladých do klášterů a řádů, budeme organizovat velkolepé oslavy světců a mučedníků, oživíme zapomenuté obřady, půjdeme v čele zpívajících zástupů, budeme zapalovat nádherné ohňostoje, uctívat relikvie. ale ovládneme přitom moderní komunikační techniku, zkrátka -- učiníme členství v církvi přijatelné a přitažlivé i dnešním lidem, kteří přece nemohou nevědět, že i pozemský svět má své nepřekročitelné tržní principy a klady.

Zatím můžeme žit z připomínání křivd, ústrků a pronásledování, kterými se nás snažil předchozí režim umlčet a udupat. Pár let to jistě ještě vydrží a je jen na nás a na našich politických přátelích, aby to bylo stále aktuální.