Intrikánské včelky bez žihadel

12. 5. 2016 / Václav Dušek

čas čtení 4 minuty

Intrikáni poletují lučinami na výsost bohům. Vítejte, odhodlaní otrapové i zpustlé hudrmanice. Koryta obsazena, vzkazuje politický komisař Humus, dávno bez uniformy a terčíku dopraváka. V politických kruzích se mrská, jak ryba v bystré vodě; v nelehkém čase tápání, sebepoznávání i sebelitování, ztrácíme pozornost a volíme bez zájmu - pak se divíme, hudrujeme, nemůžeme zvolenci přijít na slušné pojmenování, ale dobroděj smáčí sosák do státní pokladny, finanční nektar mu jde ku zdraví; eskadry geneticky poznamenaných intrikánských čarodějů zaplavují chudá filozofická kolbiště. Odkaliště mocných přehrazeno zákonnými kličkami - zbavit se kalu zhola nemožné. Chybí vůle a ztracená revoluční jistota, že změníme pošramocenou republiku v zemský ráj to na pohled. Kde nebylo pošramoceno, dokonali jsme totální zkázu ponížených a uražených bytostí - co osobnost, to světová kapacita, na cokoli si pomyslíte.

Nedorostlí klackové vyklidili pozice v domnění, že vychytralí harcovníci drobně pokradou a zalezou v pelechu mamonu. Omyl. Pokradli a chopili se opratí. A hyjé, zapřažení občané do denních starostí přežití. My vám ukážeme, jak máte tahat a kušovat! Demokratické studentské volovinky trpělivě vymýtíme - mladým volkům chybí léty osvědčená politická a sloní trpělivost. Politické intriky znechutily i pamětníky. Vlajky rudé letěly na stožáry, podpalovaly staré pořádky - a poválečné dny se změnily v trvalou lásku k bratrovi, lásku nehněvanou, krapítko i vynucenou. Mít za zády silného spolubojovníka a nezlomného hrdinu znamenalo a nadále znamená výhru lepší než loterijní. Intrikánské špičky se přilepí všude tam, kde si mohou pomoci a druhým škoditi - škodí nedoučené kouzelnice, krasavice, chmatáci, falešní dobráci, lázeňští šviháci. Těch pukrlat intrikánů před vyšší instancí bezpočet. Na stokrát pozdravujeme tebe, co přiletěl si z nebe! A poslanec s účesem na tři facky, zvaným frizéry topinka, přehazovačka, drátěnka, nabral výšku a shora s vyškolenými dravci číhá na houfy určené k sežrání.

Intrikáni ovládli planetu. Nejedny kozí listy přinášejí úlevné komentáře, kterak občan vyzrál nad minulostí a dočkal se pomerančů, nejen kubánských, sakra, banánů, výhodných hypoték, nevýhodných dluhů, nádherných exekucí, bezdomoveckých nocí s čučem v papírové krabici; intrikánství je nevyléčitelná choroba, lehce přenosná, rozloží vše dokonale s účinkem k obdivu a zkoumání.

Domácí včelky jsou prý bez žihadel. Určitě, tomu věříme! Padlí na hlavu zatím nejsme - bohudíky. Kafrání poznamenaných nebere konce. Řídí průměrně svěřené město, ochablý filozof a neumětel, stěží zvládá velkou násobilku, avšak holedbá se, jako by mohl převzít hned zítra starostenství Šanghaje - něco většího tam náhodou pro něj nemáte? Že je k smíchu u něj v Blbštajnově, prosím, ale proč ho vystavují televize do omrzení - nechápeme.

Kolem vídáme již vyhaslé intrikány, věk rozložil bijce a chameleony k nepoznání. Truchlivý pohled. Věnců nepočítaně, písniček jakbysmet. Po plodném životu, lehké spočinutí... Druhy a poddruhy známe z povedených čítanek, pošramoceného dějepisu, křivolaké černobílé občanské nauky a vzpomínkových knih, kdy vrah jest oběť a oběť odporná mstivá nábožná kudlanka; víme, že do boje intrikáni zasáhli v posledním možném okamžiku a přisáli se ke struku moci; v řadách čistých bojovníků v síni slávy však stanuli první, hruď nastavenu špendlíkům výrazných řádů. Nabízí se vtíravá otázka. Co by k tomu připodotkl slavný model z dob zapomenutých. Snad by se demokracie nezalekl a řekl nahlas opravdu jasnou řečí: To vám přeje provždycky, Joža Mrázek Hořický.

Česká politická scéna