Sankce, lobby a předpojatost ničí americkou zahraniční politiku

27. 6. 2019 / Jan Darmovzal

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Podle vývoje situace v posledních dnech, týdnech a měsících americká zahraniční politika ne a ne najít své pomyslné dno. Ať už americká administrativa učinila jakékoliv rozhodnutí téměř s jistotou lze tvrdit, že se jednalo o rozhodnutí špatné, krátkodobé nebo dokonce nelegální.

Americká diplomacie se zcela nepochopitelně omezila na pouhé vyhrožování nebo uvalování sankcí, což jsou prvky, které za prvé nefungují a za druhé nejsou v žádném ohledu konstruktivní při řešení konfliktů. V širším měřítku se bavíme o konfliktech (obchodních či válečných) mezi USA a dalšími zeměmi jako jsou například Čína, Severní Korea, Turecko, Rusko, Jemen, Sýrie, okupovaná palestinská teritoria, Evropa, ale hlavně Írán. USA se všech těchto konfliktů přímo nebo nepřímo účastní. Američané se rozhodli, dle mého názoru zcela iracionálně, sankcionovat či válčit proti všemu a všem, kteří by si snad dovolili mít rozdílný názor než oni sami. Prezident Trump a jeho zločinně smýšlející poradci Pompeo s Boltonem jsou přímo odpovědní za tenze, které zejména na Blízkém či Středním Východě panují.  

Americká nadřazenost a bezohlednost nedokázala srazit na kolena íránský režim, americký vliv a peníze nedokázaly koupit odhodlání Palestinců vytvořit si vlastní stát a americké super zbraně nedokázali porazit pár tisíc vzbouřenců v Jemenu – ba naopak. Ať už to Americká administrativa bude argumentovat jakkoliv, jedná se o jednu porážku za druhou, které dohromady stály životy mnoha tisícovek civilistů a jediné co dokázaly, tak posílit proti-americké nálady v zemích, kde se americká zahraniční politika tak nemotorně angažuje. Dokonce i íránský prezident Rouhání, který až do 25 června 2019 vždy jednal taktně a s noblesou musel v komentáři k dalšímu cyklu amerických sankcí na vysoké íránské vládní představitele včetně duchovního vůdce Ajatolláha Alího Chameneího a ministra zahraničí Javada Zarifa podotknout, že administrativa sedící v Bílém domě je mentálně retardovaná. Pokud na situaci zkusíme nahlédnout objektivně tak Hassan Rouhání asi není daleko od pravdy, jelikož sankce a jiné formy nátlaku nemohou vést k diplomatickému urovnání, natož pak k oboustranné dohodě, která bude mít podporu obou zúčastněných stran. Pokud se vrcholní američtí představitelé a diplomaté kdy obtěžovali studovat historii Persie, měli by mít na paměti, že Spojené Státy vznikly v době, kdy Peršané už měli svůj stát více než 2000 let. Peršané jsou navíc národem velmi hrdým a americkým sankcím se nepoddají, což dokazují již více než 40 let. To Američané nedokáží akceptovat a místo rozumné diplomacie volí sankce, které se totálně míjejí účinkem a pouze dokládají americkou nemohoucnost.

Podobně neohrabaně se Američané snaží vypořádat s konfliktem v Jemenu, ve kterém podporují koalici vedenou Saúdskou Arábií a Spojenými Arabskými Emiráty. Byl to právě saúdsko-arabský režim, který v Istanbulu nechal chladnokrevně zavraždit saúdského novináře a přispěvatele Washington Post Jamala Chašokdžího, který kritizoval tamější režim. Jde o to, že jsou to právě Saúdové, kteří od Američanů nakupují zbraňové systémy za ohromné sumy. Tyto systémy využívá saúdská armáda, ale je více než jasné, že tahá za kratší konec, neboť Húthijové dokáží efektivně ostřelovat saúdské vojenské cíle nebo dokonce podnikat nálety na ropnou infrastrukturu hluboko uvnitř království.

Nelze si nevšimnout třetího zúčastněného, který možná více než předchozí dva zmínění (Saúdská Arábie a USA) přispívá k napětí na Blízkém východě. Okupační mocnost Izrael od Američanů dostal dárek v podobě úznání celého Jeruzaléma za izraelské hlavní město a uznání Golanských výšin za izraelské území. Oba tyto kroky jsou nelegální, v naprostém nesouladu s rezolucemi Rady bezpečnosti OSN a v příkrém rozporu s mezinárodním právem. Američané se konflikt mezi Izraelci a Palestinci snaží vyřešit dohodou století tzv. „Deal of the century“, který se aktuálně projednává v bahrajnském hlavním městě Manama. Smyslem této ekonomické konference má být podpora investic do palestinských teritorií včetně Gazy. Účast na konferenci však odmítli jak samotní Palestinci, tak také například Irák, Sýrie, Libanon, Kuwait a země severní Afriky. Země jako Egypt či Jordánsko navíc nevyslali své nejvyšší reprezentanty a konference se účastní jen proto, že byly pod silným politickým tlakem ze strany Spojených Států, nikoliv ze své vlastní vůle.        

Jak hlavní palestinský vyjednavač při OSN Saeb Erekat poznamenal, Palestinci nepotřebují žádné investice, ale potřebují suverenitu a kontrolu nad svým územím, přírodními zdroji a hranicemi. Jelikož bahrajnská konference postrádá jakékoliv politické řešení, proto z jejich (palestinského) pohledu nemá smysl se podobného divadla účastnit. Před tím, než se bude projednávat jakýkoliv ekonomický plán, je potřeba, aby Američané přinutili Izrael ukončit nelegální okupaci palestinských teritorií a pomohli Palestincům vytvořit svůj vlastní suverénní stát na hranicích z června 1967 s východním Jeruzalémem jako hlavním městem. Pokud toto nebude prvním krokem, veškeré ostatní snahy jsou naprosto zbytečné.

Jak můžeme pozorovat a to nejen na výše zmíněných konfliktech, tak v případě americké zahraniční politiky si moc podala ruku s bezmocí. Tato situace vydrží nebo se ještě bude zhoršovat do té doby, než si Američané uvědomí, že jejich nynější přístup není vybalancovaný, ale upřednostňuje zájmy svých spojenců (zejména Izraele). Americký vliv ve světě opadává i kvůli symbioticky zhoubnému vztahu s izraelským režimem podporující apartheid. Spojené státy si nemohou udržet pomyslné světové vedení, pokud budou podporovat rasistický režim v Izraeli, který totálně pohrdá nejen fundamentálními lidskými právy, ale také mezinárodním právem.

0
Vytisknout
3104

Diskuse

Obsah vydání | 2. 7. 2019