Babiččiny skryté kapsičky

3. 2. 2020 / Pavlína Antošová

čas čtení 5 minut

Božena Němcová na téměř celé ploše svého nejslavnějšího díla zdánlivě vede čtenáře za ruku. Ve skutečnosti ale její text dovedně skrývá několik nevysvětlených narážek. Stačí zaměřit se na ty, které pronáší postava babičky – a drobné i větší tajnosti spolehlivě pokryjí celý běh života.

Motiv nejasného rodinného původu se velmi zajímavě mihne v rozhovoru titulní postavy s krkonošským myslivcem Beyerem, tedy s milým hostem z krkonošských hor: „Já slyšel [...], že je komteska dcera –" Ale v tu chvíli autorka odvádí pozornost, aby pak nechala babičku odpovědět jen jakoby mimochodem a nikoli pro uši dalších posluchačů: „Lidé mají zlé huby, [...] a kdo v slunci chodí, stíny ho následují, to jinak není; co na tom, ať je čí je." (Kapitola XV). Okamžitě se nabízí otázka, jestli sama spisovatelka tímto způsobem už tehdy neodpovídala na spekulace ohledně svých biologických rodičů. Každopádně ve svém vysněném světě nenechá pokoutní dohady ani doznít a prostřednictvím babiččiny ráznosti vysílá – možná úmyslný, možná bezděčný – vzkaz i svým čtenářům do budoucna.

 

Utajené, dávno zasuté mateřské trápení vyplouvá v jediném okamžiku na povrch při prvním setkání babičky s paní kněžnou. Babička nabízí čerstvě natrhané jahody, hned však dodává: „Když jsem mladá byla, také jsem to ovoce ráda jídala, ale co mi děcko umřelo, nevzala jsem žádnou do úst." Přitom všude jinde – dokonce už od první věty – se v knize píše pouze o synovi a dvou dcerách, které vychovala až do jejich dospělosti. Pohřbila čtvrté dítě, ještě když doprovázela svého muže k bitevnímu poli – případně poté, co zemřel? A – okolnost ještě v osmnáctém i devatenáctém století naprosto zásadní – stihla před dětským úmrtím zajistit křest? Tyto podrobosti nechává autorka nerozklíčované. Pouze předkládá lidové mariánské vypravování o ovoci, nabízeném v nebi dětem zdrženlivých matek na den svatého Jana. Dokonce i sama kněžna vzápětí odpovídá: „Nemohu nyní jíst [...]" (Kapitola V). Jedná se výhradně o projev účasti, nebo se na okamžik potkávají dvě bolavá tajemství? Celá nenápadná epizoda každopádně oběma ženským postavám dodává na hloubce, ve výsledku nezměřitelné.

Své místo v knize nachází i mezigenerační spor. Počáteční nedorozumění vzniká příznačně mezi babičkou a správcovou ze zámku, tedy kněžninou podřízenou. Této ženě (pravděpodobně měšťanského původu) je – na rozdíl od rozené aristokratky – vlastní přezíravost a nadutost. Babička poruší zámecká pravidla, ale dojde k tomu v její domácnosti. Na polekané napomenutí z úst své dcery pak odpovídá: „Víš ty co, Terinko, [...] kdo u mne nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, bych mu židli podala. Ale dělej si, jak ty chceš, já vašim novotám nerozumím." (Kapitola III). Tentokrát se jedná o nerozehraný konflikt, nikoli o záhadnou narážku. Přímá řeč vybízí k otázce, co mohlo ve střetu matky a dcery – tedy dvou světů – předcházet, a hlavně následovat. Citovaný výrok se pro změnu velmi proslavil – téměř jako nabádání ke skoku přes plot pro pírko. Trvání na některých zavedených, osvědčených způsobech dodnes pomáhá vyvracet stereotyp o pokorné odevzdanosti stáří. Babiččina slova skutečně upoutávají působivým, ne zrovna častým spojením hrdosti a odhadu, kdy je záhodno stáhnout se do ústraní.

Ke smrti a jejímu přijetí v řadách pozůstalých se babička vyslovuje poté, co skončil život Viktorky (a uzavřela se tak nejslavnější záhada v celé knize, rovněž bezezbytku nevysvětlená). Autorka vkládá stařence do úst jímavě krásné, ale nápadně trpké shrnutí: „Po smrti zaobalili by do zlatohlavu, a zaživa se nezeptají: člověče, co je ti?" (Kapitola XVII). Jde opět o poměrně známý postřeh, jenž bývá občas citován i bez upřesnění zdroje. Tak promluví nejspíš někdo, komu lidská krátkozrakost ublížila výrazně a hlavně opakovaně. Babička však může tento výrok pronést i proto, že se promyšleně, skromně zasadila o štěstí některých mladých žen ve svém okolí (a na stránkách knihy je díky spisovatelčině fantazii uchránila před osudem, jenž by se mohl částečně podobat i Viktorčině životní kalvárii).

V textu rozptýlené větší i menší záhady jako skryté kapsičky na vnitřní straně babiččiny kazajky – nebo ještě spíše jako tajná zákoutí jejího srdce – nám Božena Němcová darovala coby příležitosti k postupnému pronikání do knihy. Nepříliš nápadné, a přece patrné chvilky hořkosti nebo zlosti a jejich překonávání babičku zlidšťují stejně jako překonávaná bolest. Každý takový jednotlivý objev nás znovu vyzývá, abychom klasické obrazy venkovského života četli s očima skutečně otevřenýma.

0
Vytisknout
8576

Diskuse

Obsah vydání | 5. 2. 2020