Dvě malířky

13. 9. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 11 minut
 

Jako o dvou malířkách lze hovořit o dvou ženách, matce a dceři, jejichž původní profesí bylo herectví. Prvá působila přes dvacet let v Černém divadle Jiřího Srnce, s nímž zcestovala pěknou řádku světa, a druhá se kromě černého divadla stala známou, díky roli Boženky v televizním seriálu Případy detektivní kanceláře Ostrozrak, ale slavnou jí učinila až role Rampepurdy rampepurďácké v šestidílném televizním seriálu, který vznikl podle scénáře Ondřeje Vogeltanze na motivy slavného humoristického románu spisovatele Karla Poláčka, Bylo nás pět pod režijním vedením Karla Smyczka. V současné době se, ale obě věnují pouze svým rodinám a své velké lásce malování nádherných obrázků, z nichž na vás dýchne kouzlo starých časů, kdy byl svět plný dobroty, lásky, úsměvů, klidu, pohody, útulných domovů a opravdového ryzího přátelství. Jmenují se Emma a Bára Srncovy.

Obě jste původní profesí herečky. Obě jste hrály v Černém divadle. Promítla se tato zkušenost nějak do vaší malířské tvorby?

 

 

E: Já jsem určitě ovlivněná divadlem. Všechny mé obrazy vycházejí z imaginace Černého divadla. Ačkoliv si plno lidí myslí, že jsem se vzhlédla v Chagalllovi, tak já, když jsem začínala malovat, jsem ani nevěděla, kdo to je. V našem představení Černého divadla Létající velociped je začátek mých létajících obrázků.

B: Černé divadlo a máminy obrázky jsou můj svět, takže inspirace je jasná.

Čím to, že jste své herecké profese pověsily tzv., na hřebík a začaly se raději věnovat malování naivních obrázků?

E: Malovat jsem začala až v Černém divadle, to znamená v 18 letech. Pod vlivem mého muže Jiřího Srnce a kolegů z divadla, kteří všichni byli výtvarníci (např. Jiří Anderle, Jiří Balcar atd.). Byla to moje škola života. Když jsme se rozešli, do divadla přišla nová Jiřího žena a já logicky odešla. Tak se stala moje záliba mojí profesí a z paní „Od pana Srnce“ jsem se stala Emmou Srncovou. A dnes vím, že kdybychom se nerozvedli, určitě bych tolik (snad i „poučeněji“) nemalovala. Je to už 62 let.

B: Neřekla bych, že jsem pověsila herectví na hřebík, jen jsem se více věnovala rodině a z hereckého světa se vzdálila. Pokud by přišla zajímavá nabídka neodmítla bych.

Ve vašem společném ateliéru, který má výhled do zahrady prý panuje přesně taková atmosféra jako na vašich nádherných obrázcích. Je to pravda?

E: Můj jihočeský statek v Krči jsem si sama namalovala. Ateliér je postavený ze starých trámů; podle jejich velikosti jsme celý ateliér postavili. Jsem tam šťastná. Ale teď už maluji v menším ateliéru v patře našeho domu a ten velký se stal prodejním Muzeem úsměvů. Lidé říkají, že moje obrazy vyzařují pozitivní energii a náladu, za což jsem tam nahoru moc vděčná.

B: Toto je jedno z míst ve kterém opravdu pracujeme obě, i když já spíše trávím čas ve velkém ateliéru kde se starám o chod našeho webového obchodu www.srncova.cz. Pokud najdu čas, ráda s mámou usednu k malířskému stojanu a ponoříme se do fantazie tvorby.

Vaše obrazy jsou oleje na plátně, ale kromě toho tvoříte i reprodukce jako Madonka z Hořic, Šťastní, Moje Praha, Karlův most, Vítání jara, Modří z nebe, Křídla lásky a vaše dcera je známa svým golfovým cyklem čtyř obrazů Jaro na golfu, Léto na golfu, Podzim na golfu a Zima na golfu. Na jakém společném díle pracujete v současné době?

E: Všechny moje obrazy jsou malované olejovými barvami na plátně, ale i dřevěných deskách. Obrazy moc neprodávám, protože je schraňuji na své výroční výstavy. Jedna taková mě čeká příští rok, kdy mi bude 80 let. Ale reprodukce těchto obrazů prodáváme zapaspartované v dřevěných rámečcích. Jsou určeny jako dárky místo klasické kytky a bonbonů. Mnoho lidí je sbírá, máme jich přes 100, a hlavně manželé si libují, že nemusí vymýšlet dárky.

B: Nedávno jsme spolu s mámou strávili týden v litografické dílně, pomáhám jí a stále se učím.

Která z vás dvou má při této litografické tvorbě hlavní slovo?

E: Litografie jsme s Baru začaly dělat společně, když jsem ji učila techniku. Ale teď už jsem taková babí, že bych sama asi tu technickou stránku už nezvládla. Dnes to děláme takto – já nakreslím na kámen černou barvou obrázek, potom jde kámen do stroje a začíná dlouhý denní proces. Baru se mnou pracuje při tisku, já spím na gauči, poté malujeme další barvu, kterou vyberu, a schválím první tisky. A pak jsem zase na gauči  Bára dál hlídá tisk a pomáhá s výrobou dalších listů. Při každé barvě mi Bára pomáhá vybarvovat větší plochy. U litografie je vše určeno základní první kresbou a ostatní barvy jsou už transparentní. A toto se opakuje 6krát až 7krát s každou další barvou. Je to stará technika, hrozně pracná, ale jde o jediný dostupný originál (většinou 100 kusů), které zastoupí obrazy. Většinu témat už mám vymyšlených a namalovaných na olejových obrazech.

B: Jestli vás proces zajímá hlouběji, můžete se podívat na webové stránky kde je malá reportáž “Návštěva litografické dílny“. Je to moc zajímavá technika.

Mezi vaše známé litografie patří Cesta ke štěstí, Miláček, Malé kotě, Milovnice psů a moře, a k dceřiným Splním ti tři přání, Ať jsme šťastní, Jing a jang, Om. Jak dlouho trvá vytvoření jedné takové litografie, když jí nevyrábíte společně, ale každá zvlášť?

E: Nejdříve vyberu obraz (téma), poté si ho zmenším na velikost kamene a pak si ho podle předlohy kreslím na litografický kámen (vápenec). První týden kreslím sama na kámen v dílně, potom už ve stroji těch šest až sedm barev další týden. Po zaschnutí barev nastává číslování a podepisování. Délka kreslení na kámen závisí na velikosti kamene a složitosti námětu.

B: Od doby kdy jsem se začala malování věnovat i já, tak už jsme při tisku vždy spolu.

Na svém kontě máte kolem 170 výstav po celém světě. V současné době však vystavujete již pouze ve své rodné vlasti. Proč?

E: Pro mě už je problém někam jet i v Čechách. Na zahájení výstav jezdí už jenom Baru, myslím, že je zábavnější než já, je to herečka. Vlastně už se o vše kolem Muzea úsměvů s.r.o. stará ona.

B: Proces zahájení výstav je na popud galerií, které mě požádají o spolupráci. Tedy spíše záleží na poptávce. Kdyby měl někdo tedy zájem i ze zahraničí, bylo by to možné, kdyby se dohodli podmínky vyhovující oběma partiím. Zatím jezdím po České Republice a objevuji krásná místa a galerie. Je to pro mě spojení práce s příjemnou společností lidí které smýšlejí stejně jako my.

Velkému zájmu nejen dospělých, ale také i dětských návštěvníků se těši vaše společné výstavy jako byla například, ta která proběhla ve společenském domě ve Vratimově. Co nato říkáte, že máte příznivce své tvorby i mezi dětmi?

E: To je moje velké štěstí, že v mých obrazech si najdou nějaký příběh a radost děti i babičky. Jsem za to vděčná a šťastná.

B: My jsme moc rády, že naše tvorba dokáže oslovit všechny generace i ty nejmladší.

Máte vnučku Emmu bude z ní herečka nebo malířka?

E: Vnučka Emma právě dokončila bakalářská studia obor psychologie a pokračuje na magistra. Také maluje, ale spíš abstraktně, zpívá, hraje na ukulele, ale asi spíš bude pomáhat lidem, a snad hlavně dětem.

B: Emmu umění moc zajímá, ale u ní je spíše prioritní věnovat se reálným problémům života. Všechny tři chceme lidem pomáhat, ale jen jsme si k tomu zvolily jiné cesty.

Malujete obě jen své náměty, nebo byste dokázaly namalovat i obraz podle požadavků a představ zadavatele?

E: Nesnáším malovat představy někoho jiného, ale když chce občas někdo namalovat obraz, vždy se zeptám, které moje obrazy se jim líbí, a trochu se tím nechám inspirovat.

B: Mě naopak baví nahlédnout do života ostatních, mírně se na ně napojit a použít inspirace z našich hovorů pro námět. Mám ráda když obraz má svůj skrytý příběh a pro zadavatele osobní význam. Většinou se zeptám co má dotyčný rád a snažím se to propojit s mojí vlastní fantazií, vlastně je to taková spolupráce.

Vaše obrázky jsou plné úsměvů, ale někdy člověku není zrovna dvakrát do smíchu. Pustíte se i přes to, do malování – jak to obě máte?

E: Mně malování pomáhá vždy, když mi není do zpěvu. Pustím si příjemnou muziku a zalezu si do svého rozmalovaného obrazu a hned je mi lépe. Po vážné nemoci jsem nemohla malovat a uvědomila jsem si, jak je to pro mě důležité. Ale teď už to zase jde a já si to užívám a doufám, že to ještě chvilku vydrží.

B: Myslím, že tvorba obrazů může býti i terapií, ale je pravdou, že tyto obrazy jsou velmi osobní a většinou na výstavy zatím nejezdí.

A když si chcete od malování odpočinout, jak nejraději relaxujete?

E: Já když odpočívám, tak většinou spím nebo si pouštím v hlavě inspiraci. Se svou pejsicí Pupinou (jorkšírský biewer teriér), což je nyní můj nejbližší životní parťák a miláček. Jinak ráda jen tak koukám, teď zrovna na Šumavě, kde máme na kopci na zahradě takovou „kukajdu“, kam zatím ještě vylezu, a tam vydržím dlouho jen tak se koukat do krásné šumavské krajiny. A potom ke mně přilétají další náměty na obrázky.

B: Příroda je pro mě oázou pro duši i tělo. Relaxuji prací na zahradě i dlouhými procházkami po lesích. Poslední dobou jsem jako mnozí objevila krásu otužování, a tak každé ráno začínám svůj den plaváním ve studeném jezeře. Jóga je pro mě nejen fyzickým cvičením, ale i stylem života, který se snažím již přes 25 let žít. V této komunitě jsem našla i své nejbližší přátele.

Srdečně zdraví a štěstí přejí Emma a Barbora Srncovy.

Muzeum úsměvů s.r.o.

Facebook – Emma Srncová – Muzeum úsměvů sro

Web: www.srncova.cz

Tel.: 602 661 081




0
Vytisknout
5767

Diskuse

Obsah vydání | 20. 9. 2021