Je posilování náboženských ideologií skutečným koncem dějin?

5. 3. 2015 / Bohumil Kartous

Za hlasitým zápalem dnešního misionářského ateismu se skrývá panika z toho, že náboženství nejen že není na ústupu, že ve skutečnosti prospívá, píše John Gray, anglický politický filosof, kritik politického humanismu coby světonázoru pramenícího v náboženství a zastánce iluzorní povahy vůle a morálky v deníku The Guardian. Jeho kritiku je možné vnímat jako varování. Pokud by ve společnosti převážily náboženské ideologie, znamenalo by to očividnou regresi v civilizačním vývoji. A pravděpodobně také to, že lidská společnost není schopná se trvale emancipovat a tedy vyvíjet.

„Cílem dominantních proudů ateismu 19. a raně 20. století bylo ukázat, že sekularizovaný západ je univerzálním model civilizace. Misionářský ateismus současnosti přehrává tuto teorii; jenže západ je v současnosti na ústupu a pod oním zápalem, s nímž tento ateismus útočí na náboženství je neomylně nálada strachu a zoufalství. Nový ateismus je do značné míry vyjádřením paniky liberální morálky,“ píše Gray (jenž sám sebe označuje za ateistu) ve svém článku,  v němž  provokativně poukazuje na fakt, že ateismus není ani jednoznačnou reakcí proti tmářství, ani nějakým uceleným ideovým proudem. Gray poukazuje na fakt, že mezi přední ateisty z přelomu 19. a počátku 20. století patřili lidé jako německý biolog Ernst Haeckel nebo britský biolog Julian Huxley, kteří zcela otevřeně stavěli svou vizi sociálního vývoje na eugenistickém pojetí a kteří, jak to bylo v případě Haeckela, byli přímými inspirátory nacistické ideologie. Poukazuje na fakt, že mnohé despocie byly postaveny na ateismu, že se např. sovětská ideologie zaštiťovala tzv. vědeckým ateismem. Zároveň připomíná, že ateismus je historicky negativní termín označující vždy ty, kdo odmítali oficiální náboženství své doby, což ve své době byli i římští křesťané. Paradoxem ateismu je i to, že existují i náboženství, jako je buddhismus či taoismus, která mají k ateismu blízko vzhledem ke své filosofii, jež neobsahuje prvek boha – stvořitele, nějakého božského vědomí, které stvořilo člověka a které představuje ideál lidských hodnot, o jejichž naplnění se máme snažit.

„Naštěstí je mnoho druhů moderního ateismu, které jsou více výstižné a intelektuálně osvobozující než ten v současnosti nejhlučnější,“ píše Gray. Míří tím na ty, kdo se snaží přesvědčovat o ateismu způsobem, který si nezadá s pronáboženskou propagandou. Vtipně poukazuje na to, že stejně jako se ateisté eugenici zaštiťovali ve svém přesvědčení vědou (evolučním principem), i dnešní ateističtí evangelisté (alespoň ti liberální) mají potřebu najít vědecké důkazy, aby ateismus a hodnoty liberální  morálky obhájili. Ateismus, byť odmítal náboženské představy, historicky neodmítal jistý druh přesvědčení, a to přesvědčení o vývoji.

„V téže době, kdy Haeckel rozvíjel své rasistické teorie, s odlišnou teorií západní nadřazenosti přišel Marx. I když Marx odsoudil liberální společnosti a prorokoval jejich záhubu, považoval je zároveň za nejvyšší vývojový stupeň lidstva v dané době. Proto také oceňoval britský kolonialismus v Indii jako vývoj z podstaty progresivní. Jestliže měl Marx vážné výhrady vůči Darwinovi, bylo to proto, že Darwin nepodal evoluci jako progresivní proces,“ analyzuje různé filosofické proudy 19. století Gray. Zesměšňuje apologety „ateistických liberálních hodnot“, kteří jsou ochotni dopouštět se tvrzení, která jsou vůči liberálním hodnotám zcela kontradiktorní. Jako příklad uvádí amerického neurovědce Sama Harrise, zastánce „vědecké morálky“, který byl ochoten v roce 2004 tvrdit, že mučení může být ve válce proti terorismu (ve válce na ochranu liberálních hodnot, pozn. autora) nejen přípustné, ale dokonce nutné.

Gray nezapomněl při kritice „nových ateistů“ ani na Nieztzeho. Současní evangelisté ateismu často působí, jakoby si mysleli, že na světe bylo lépe nebýt židovství a křesťanství, píše Gray, a proto se jim Nietzsche nehodí do karet. Ne snad kvůli nepravděpodobné pohádce o tom, že Nietzsche byl inspirátorem nacismu (nacismus sám sebe prohlašoval za „vědecký“), jako spíše proto, že jako skutečný klasický filosof a filolog pochopil, v čem tkví problém liberalismu: „Jako klasický akademik Nietzsche rozpoznal, že mystická víra antických Řeků v rozum proměnila dala tvar kulturnímu matrixu, z něhož se později vyvinul moderní liberalismus. Někteří antičtí stoici hájili ideu kosmopolitní společnosti, což bylo založeno na přesvědčení, že lidé sdílejí Logos, nesmrtelný princip racionality, který byl později absorbován do konceptu boha, jak je nám znám dnes. Nietzsche měl jasno v tom, že hlavním zdrojem liberalismu byl ve skutečnosti židovský a křesťanský teismus. Proto byl vůči těmto náboženstvím tak hořce nepřátelský. Byl ateistou z velká části proto, že odmítal liberální hodnoty.“ Podobně se podle Gray novodobí evangelisté „ateistického liberalismu“ snaží rekonstruovat jeho historickou vazbu tak, aby to vypadalo, že Kant i Lock, oba velmi hluboce pohroužení do teistických schémat a zároveň velmi důležití myslitelé z hlediska vývoje liberalismu, vlastně své liberální myšlenky formulovali nezávisle na jakékoliv náboženské představě. Gray nevěřícně kroutí hlavou nad tím, že někdo nedokáže pochopit, že není možné mluvit o univerzální morálce, aniž bychom porozuměli tomu, že tento koncept je převzat z náboženského vidění světa.

Gray v závěru argumentuje, že stojí za to obhajovat liberální hodnoty a stojí za to obhajovat ateismus. Nikoliv ten, který dogmaticky staví na „vědeckých důkazech“, protože tato cesta se ukázala už dříve jako chybná. Je potřeba chápat, stejně jako to pochopil Freud a mnoho dalších, že náboženství, víra, potřeba vytvářet iluze je prostě přirozenou potřebou lidí. Stojí však za to položit si otázku, co by se stalo, kdyby ateismus přestal být vůdčím  světonázorem západní civilizace, kdyby implodoval pod vlivem rostoucí intolerance, nadřazenosti a uzavřenosti a kdyby náboženské ideologie opět převzaly vůdčí roli ve společenských strukturách a ve výkladu světa. 

Francis Fukuyama, konzervativní politolog podporující koncept amerického „nového století“, ve svém kdysi slavném a dnes naprosto překonaném eseji o konci dějin předpověděl konečné vítězství liberálního kapitalismu jako konečné fáze lidské civilizace. Když se na tuto předpověď podíváme prizmatem Grayovy analýzy, v podstatě neudělal nic víc než že ukončil Marxovu dialektiku dějin v okamžiku, kdy ji Marx napsal a celý postmarxistický vývoj dějin označil za slepou cestu. Nicméně pořád se jedná o onu „víru“ v to, že civilizační vývoj západu dospěl nejdál a že v tom tkví záruka jeho „věčnosti“. Jde o akt o obracení na víru přesně v tom duchu, v jakém o něm píše Gray. Víme, že konec dějin dle toho scénáře nenastal. Dějiny se naopak začaly psát podle scénáře zcela nového. Vzestup islámského fundamentalismu není jedinou skutečností, která uvádí do nejistoty všechny, kdo „věřili“ v pozvolné vítězství ateismu jako jediné možné cesty budoucnosti. 

Stačí se podívat na současné Rusko a jeho silnou inklinaci k opětovné adopci pravoslaví jako státního náboženství, na sekularizované Turecko, dlouhou dobu opěvované jako zázrak islámského světa, kde vládnou umírnění islamisté, na trvale silný vliv křesťanství v Jižní Americe, na pevné sepětí konzervativních politických kruhů a náboženství v USA. A na velmi nejisté evropské společnosti, které se často zmítají v existenciálních nejistotách vyvolaných absencí pevného řádu, ať už byl dán náboženstvím nebo jinou doktrínou. Není vůbec absurdní položit si otázku, zda je možné předpokládat, že poučený ateismus, který bere v potaz potřebu víry a dává jí prostor, jako světonázor zvítězí. Otázkou dokonce je, zda se tak vůbec kdy stalo. Na tuto otázku odpovídá i Gray záporně. 

Připustíme-li tedy, že je možné, aby náboženské, případně za ateismus maskované pseudonáboženské představy opět dominovaly, nelze se zároveň neptat, co to vlastně znamená pro civilizaci. Že narazila na svůj vývojový strop, na strop racionality, od nějž se odráží zpět k jakési pomyslné rovnováze, v níž strukturované a jistým řádem posvěcené iluze a víra opět nabudou větší  moci? Pokud tomu tak bude, můžeme opět začít uvažovat o tom, že konec dějin v jistém slova smyslu skutečně může nastat.

0
Vytisknout
5758

Diskuse

Obsah vydání | 9. 3. 2015