Sedláčkovi se film o Palachovi skutečně povedl

29. 6. 2019 / Jan Čulík



Konečně se mi podařilo zhlédnout  v Karlových Varech i loňský film Roberta Sedláčka Jan Palach, píše Jan Čulík. Na rozdíl od televizního seriálu Angieszky Hollandové Hořící keř, který byl černobílým propagandistickým cvičením, zcela ignorujícím realitu (autorem scénáře pro seriál Hollandové byl třicátník, který tu dobu nezažil, a z jejího seriálu byli vyzmizíkovaní hlavní protagonisté Palachova dramatu jako Luboš Holeček a Jan Kavan,  možná proto, že to byli levičáci) film Roberta Sedláčka je pozoruhodně autentický. Víceméně ho podepisuji, zachycuje atmosféru tehdejší doby na devadesát až devadesát pět procent přesně. Není divu, autorkou scénáře Sedláčkova filmu byla Eva Kantůrková, která tu dobu zažila.



V Rozhovorech Britských listů s Petrem Pithartem, vzpomínajících na dobu před třiceti lety a později, které zveřejníme v rámci připomínek blížícího se třicátého výročí pádu komunismu letos v srpnu, se Pithart o Sedláčkově filmu zmiňuje jako "o tom dobrém filmu o Palachovi". Má pravdu.

Sedláčkův film se soustřeďuje na mezilidské vztahy, nikoliv na politiku, není tedy obžalobou komunismu jako takového, zkoumá, co lidé dělají a jak se chovají. Zabývá se Palachovým životem, od jeho brigád v Kazachstánu i ve Francii i jeho přátelstvím s Rusem, jehož poznal při brigádě v Kazachstánu, jeho dívkami, jeho studentským životem. Pražské jaro jako by probíhalo jen tak mimochodem, mimo všechny tyto lidské vztahy.

Okupaci v srpnu 1968 jsem zažil v Praze jako patnáctiletý. Sedláčkův film ji zaznamenává v podstatě přesně - velmi autenticky zachytil, že té době, těm několika dnům, tomu prvnímu týdnu okupace, vévodilo rádio - všichni pořád poslouchali rozhlas a nosili i na ulici u ucha tranzistorová rádia. Stejně tak Jan Palach a všichni ostatní. Inteligentní jsou i citace slavných populárních písniček z té doby, které se také pořád hrály ("Jó, třešně zrály", "Kdo se večer hájem vrací...")

Ve filmu je scéna, jak se Palach snaží přejít v srpnu 1968 Mánesův most na pražském Starém Městě - ten most u filozofické fakulty UK. Ruští vojáci mosty okupují s tanky (to se skutečně dělo) a vůči Palachovi se chovají agresivně. To jsem nezažil. Shodou okolností jsem na tom Mánesově mostě právě v době té okupace byl, neboť bydlím za filozofickou fakultou, nedaleko dnešního Palachova náměstí (dříve náměstí Krasnoarmějců). Ty ruské tanky a obrněné transportéry tam byly, ale ruští vojáci se nechovali vůči českým civilistům agresivně. Ti s nimi náruživě diskutovali, že žádná kontrarevoluce v Československu nezuří, vojáci reagovali zmateně a chaoticky.

(Fred Eidlin ve své knize The Logic of Normalisation přesvědčivě argumentuje, že ruská okupační vojska měla na základě chybných informací ruského velvyslanectví v Praze, posílaných do Moskvy, že totiž Pražské jaro je nesmysl prosazovaný jen hrstkou intelektuálů, a že po invazi obyvatelstvo začne ruské vojáky nadšeně oslavovat, příkaz, aby s místním obyvatelstvem zacházelo jako s přáteli - na rozdíl od invaze v Budapešti r. 1956, kdy Rusové civilisty masakrovali. Když se ukázalo, že veřejnost ruské vojáky nadšeně nevítá, byli zmatení a nevěděli, co dělat.)

Mám jako obvykle trochu problém s tramvajemi - mám velké podezření, že ty tramvaje, které jezdí kolem filozofické fakulty po lince číslo 17, prostě takové nebyly, ale no tak dobře.

V listopadu 1968 se uskutečnila studentská stávka. Nejsem si vědom toho, že by policie při stávce v pražských ulicích zaútočila obušky na studenty, ale možná to Sedláček a Kantůrková někde zjistili. Film také naznačuje, že vysokoškolští studenti byli při této stávce ve společnosti izolováni. Není tomu tak. Stávka se konala i na středních školách a byla naprosto mainstreamová, v listopadu 1968 na ní ještě nebylo nic podvratného. Zažil jsem ji sám na gymnáziu Nad štolou v Praze 7, kde jsem byl tehdy v prvním ročníku. (V jiném prvním ročníku tam tehdy studoval Dubčekův syn.) Petr Pithart v jednom z našich rozhovorů upozorňuje, že k studentům se tehdy přidali i dělníci a největší český odborový svaz. Že je zradil Josef Smrkovský, to je ale pravda, to má film správně. 

Jsem velmi rád, že Sedláčkův film studentského aktivistu Luboše Holečka tentokrát nevyzmizíkoval - ve filmu vystupuje jako umírněný studentský činitel, který Palacha varuje před policejními udavači ve studentském výboru a mírní jeho radikalismus.

Film velmi decentně zachycuje Palachovy přípravy na jeho sebevraždu, zaznamenává okamžiky, kdy se u pražského Národního muzea upálil - a také nesmírně decentně, končí záběrem na ležícího Palacha a jeho popálený obličej.

V podstatě film velmi přesvědčivě zachycuje étos roku 1968 a 1969, který mě, přiznám se, zformoval na zbytek života. Sedláček filmem argumentuje, že lidi se už koncem roku 1968 vzdali. Zkušenost člověka, který  byl o pár let starší než já, jako byl Palach, mohla být jiná než moje zkušenost, zkušenost v listopadu 1968 šestnáctiletého teenagera. Mně až do jara, možná až raného léta 1969, nepřipadala věc pražskojarních reforem úplně zlikvidovaná, kompletně k tomu došlo až na jaře roku 1970, kdy se do médií vrátil zideologizovaný jazyk a prověrky celého obyvatelstva byly v plném proudu.

Sedláček analyzuje Palachovu motivaci k tomu, aby se upálil, jen velmi decentně a nepřímo. V podstatě tomu nikdo nerozumí - každý soudný člověk musel vědět, že oběť jedince s molochem Ruska jako okupační imperiální síly nepohne. V tom smyslu se drtivá většina českých občanů zachovala v letech 1969-1970 naprosto racionálně, protože věděla, že z provincie se proti útlaku z Moskvy  bojovat nedá - a přizpůsobila se. Jiná věc je, že mnoho Čechoslováků - asi především Čechů - naskočilo na normalizační vlak a využilo ho jako vynikající kariérní příležitost.

Já osobně jsem potlačení pražskojarních reforem a návrat k nové, konzumeristicko-kolaborantské, pseudoideologické autokracii nenáviděl - ovšem můj postoj asi nebyl charakteristický. Kdoví, co si mysleli "dospělí" - možná  má Sedláček pravdu, když má ve filmu reformistického profesora FF UK, který přiznává, že se po potlačení Pražského jara "zachová jako všichni".

Palachovy požadavky, které napsal ve svém dopise na rozloučenou, mi připadaly podivné už tehdy. Ruskou armádou distribuované "Zprávy" byly naprosto okrajovým periodikem, jímž drtivá většina obyvatelstva pohrdala. Nebylo mi jasné, proč se kvůli tomu upalovat. Požadavek zrušení cenzury byl silnější, ale začátkem ledna 1969 - kromě toho, že se nesmělo říkat v médiích "okupace", ještě v podstatě žádná cenzura nebyla. Povšimněte si, že ještě v letech 1969 - 1970 vyšlo obrovské množství nekomunistických knih. Do kin šel Kunderův a Jirešův Žert, hráli se Jasného Všichni dobří rodáci (viděl jsem je po invazi v pražském kině Sevastopol, vedle Prašné brány), bylo ještě dokončeno Procházkovo a Kachyňovo Ucho, i když na jeho uvedení do kin bylo už příliš pozdě.

Závěrem ještě jedna poznámka. Většina mezinárodních filmů, které jsou zde v Karlových Varech k zhlédnutí, se zabývají absolutně současnými problémy, dneškem.

Co to vypovídá o české kinematografii, že se její tvůrci pořád vracejí někam do minulosti? Je to Palachovo trauma opravdu tak velké?

Všechny historické filmy jsou vlastně o současnosti. Co ale Sedláčkův film řeší? Evokuje autenticky dobu druhé poloviny šedesátých let v Československu. Asi je to užitečné pro dnešní mladé lidi. Jak jsem uvedl výše, důraz je ale na to, jak v té situaci žili obyčejní lidé - politika v tomto filmu sice je, ale nějak tak trochu na okraji. Znovu opakuji, že v tom kontextu se Palachova oběť vlastně zdá tak trochu podivná - situace byla začátkem roku 1969 deprimující, ale ta oběť tomu neodpovídala a nemohla situaci zlepšit ani vyřešit.

Přesto samozřejmě byla Palachova smrt obrovskou ranou, která zasáhla celý národ. S něčím  výrazně zarezonovala a rezonuje dodnes. Na oběť dalších "pochodní" (Jan Zajíc, Evžen Plocek, lidé, kteří se v ČR upálili po pádu komunismu) se už tolik nevzpomíná. Proč? Proč to tehdy bylo tak silné?
0
Vytisknout
3772

Diskuse

Obsah vydání | 8. 7. 2019