Bodláky Václava Duška

Ztracené životy

5. 5. 2016 / Václav Dušek

Velkohubý člen představenstva neomylných, jinak infarktový zbohatlík, pravil: havíři se měli líp učit! Dostal po hubě - ale málo, malinko, trošilinku. Vyprášit kožich krasavci tetelícímu se kdesi v cizině s krasavicí soutěživou stálo by zato. Následky nenásledky, po pysku naložit a hotovo, jedeme dál, jak říkají znalci potrefení dámou nedámou, že!?

SHR v severním regionu v sudetské zemi, objala do náruče stovky pracovníků. Nevím, kdo tu módu zavedl, ale nechávali jsme si augenráfky nemyté - poznaly místní krasotinky, bajadéry, od Schönbachu k Bílíně a Duchcovu, že havíři přicházejí roztočit peníze. Kdo neužívá života, hyne.

Dávno zmizely šupny ze dvorků u baráků, kam nosívaly havíři ze šachty domáky k topení; pořezaná výdřeva, šusdráty smotané a stočené do držadla. Zahrádkářské kolonie se slípkami, husami, kachnami - králíkárny. Stávali u plůtků, trabuga zapálený - elita národa, výkvět pracujícího lidu. Hornické kapely s naleštěnými nástroji a uniformami - projevy, údernická vyznání. Republika spalovala tuny uhlí černého i hnědého, vlaky naložené k prasknutí vyvážely černé zlato do lačné ciziny. Jenže, ani poklady země nejsou nekonečné. Vykutálená demokratické parta rozebrala národní hospodářství skoro do šroubku; v tichém revolučním opojení lidé jásali a nedohlédli ani náhodou následky.

Pod těžními věžemi lehávali v trávě ostřici a mrkvici milenci, kluci hrávali čutes na dvě branky. Z komínů chemičky stoupaly kolorované kouře, z chladírenských věží mlžná pára - nad těžními věžemi hvězdy, o nocích rudé pod nebesky modravými. A doma se kuchtila zemlbába, uhlířina, šťouchaný brambory se škvarkovým sádlem a cibulí, předvejplatní pamlsek; kozí plátky s fotkami hrdinů práce, články objevné - hele, lidi pracují!

Svačiny do šachty: štrůdly, mramorový bábovky, melta v bandasce; proložený tabák Taras Bulba ovocem, prolitý rumem. Stačilo založit do koutku a bagovat - zabránit prachu k vdechnutí. Plivat se naučili i brigádníci s vysokoškolským vzděláním. Dole v podzemí si roven každému, kdo s tebou sfáral. Doma po šichtě čekal teplý pajšl s knedlema, smažák na tři prsty, ryba uchystaná na veverku, volská tlama a zbytek chutný uhlířiny.

Cestičkou ke Kolumbusu spěchali od stanice rychlodráhy opozdilci kolem lykusáků, aby stihli poslední klecí sfárat do hlubiny země rabovat lesknoucí se uhlí; žlaby kvílely, ráčny skřípaly, gumové pásy drhly o uhelnou drť, v komorách se vrtalo, odpalovalo, chodbaři tahali v nízkým profilu hajcmany i dřevěný stojky - přivazovali si materiál k nohám, táhli ho k chodbám.

Hunty se plnily u šachtiček; hunty - psi, dřív ještě když nebývaly koleje, vozíky se tahaly po dřevěných lyžinách, tak zvuk tažených vozíků připomínal psí vytí, proto hunty - tohle znali perkajzlové, permoníci, staří havíři se slabými lampičkami, tohle znaly i ženy, které pracovaly na předku - co může dělat muž, dokáže i žena - kapitalismus porazíme.

Skončily ženušky u výsypek a třídíren. Krása z hlubin zmizela. Klece, překopy, patra, chodby, komory, zahoření, vůně šachetní divoká, nebezpečná, metan se tlačil ze starých děl do nových – uhlí, zaklínadlo mocných.

SHR mělo po výbuchu na dole Kolumbus 7. 9. 64 smutek. Šest havířů zahynulo, čest jejich práci! Rok předtím v lednu přišlo o život patnáct horníků v modlanském dole Kateřina. Leden - výbuch na dole Nelson pohltil v roce 34 sto čtyřicet horníků. Památník obětem od sochaře Pokorného vzdává hold všem, kteří zahynuli v podzemním pekle.

V srpnu jsem narukoval do vojenského příjmače ve Spišském podhradí k obraně vlasti, štěstí mě neopustilo, seděl jsem u opičí dráhy a myslel na chlapy, kteří nehořekovali nad dřinou a v Mexiku v Záluží se uměli bavit, samý světový tancmajstr. Juchání do rána, i láska se našla - na noc i natrvalo. Černé září - 3. 9. 81 se v dole Pluto II ozval silný výbuch. Šedesát pět horníků položilo životy v pracovním procesu, jak uvedla zpráva v tisku. Tragédie. Uhlí nebylo nikdy laciné! Vybíralo si neúprosně velkou daň.

Čas prý zhojí všechny rány. Jak pro koho...