Kdepak je ta pravda?

25. 2. 2020 / Miloš Dokulil


Jako kdyby to byla zvláštní jazyková nemálo prestižní hra, dokonce až příliš často a ovšem též bezostyšněji bez jakýchkoliv pravidel; anebo bez rámce, kde by se měla závazně odehrávat. Taky se někdy v tom našem 21. a informačním století pseudoučeně jako výslednice ta „pravda“ cituje jako jíž „post-pravda“; tj. snad asi stav, kdy už je zbytečné usilovat o její širší pojetí či směrovku, tím spíše o její verifikaci; pak třeba taky ve formě „pravdy politické“, „pravdy biblické“, ne-li opět zvláštně až jedinečně nadsazené „pravdy naší“. Nikdy pravdy nějak jen snad pouze dílčí, dosud nedostatečně prověřené, ne-li pravdy jaksi přece jen „provizorní“…

 

Taky – pokud se jedná o prezentaci té „pravdy“ ústním projevem – pak se ta „pravda“ představí sebevědomými gesty, sugestivními grimasami obličeje (včetně pohledu očí až za hranice absolutna) a hlasem, který je přesvědčivý už předem, dříve než rozechvěje kolem vzduch. A je-li ta „pravda“ vytištěná na papíře či na obrazovce, pak kromě běžného typu a velikosti písma vyniká rovněž zcela nepřehlédnutelně tím, že už kolmost nahradí např. kurzivou, přidá tučné tvary písmenům, a navíc (bodejť, že?) ještě pár slov podtrhne. Což obrazně nejednou činíme, i když nutně nejsme jen potenciálními konzumenty vysílané informace, nýbrž – třeba jenom „privátně“ – jejími dokonce vysílači.

Mělo by být samozřejmé, že nějaké skutky nebo děje se nějak staly či děly, a nikoli nutně musely mít své věrohodné svědky. A byli-li tací, ještě to automaticky nemusí znamenat, že takoví svědkové mají nutně dar vždy zcela věcně a věrně reprodukovat, co nějak spoluprožívali; zvláště když uvážíme, že se vzájemně i ti „věrohodní“ liší svými zkušenostmi, jimiž tu realitu posléze jazykově poměřují.

Nezačalo ještě přihořívat?

Je tu vždy výchozím způsobem nějaká „realita“. Ta může mít své vykonavatele nebo aspoň více či méně kvalifikované pozorovatele. Pak tu máme tvůrce nějakých informací o tom kontaktu s nějak danou či vnímanou „realitou“. A ať je již příjemce nějakých údajů kdokoliv, ten nutně nebude mít zcela shodný interpretační kód s vysílačem (tím méně odvozeně přímo s obrazovkou). Právě ta interpretace může být z celé řady důvodů kamenem úrazu.

Zatím jsme možná měli za to, že „realita“ je jaksi souborem jistých „fakt“. Má-li být zpráva o nějakých procesech a podmínkách k jejich nastartování věrohodná, anebo naopak, má-li působit důvěryhodně nějaký reflex ošidně nastaveného filtru toho výchozího „zrcadla“ té sledované scény, nemusí být automaticky rozpoznatelné. Nezapomeňme, že desinformace působí mezi námi stále kvalifikovaněji a záludněji. Také tím, co a jak umí mediálně využívat (ne-li zneužívat).

Vždyť my jako konzumenti různých sdělení býváme jimi zahlceni. Musíme si vybírat. A bývá běžné, že na osvědčených adresách nás navíc uspokojí, že přece právě my jsme se mohli stát důvěryhodnými adresáty jakoby zrovna nás oslovujícího sdělení. Aniž bychom nutně konfrontovali takovou zprávu s dalšími, nejen přitakávajícími a nejen zpochybňujícími to výchozí tvrzení, které nás zaujalo. Pokud jsme nebyli předtím přímými a dostatečně kvalifikovanými svědky, jen vrtkavá zkušenost nás pak může přimět k tomu, že pak zaujmeme k informaci své jaksi „směrodatné“ stanovisko.

Že by? Ano, nezapomínejme, že okruh dat, která by nás přiblížila k pravdě, nemíváme k dispozici zrovna často (anebo že bychom tušili, po jakých se adekvátně pídit). A že se ovšem „principiálně“ přikláníme někdy „sem“ a jindy „tam“ rovněž podle toho, jak jsme byli v dětství a mládí vychováni, jak jsme si zvykli svět kolem sebe vnímat v dospělosti, a vždy zároveň podle toho, kde máme pocit, že nás „srdce“ táhne. (Vždyť jinak bychom přece všichni byli téže dobré mysli a s podobným zaměřením, což nebývá ten případ.)

A ne že by ta pravda byla vždycky pohotově k dispozici, zvláště když se v té interpretaci reality vzájemně lišíme. A čím je sdělení jaksi „průzračnější“, neznamená to automaticky, že pochází ze zrovna tak čirého zdroje. Někdy dopídit se pravdy je totiž nemálo náročné a ne zrovna „přímočaré“. (Také proto to mezi námi nejednou vyhrávají ti, jejichž trumfy jsou jen uhrančivá hesla. Myšlení naopak „bolí“; a nemálo pro sebe nárokuje při cestě za odpovědným poznáním a věrohodným a kýženým činem.)

0
Vytisknout
3698

Diskuse

Obsah vydání | 27. 2. 2020