Analýza: Rizikovost školního prostředí pro šíření covidu-19 je střední, ale může být i vysoká

20. 2. 2021

Pokud dáme dětem a mládeži „čas a prostor“ na to, aby se „promořily“, zdá se, že se „promoří“ zhruba do stejné míry jako dospělí


Think-tank Vzdělávání21 analyzoval, do jaké míry se SARS-CoV-2 šíří v mateřských, základních a středních školách zejména mezi dětmi a mládeží ve věku 3–19 let. Autoři píší:

Zkoumáme, jak se vědecké poznatky o této problematice proměnily od září 2020, kdy jsme je stručně zmapovali v předchozí práci a kdy začal v mnoha zemích školní rok.


Shrnutí závěrů této analýzy:

(Kompletní analýza je ZDE)

S vysokou mírou jistoty lze tvrdit následující:

- od konce léta a během podzimu v ČR, ale i mnoha jiných zemích, stoupá incidence covidu-19 (počet nově prokázaných nákaz za určité období) ve všech věkových skupinách, včetně dětí a mládeže;

- pro žáky středních škol je incidence covidu-19 během podzimu, v ČR i jinde, obecně vyšší než pro žáky mladší;

- pro děti do 2. stupně včetně je incidence obecně nižší než pro dospělé;

- ihned po začátku školního roku se v ČR prudce zvyšuje incidence u žáků 2. stupně základních škol a u žáků středních škol; česká veřejná data ale neumožňují rozhodnout, jestli k nákazám došlo ve školách, nebo mimo ně, ani do jaké míry přispěly tyto věkové skupiny k následnému nárůstu epidemie během října;
- během „podzimního lockdownu“ v ČR vzrůstá podíl prokázaných nákaz u dětí
ve věku 3–6 let v porovnání s ostatními věkovými skupinami; s jistým
zpožděním vzrůstá i u dětí ve věku 0–2 roky; souvislost s otevřenými
mateřskými školami se jeví být u skupiny 3–6letých pravděpodobná, ale
není jasné, jestli to větší měrou ovlivnilo celkový průběh epidemie.
Se střední mírou jistoty lze tvrdit následující:

- ve školách dochází k výskytu singulárních případů (kdy se neprokáže šíření
nákazy ve škole na další osoby) častěji než ke vzniku klastrů (≥ 2
epidemiologicky související případy); data podporující toto tvrzení jsou ale jen
ze zahraničí, z ČR relevantní data nejsou veřejně dostupná;

- incidence covidu-19 u žáků středních škol obecně není nižší než incidence u
dospělých;

- PCR testování uniká více SARS-CoV-2 pozitivních osob do 18 let než
dospělých; nejvíce unikají PCR testování děti do 11 let. Laicky řečeno: čím jsou děti mladší, tím méně často vstupují do tabulek „prokázaných nákaz“ a tím zkreslenější máme obrázek o tom, jak se mezi nimi epidemie šíří.

V dokumentu je na různých místech volně užíváno spojení „uzavření škol“ apod., jakkoli vládní opatření směřovala k zákazu osobní přítomnosti žáků a studentů ve školách. Pro účely dokumentu však není nezbytné usilovat v tomto směru za každou
cenu o terminologickou přesnost, která někdy může být na úkor srozumitelnosti.

- Ačkoli studie z první vlny ukazovaly, že séroprevalence na SARS-CoV-2 5 je u osob do 18 let nižší než u dospělých, ukazuje se, že v zemích, kde je v populaci virová nálož SARS-CoV-2 alespoň 2–3 měsíce střední až vysoká, začíná být séroprevalence na SARS-CoV-2 u obou skupin srovnatelná. (Séroprevalencí na SARS-CoV-2 se rozumí podíl osob v populaci nebo určité věkové skupině, u které byla prokázána přítomnost protilátek na virus SARS-CoV-2.) Laicky
 řečeno: pokud dáme dětem a mládeži „čas a prostor“ na to, aby se
„promořily“, zdá se, že se „promoří“ zhruba do stejné míry jako dospělí;

- Vesměs ale vidíme pouze průměrná data za celou skupinu 0–18letých a zatím nedokážeme dobře určit rozdíly mezi různě starými dětmi a adolescenty a
novějších prací je zatím málo.

S nízkou mírou jistoty lze tvrdit následující:

- školy jsou v průměru středně rizikovým místem z hlediska šíření nákazy covidem-19 – riziko ale zřejmě kolísá od nízkého po vysoké v závislosti na tom, jaké jsou na té které škole prostorové dispozice a jak jsou nastavena protiepidemická opatření. Reprodukční číslo přímo ve školním prostředí se může v průměru pohybovat kolem 1 a důsledné trasování a dodržování protiepidemických opatření může hrát rozdíl mezi tím, jestli je větší, nebo menší než 1. Otevřené školy mohou navíc k šíření nákazy přispívat i nepřímo – kvůli zvýšené mobilitě;

- děti a mládež jsou méně vnímaví k nákaze virem SARS-CoV-2 než starší osoby (přičemž zároveň stále platí, že onemocnění má u dětí a mládeže obecně mírnější průběh než u dospělých – vysoká míra jistoty);

- nakažení adolescenti jsou podobně infekční jako nakažení dospělí;

- učitelé mohou při šíření epidemie ve školách hrát větší roli než žáci;

- děti a mládež do 18 let se do určité míry „promořují“ navzájem.

Nadále není příliš jasné:

- do jaké míry mohou děti do cca 10 let přenášet nákazu na dospělé: variabilita v datech začíná na „velmi málo“ a končí na „více než dospělí“;

- do jaké míry děti a adolescenti přijdou k nákaze ve škole vs. jinde;

- jestli a o kolik je riziko nákazy pro učitele a zaměstnance škol vyšší než pro ostatní pracující (s výjimkou pracovníků ve zdravotnictví) v místech s vysokou incidencí onemocnění covidem-19;

- do jaké míry odráží informace z trasování ve školách v ČR i jinde reálnou situaci stran šíření onemocnění covidem-19 ve školách.
 
Doporučení

V době vydání této analýzy je epidemická situace v ČR velmi špatná, v zásadě lze říci, že je jednou z nejhorších na světě. Distanční vzdělávání, se všemi svými dopady do různých oblastí života žáků a jejich rodin, je však v českém prostředí realizováno značně dlouhou dobu, a tak je na místě uvažovat nad tím, za jakých podmínek lze zajistit postupný a bezpečný návrat žáků k prezenční výuce. Ta však musí být doprovázena jak režimovými opatřeními na úrovni škol (např. pravidelné neinvazivní testování učitelů a žáků), tak i dalšími protiepidemickými opatřeními, která by v horizontu týdnů přispěla k podstatnému snížení incidence onemocnění COVID-19 v populaci. V úvahách o způsobech realizace prezenční výuky je pak v maximální možné míře potřeba reflektovat relevantní data a aktuální vědecké poznatky a opatření směřující k rozvolňování restrikcí v oblasti školství přijímat na principech evidence-based policy.
 
V případě otevřených škol je třeba dělat všechno pro to, aby reprodukční číslo
v tomto prostředí bylo nižší než 1; především zabraňovat vzniku velkých klastrů.
Zejména je třeba:

- maximálně se snažit dodržovat protiepidemická opatření ve školách (striktní oddělování skupin, rotační výuka, větrání, rozestupy atd.);

- zabraňovat shlukování dětí při příchodu do školy a odchodu ze školy;
například pomocí klouzavého začátku a konce výuky (klouzavý začátek může
také pomoct rozložit ranní špičku v MHD);

- minimalizovat kontakt mezi učiteli na pracovišti – například schůzky učitelů
vést online, ačkoli jsou dotyční přítomni ve škole;

- zvážit povinnost respirátorů pro prezenční výuku, zejména u zaměstnanců školy přicházejících do kontaktu s dětmi a u žáků středních škol; respirátory poskytnout zdarma;

- prozkoumat alternativní možnosti prezenční výuky (větší podíl výuky venku, prezenční přítomnost alespoň některý den v týdnu, častější využívání individuálních prezenčních konzultací zejm. pro žáky z ohrožených skupin apod.);

- věnovat se trasování ve školách prioritně;

- provádět trasování důsledně, testovat pomocí PCR všechny rizikové kontakty; pro relevantní situace nastavit systém mobilních odběrů, například ve spolupráci s Armádou ČR;

- při definici rizikových kontaktů vycházet z reality ve školách, a tedy obvykle dát do karantény celou třídu/skupinu nezávisle na tom, kde děti sedí a jestli měly roušku, nebo ne (nelze si například myslet, že zejména mladší děti nosí roušku neustále správně nasazenou, a pokud spolu nesedí v lavici, byly od sebe vzdáleny více než 2 metry i během přestávek);

- transparentně komunikovat o nákazách covidem-19 jak mezi KHS a vedením škol, tak mezi vedením škol a rodiči; povinně informovat rodiče o nákazách ve školách;

- co nejdříve implementovat pravidelné screeningové programy na SARS-CoV-2 (kombinace antigenních testů a PCR), a to postupně pro učitele vyučující prezenčně a další školní personál přicházející do kontaktu s žáky, poté pro žáky středních škol (účastnící se prezenční výuky) a dále podle testovacích kapacit i pro žáky 2. a 1. stupně;

- zvýšit četnost testování u dětí a mládeže, například tak, že by rodič mohl v případě, že by chtěl, automaticky nechat dítě otestovat (PCR) v situaci, kdy má dítě jakékoli příznaky respiračního onemocnění (a tudíž by nemělo jít na antigenní test).


Je třeba získat relevantní data pro české prostředí. Zejména:

- dokumentovat školní klastry a rigorózně jich alespoň část popsat: otestovat všechny významné kontakty na začátku i na konci karantény jak pomocí PCR, tak protilátkovým testem; popsat přesně, jak byla v dané škole nastavena protiepidemická opatření, když klastr vznikl;

- testovat efekt protiepidemických opatření ve školách, například simulačními modely (na základě získané evidence pak opatření případně upravit); zrealizovat robustní studii séroprevalence na SARS-CoV-2 v ČR mezi osobami ve věku od 0 do cca 19 let (žáci středních škol); ideálně v kombinaci s rodiči těchto dětí (pár dítě – rodič), případně v celých třídních kolektivech (různé věkové skupiny byly mimo prezenční výuku různou dobu; například srovnání séroprevalence u žáků 2. versus 3. tříd ZŠ může podstatně zpřesnit informace o šíření onemocnění ve školách);

- zjistit, do jaké míry se protiepidemická opatření skutečně daří ve školách realizovat (a podle získané evidence případně opatření upravit). Je klíčové pozitivně motivovat učitele, aby se nechali očkovat proti SARS-CoV-2. Je důležité zveřejnit pro ČR data dle předchozího doporučení 6 a začít s těmito daty pracovat.
0
Vytisknout
1654

Diskuse

Obsah vydání | 23. 2. 2021