Kuberovská nedotaženost

24. 2. 2020 / Pavlína Antošová

Dostala jsem se do situace jako z povídky Šimka a Grossmanna (kde vědeckým pracovníkům za polárním kruhem doručila v létě pošta únorového Playboye): Ve vlaku mi personál nabídl čtyři týdny staré číslo časopisu Téma. S kuriózním editorialem, který se snad měl stát povzbudivou vzpomínkou na Jaroslava Kuberu a jehož velkou část zabírají výroky tohoto politika, myšlené údajně žertem. Týkají se ekologického aktivismu, eurointegračních snah v bývalém sovětském bloku, menšin a kampaně proti sexuálnímu obtěžování. Zakrátko jsem si většinu z nich úspěšně ověřila. Nelze než konstatovat, že zpětná vazba zpravidla existuje a že všechny tyto sentence působí panoptikálně.

 

Jak často se pan Kubera nad mezinárodní situací hlouběji zamyslel? Konkrétně – kdy si uvědomil prostý fakt současného přelidnění naší planety? Nebo odkud věděl, že bývalé součásti někdejšího východního impéria nehledají záštitu před Putinovými výhrůžkami?

Ke svým výrokům o občanech naší země prohlásil, že [on osobně] může říkat všechno možné, a projde mu to, protože každý ví, jak to myslí. Zahrnul do tohoto zobecnění také ženy vystavené domácímu násilí (i nefyzickému), nebo žáky, učně, studenty a zaměstnance procházející šikanou? Ale i obráceně – pomyslel na bezpočetné domácí, školní či pracovní trýznitele, vyžívající se v bolesti jemných lidí? Kde bral jistotu, že žádného z těchto parazitů ještě více nepopíchne? Do jaké míry se takový postoj lišil od Trumpovy bohorovnosti? A – co se sympatizujících novinářů týká – když se někdo při hodnocení ušklíbá nad politickou korektností, jak často si vzpomene na obyčejnou lidskou slušnost?

Setkala jsem se dokonce s názorem, že závistiví politici a malicherní reportéři schválně panu Kuberovi takové výroky podsouvali. To by – se svou vyřídilkou – nic z toho nedementoval? A nadto: Kdyby citace neodpovídaly skutečnosti, zhruba dvě třetiny z nich by si mohly koledovat o soudní žalobu. Že by tak rázný veřejný činitel této možnosti nevyužil?

Praktická stránka Kuberovy politické činnosti vyvolává obdiv – jistě právem. Teoretické myšlení tohoto politika však zůstalo nedotaženo, a velmi si proto i zpětně prospějeme, pokud budeme jeho osobnost vnímat jako rozpornou. Dosud převládající český koncept normálnosti bude čím dal méně udržitelný; jeho zastánci se tedy budou projevovat o to hlasitěji. Ale naše pojetí autorit by – zejména v nestabilní době – nemělo sklouzávat k nepravým ikonám.

0
Vytisknout
5818

Diskuse

Obsah vydání | 27. 2. 2020