Obama vyměnil Asada za jadernou dohodu s Íránem. Tím rozhodl i o ponížení OSN v Sýrii
9. 9. 2016
/
Karel Dolejší
čas čtení
4 minuty
Organizace spojených národů bývá v praxi vždy tak silná, jak silný je konsensus hlavních mezinárodních aktérů, kteří ji tvoří. Během Korejské války obránci Jižní Koreje bojovali pod vlajkou OSN, kdežto při genocidě ve Rwandě na straně některých klíčových aktérů neexistovala žádná politická vůle k zásahu - takže se prostě nezasáhlo.
V případě Sýrie je situace smutně prostá: Podmínkou uzavření Obamovy vysněné jaderné dohody s Íránem byla naprostá beztrestnost íránského klienta a syrského prezidenta Bašára Asada ZDE. Kdyby Američané proti Asadovi z jakéhokoliv důvodu a jakkoliv omezeně vojensky zasáhli - protože používá chemické zbraně, protože záměrně nechává civilisty umírat hlady nebo proto, že masivně zneužívá zahraniční humanitární pomoc (i k vojenským účelům) - Teherán by s velkou radostí jadernou dohodu vypověděl a přihlížel, jak se Američanům nedaří zastavit již rozběhlý proces rušení mezinárodních sankcí, v němž jsou zapojeny velice významné hospodářské zájmy.
Jestliže druhdy nejdůležitější světová velmoc nemůže z vlastního rozhodnutí proti Asadovi podniknout nic co by stálo za řeč, Rusko Asada politicky i vojensky podporuje a Čína také přechází k vojenské pomoci asadistům, OSN nemá šanci nepříznivý mezinárodní kontext změnit. Agentura pro koordinaci humanitární pomoci OCHA se tedy přizpůsobila: Platí Asadovu režimu tučné výpalné za to, že smí v zemi vůbec působit. Pokud už prostředky vynaložené OSN vůbec putují k civilistům, děje se tak podle politických priorit Damašku: Kdo je poslušný, pomoc dostane, kdo není, obdrží velmi málo, případně vůbec nic.
Bašár Asad vede válku proti sunnitskoarabské většině obyvatelstva Sýrie a podle svých možností proti ní aplikuje strategii kolektivního trestu a vyhánění. Polovina Syřanů již musela opustit své domovy a miliony jich odešly do zahraničí. Asad je hlavním a největším důvodem útěku Syřanů, včetně jejich pokusů dostat se do Evropy. Nicméně "geniální" blízkovýchodní strategie dosluhujícího amerického prezidenta spolehlivě zaručuje, že se v Sýrii může měnit cokoliv, jen ne osoba na postu prezidenta. A tento stav zase garantuje nepřetržitý exodus Syřanů - přinejmenším do doby, než Turecko na vlastní pěst vytvoří na severu země rozsáhlou bezpečnou zónu bráněnou před nálety Asadova letectva.
Autor vědeckofantastické prózy Jerry Pournelle kdysi formuloval pravidlo, jemuž říká železný zákon byrokracie. Podle něj v každé organizaci pracují dva druhy lidí: Jedni se snaží naplňovat deklarované cíle, pro něž organizace vznikla, kdežto druzí se starají jen o prospěch organizace samotné. V souladu s železným zákonem dochází k vnitřnímu vývoji, při němž je první skupina marginalizována či rovnou vytěsněna, zatímco druhá si monopolizuje moc a rozhodování o pravidlech.
Pokud jde o probíhající spor mezi OSN a dalšími humanitárními organizacemi působícími v Sýrii, pozorujeme ukázkový příklad platnosti Pournellova zákona. Ti jimž vadí, že mnoho potřebných Syřanů nemá dostatečný nebo vůbec žádný přístup k mezinárodní pomoci, jsou podřízeni jiným, kterým záleží hlavně na tom, aby OSN Asada nenaštvala a mohla v Sýrii i nadále působit za podmínek, které jí režim nadiktoval.
Protože již před roztržkou s OSN byly některé humanitární organizace v Sýrii příležitostně terčem náletů režimního letectva, bude zajímavé sledovat, co se stane nyní, když nad nimi OSN již symbolicky nedrží ochrannou ruku.
Ovšemže ani sebevětší počet náletů na nemocnice a záchranáře vytahující civilisty z trosek nevyruší Baracka Obamu od partie golfu. Nikoho ani nenapadne sestřelit stroje zasypávající civilisty chlórovými a barelovými bombami - i zde se reakce Spojených států omezí na všelijaká verbální "znepokojení" či "rozhořčení".
8018
Diskuse